Artalk.cz

Kateřina Olivová: Tělo je pro mě nevyčerpatelné téma

Po letní přestávce pokračujeme v sérii rozhovorů s finalisty a finalistkami Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018. S performerkou Kateřinou Olivovou mluvily Klára Peloušková a Anna Remešová o tom, že i s médiem performance je třeba se naučit pracovat, že není v našem prostředí dostatečně reflektováno a že reakce náhodných kolemjdoucích jsou mnohdy zajímavější než analýzy teoretiků. Řeč byla o těle, nahotě či hranicích „dobrého vkusu“ i o dalších projektech a aktivitách umělkyně.

Léto: Love vole (ve vlaku), 2018, performance v Galerii TIC, Brno, druhá akce ze série Kačin kalendář. Foto: Kamil Till

Klára Peloušková (KP): Kačo, ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) jsi poprvé, na domácí umělecké scéně se však pohybuješ už několik let. Donedávna dominovalo ve výběru finalistů CJCH spíše umění vycházející z tradice poměrně přísně intelektuálního konceptualismu. Tvoje práce se této racionální „přísnosti“ v mnoha ohledech vymyká a ještě před několika lety by tvoje účast ve finále byla zřejmě docela šokující. Vnímáš v tomto ohledu nějaký posun v rámci ceny, ale i v rámci české umělecké scény jako takové?

Je patrné, že se letošní ročník od těch ostatních velmi liší. Výběr je mnohem šťavnatější a sexy, než tomu bylo dřív, a myslím, že to je hlavně věc komise, která se změnila a zajímají ji trošku jiné věci. Ale s nějakou proměnou na umělecké scéně to souvisí určitě taky, to je vidět i na FaVU, kde si studenti dnes mnohem spíše dovolí mluvit o intuitivnosti ve své tvorbě. Celkově se umění posunulo k větší citlivosti, tělesnosti. Zároveň posilují performativní tendence v umění, a to nejen v českém.

Anna Remešová (AR): Myslíš, že tedy tvá nominace může souviset s aktuálním zájmem o performance ve světe i u nás? Darina Alster v jednom rozhovoru říkala, že pracuje podobně jako před deseti lety, ale že tehdy byly její performance odmítané, kdežto dnes jsou lépe přijímané i díky změně diskurzu.

Pro mě není recepce mé tvorby tak zásadní. Je pravda, že dnes umělci mnohem více pracují s performance, ale naše teoretiky umění to podle mě stále zajímá velmi málo. Ale to platí i o samotných umělcích, nedávno jsem se byla podívat na diplomky na AVU v Praze a zdálo se mi, že umělci sami performance nerozumí. Že ji používají určitým způsobem, ale moc se nevěnují tomu, jak to médium funguje. Nezkoumají, jaké má možnosti, jak se chová. Na vysokých školách by si performance určitě zasloužila lepší péči.

KP: V čem konkrétně toto neporozumění spočívá?

Může se zdát, že performance je jednoduchý žánr, ale není to tak. Je třeba se jí nějakou dobu zabývat, studovat ji, zkoušet, sledovat jiné performery a podobně. Stejně jako je tomu i u jiných médií. U studentů je jasné, že médium testují, zkouší, co se dá nebo nedá dělat, že se k tomu teprve dostávají. Ale k tomu potřebuješ pedagogickou podporu. Na FaVU se performance dělá hodně a přijde mi, že to funguje, ale třeba na AVU už tolik ne. Je to vidět i na festivalech performance, kterých je u nás pár, ale pořád na ně chodí relativně málo divaček a diváků. A přitom jsou podobné festivaly jako třeba Festival nahých forem (FNAF) hrozně důležité, protože přijede spoustu skvělých zahraničních performerů a třeba pro studenty je zásadní vidět, jak pracují. Ale na návštěvnosti se zvýšení zájmu o performance obecně nijak dramaticky neprojevilo. Tak mám trochu takový stesk po tom, aby se tomu někdo začal třeba i teoreticky víc věnovat.

Kojící guerilla, focení s uměleckým ateliérem Divý tvor (Barbora Trnková, Karolína Kohoutková, Hana Němečková), Brno, 2015

KP: Možná se o performance pořád píše málo, ale nemáš pocit, že se přístup teoretiků a kritiků k tvé práci proměnil, za tu dobu, co se performance věnuješ?

Nijak zvlášť. Teď v souvislosti s CJCH dávám pořád nějaké rozhovory a někde něco řeším, ale myslím si, že v tom jde hlavně o tu cenu. I když mám takový jeden zajímavý projekt, ke kterému mě oslovila Veronika Kyrianová z Divadelního oddělení Národního muzea, kde se zabývají výzkumem divadla a toho, jak probíhá celá příprava divadelního představení. A teď se rozhodli zkoumat i nějaké hraniční žánry, třeba performance. A to je podle mě věc, která s CJCH nesouvisí. Veronika k tomu má velmi dobrý přístup, zajímá ji, jak to celé vzniká, jak je možné dokumentovat performance, co všechno má na ni vliv. Takže to teď rozjíždíme. Chystá se do Brna, k nám domů, aby udělala rozhovor s mým mužem, se synem, s mými kamarády, nafotí si můj deníček atd.

AR: Kdybych se ještě vrátila k práci s médiem performance, mohla bys vysvětlit, jak ho používáš ty sama? Jak ve svých performance pracuješ se symbolikou nahého těla?

Jsem takový taktilní typ, takže je pro mě důležitý vztah s nějakou hmotou a zajímá mě, jak se chovají různé materiály a co se s nimi dá dělat. K nahotě jsem vždycky měla blízko, dřív jsem dělávala modelku na hodinách kresby nebo pro kamarády, když potřebovali podle někoho namalovat obraz. V rámci performance je vždycky velmi důležitý kostým, ale performovat stereotypně v černém oblečení mi přišlo pro mě nepřirozené, takže i to byla jedna z cest, jak jsem se dostala k nahotě. Je to nejminimálnější kostým, jaký může být. Zároveň mě hodně baví, co moje tělo umí, jaké má tvary a schopnosti, a myslím, že v nahotě spočívá i určitý emancipační rozměr mých performance. Kdy jsem se svlékla poprvé, bylo to natolik intenzivní, že jsem se pak dva roky nemohla vůbec obléct.

KP: A kdy to bylo?

Ještě na FaVU. Myslím, že v pátém ročníku. To jsem napřed natočila video Everlastinglove, kde nahá tančím v takovém temném neurčitém prostředí, v nicotě, na písničku This Is Not a Love Song od Public Image Limited.

KP: Je pro tebe téma nahoty nevyčerpatelné?

Jo, myslím, že to bude pořád lepší a lepší, těším se, až budu tancovat nahá v osmdesáti, to bude mít ještě úplně jiný rozměr. Podobně jako tomu bylo s mateřstvím. Obecně jsou na ženu a ženské tělo kladeny velké nároky, ale třeba v mateřství vůbec nemůžeš ovládat, co se s tvým tělem děje. Je to obrovská zkušenost, která je zároveň fascinující i úplně šílená. Je třeba o tom mluvit, proto byly pro mě po porodu nahé performance ještě důležitější.

AR: A objevila se i nová témata, třeba právě s mateřstvím?

Halda. Kvůli tomu, že pracuju s tělesností, je samozřejmé, že se objevila spousta nových zkušeností. Například sleduješ, jak se tvé tělo mění, jak se bez tvého zásahu v těle tvoří nový člověk, kterého pak dokážeš sama vyživit a natolik vykrmit mlékem, že roste a roste a vlastně žije od narození do půl roku jenom z tebe. Takže rok a čtvrt vyrábíš člověka, to je fakt něco. Jsou to úplné superpowers. Pak jsem začala ještě řešit kojení a vůbec život rodičů ve veřejném prostoru, v kontaktu s institucemi i světem umění.

AR: Odehrávají se tvoje performance podle předem daného scénáře? Třeba když performuješ se svým partnerem, bavíte se o tom dopředu, nebo na sebe spontánně reagujete?

Naše performance často reflektují dynamiku partnerského vztahu a často jsou to pro nás takové očistné akce. Pro diváky to někdy může být hodně nečitelné. Úplně přesné scénáře nemívám nikdy. Role Aloise (Stratila, partnera Kači Olivové – pozn. red.) je spíše materiální a podpůrná, ale samozřejmě to svou přítomností a uvažováním posouvá dál. Teď jsem přemýšlela nad tím – v kontextu výstavy Tomáše Rullera v Galerii hlavního města Prahy –, jak se do jeho akcí promítá jeho partnerka Jana Preková, ale jak se to vůbec neřeší, a pochybuju, že se ho na to někdo ptá. Mě se na Lojzu pořád někdo ptá a ani mi to nevadí, protože nepotřebuju předstírat, že v tom nehraje žádnou roli, ale je to taková typická věc, že mužů se na jejich partnerky nikdo neptá, i když třeba jsou pro jejich tvorbu velmi zásadní.

Z vernisáže diplomových prací, Dům pánů z Kunštátu, Brno, 2012. Foto: Zbyněk Maděrič

KP: Odděluješ od sebe svůj život a svoji práci? Respektive uměleckou tvorbu?

Ne, vůbec. Já mám pocit, že nikdy nepřestávám pracovat, že pracuju pořád. To, co dělám, bytostně vychází z toho, jak žiju a co se kolem mě děje, nedá se to od sebe vůbec oddělit.

KP: Máš pocit, že se o tvé práci dá mluvit nebo psát bez toho, aniž by tě člověk znal osobně, aniž by viděl do tvého osobního života?

Těžko říct, ale v performance je můj osobní život natolik přítomný, že to nejde nevidět. Když ale performuju ve veřejném prostoru, tak jsou pro mě popravdě bezprostřední reakce cizích lidí mnohem zajímavější než nějaké komentáře teoretiků. Pokud to zarezonuje v divácích, tak mám pocit, že akce fungovala.

KP: A vybavuješ si nějakou konkrétní reakci, která ti přišla zajímavá nebo třeba nečekaná?

Nečekaných reakcí mám docela dost. Nikdy se nedá předvídat, co se stane, skoro vždy improvizuju a někdy ani sama nevím, jak akce skončí. Stane se, že samu sebe překvapím a že to skončí úplně jinak, než jsem si představovala. Občas mívám problém s institucemi. Svou diplomku jsem například měla vystavovat v Domě pánů z Kunštátu, ale protože jsem pracovala s obrovským množstvím třpytek a glitrů, tak mě z galerie vyhodili, protože se báli, že je pak nikdy nedostanou ze svých prostor. Na nádvoří jsem taky nemohla jít, protože tam je historická dlažba, tak jsem nakonec skončila na ulici před galerií, ale tam byla zase obava z toho, aby to někdo nenahlásil.

KP: Protože bys mohla dostat pokutu za veřejné pohoršení?

Jo. Ale jinak mám celkem dobré zkušenosti s takovými akcemi, ani s performačním festivalem VYTVRZENÍ v Umakartu (galerie v Brně, jíž je Kača Olivová kurátorkou – pozn. red.) jsme nikdy neměli žádný problém. Na většinu akcí, pokud se vejdou do 20 minut, nikdo nepřijede a nic se nestane. Já se s tím zas tolik netrápím, i třeba s tou nahotou to je tak, že když nejde vysloveně o porno, tak to vydrží dlouho a nikdo to neřeší.

KP: A tehdy to teda dopadlo jak?

Tehdy to dopadlo tak, že mi děkan slíbil, že když dostanu nějakou pokutu, tak to zaplatí, ale nemám to nikomu říkat. A nic se nestalo, ta akce byla skvělá. Na vernisáž jsem si nechala přinést trampolínu a třináct kilo třpytek a pak jsem na tom skákala a házela je všude, až to ohodilo celou ulici. Velmi rychle se přidalo dost lidí, kteří si to taky chtěli užít, a pak jsme to házeli do kolemjedoucích aut a vznikla taková třpytivá party, na kterou kolemjdoucí reagovali velmi dobře, zastavovaly se tam davy. Já si třeba pamatuju takové dvě padesátnice, které byly hrozně nadšené a řvaly, fandily a hrozně je to bavilo. To jsou takové milé reakce, kdy si člověk říká, že to, co dělá, není úplně zbytečné.

AR: Že to částečně osvobozuje i lidi, kteří se k tomu přidají.

Jo. A zrovna ty glitry, to je taková rozkošná věc, takže aby to někomu neudělalo radost.

KP: To musí bavit všechny.

To bylo téma, které se řešilo na obhajobě té diplomky, jestli to baví všechny. A já jsem s naivní vírou říkala: To přece baví všechny, ne? Koho by to nebavilo! Ale komise, která byla celá od glitrů, se mnou tuhle radost nesdílela. V rohu stál jeden pedagog, nasraný v černém obleku, prostě úplně nepříčetný, že na tom má pár glitrů. A jiný měl dlouhý projev na téma: Mám tady jenom tenhle svetr a zítra si ho nebudu moct vzít, protože je od glitrů, a nachladím se a budu nemocný. Pak mi ale lidi říkali, jaký to mělo dozvuk a kam až ty glitry donesli. Třeba kámoš šel do gay klubu a všichni ho tam hrozně chtěli, a tak že už to teda bude mít pokaždé, doneslo se ke mně, kdo to dovezl na jaký záchod, protože na záchodech si toho člověk fakt hodně všimne, a tak. Jirka Ptáček třeba vykládal, že jeho decentní otec za tři měsíce našel na jeho čele nějaký jeden glitr a on pak musel vysvětlovat, proč to tam má.

Z festivalu EPAF11, Centrum Sztuki Współczesnej Zamek Ujazdowski, Varšava, 2011. Foto: EPAF11, archiv umělkyně

AR: Snažíš se podobnými akcemi narušovat hranice přijatelného vkusu? Bourat představy o tom, co je vkusné a co ne?

Ani ne, tohle je prostě takový můj ideální svět. Mám pocit, že žiju s vkusem malých dětí, které baví třpytivé, barevné věci. Pro mě je to přirozené a jestli to baví ještě někoho dalšího, tak v to doufám, ale vlastně to není tak důležité. Protože nejsem schopná domyslet, co každá ta akce s lidmi udělá, tak i nerada mluvím nebo detailně popisuju, o čem která performance byla. Myslím si, že vytvářet nějaký úzký interpretační rámec je na škodu, mnohem zajímavější jsou asociace diváků, a ty mohou být klidně opačné, než ty moje. Nerada vysvětluju, o čem to mělo být a co si návštěvníci měli odnést.

AR: Rámuješ svou tvorbu feministickou teorií? A existují i nějaké formy feminismu, které ti nejsou tak blízké?

Feminismus se tam celkem přirozeně objevuje i vzhledem k tomu, co řeším za témata a co mě zajímá v souvislosti s tělesností a emancipací. Třeba pro CJCH připravuju práci na téma ženy a obrazu ženy ve výtvarném umění, zajímá mě prostor, který má žena v umělecké instituci, ať už jako exponát nebo jako tvůrkyně. U nás se jedná o pořád dost opomíjená témata, přestože jsou tak zásadní a je toho tolik, o čem se dá bavit. Co se týče současného feminismu, tak v rámci něj určitě existují formy, které mě tolik nezajímají. V současnosti už to není tak rozdělené, jak to třeba bývalo v 70. nebo 80. letech, kdy šly některé proudy zásadně proti sobě – třeba ohledně porna. Existoval pro-porno proud a proud proti němu, ale dnes už takové obrovské názorové rozdíly mezi různými feminismy vlastně nejsou. Já se třeba nesnažím nikam nezařazovat, protože vím, že čím víc toho čtu, tím míň mám pocit, že přesně dokážu popsat svoji pozici.

AR: A setkáváš se třeba s kritikou, že pracuješ s ženským tělem jako s tělem mateřským? Že potvrzuješ nějaký mýtus o ženě jako matce a pečovatelce nebo že reprodukuješ stereotypy týkající se rozdílů mezi mužským a ženským tělem?

Ani ne. S protiklady mezi mužem a ženou vysloveně nepracuju, ani se nesnažím jejich role stereotypizovat. To, že například pracuju se svým mužem, je spíš věc našeho vztahu. Kdybych byla lesba, tak pracuju se svou ženou. Rozdíl je v tom, že on má penis, ale ten se dá taky používat jiným způsobem než mé tělo. Jde jenom o tvary nebo varianty, ale o těch konkrétních lidech to nevypovídá téměř nic, takže si myslím, že tohle pro mě není nijak určující. Mateřství je obecně velké téma, které se na umělecké scéně hodně řeší, protože ženy často musí upozaďovat svou kariéru. Ale třeba u nás doma je to naopak. Až se občas přistihnu, že si málo vážím Lojzovy péče, kterou poskytuje naší rodině.

AR: Jaké jsou studijní podmínky pro ženy na FaVU?

Na FaVU toto téma otevírá mnoho lidí a potěšilo mě, že matky s dětmi mohou chodit i na přednášky. Není podle mě důvod jim to zakazovat, obzvlášť když je dítě malé a nijak přednášející a posluchače neruší. Ani v rámci našeho Ateliéru tělového designu – který se, obzvlášť po tom, co ho převzala Lenka Klodová, hodně rozrodil – to žádný problém nebyl. Studium na umělecké škole je poměrně variabilní a pro rodiče je možné si ho docela dobře uzpůsobit. Obecně mi ale přijde super, když děti chodí s matkami třeba na přednášky, kde má být ticho, protože se mi zdá, že máme na studijní podmínky zbytečně vysoké nároky a že aby se člověk mohl soustředit, nepotřebuje absolutní ticho. Totální ticho diskriminuje spoustu lidí, což je také součástí debat v Mothers Artlovers. Pojďme dělat přednášky s dětmi a zvyknout si, že nám tam občas promluví nebo že si vzadu budou hrát.

KP: Když jsme u té školy – jaké je téma tvého doktorského výzkumu, na kterém pracuješ pod vedením Lenky Klodové?

Tématem mého doktorského výzkumu je Umění a mateřství. Jsem teď ve fázi, kdy bych měla odevzdávat dizertaci, ale nestíhám to, takže to bude muset počkat až po CJCH. Nejsem moc typ člověka, který umí redukovat a zužovat svoje aktivity, takže dělám vždycky tisíc věcí a trochu se děsím toho, až to budu celé sepisovat. Úplně původně jsem chtěla svoje téma zkoumat prakticky sama na sobě. Dokonce jsem i slibovala, že si v rámci doktorátu pořídím další dítě jako výzkumný materiál. To jsem potom odvolala, že už další nechci, protože už mi to stačí. Během studia se ale plány výrazně změnily. Jedna z věcí, co jsem dělala, byl můj pořad Milk and Honey na brněnském studentském Rádiu R, kam jsem zvala ženy-matky umělkyně, teoretičky, aktivistky. Dalo by se to dělat dál, matek je spousta, ale už to nezvládám dělat dobrovolnicky a zadarmo. Kromě toho pokračuju v činnosti Kojící guerilly, která je v tuhle chvíli spíš zúžená na podpůrné kojící skupiny, které dělám v Moravské galerii. Tam se v teoretické rovině věnuju různým tématům týkajícím se kojení, ale i umění. Testujeme tím prostor dané instituce, ale zároveň učíme chodit rodiče s dětmi do galerie.

Z akce Performance Boat, na lodi blízko Budapešti, 2018. Foto: Malgorzata Kazmierczak

AR: Podobně fungují i Mothers Artlovers?

To je skupina, jejíž vznik souvisí s činností Kojící guerilly jako podpůrné skupiny a zároveň jde o inspiraci ze zahraničí. Jednou mi došlo, že přesně to, co chci dělat, je podpůrná skupina pro matky umělkyně, mluvila jsme o tom s Darinou Alster a rozhodly jsme se do toho jít spolu. Ona má skupinu v Praze a já v Brně, část činnosti a komunikace probíhá na sociálních sítích, vzájemně se podporujeme a navštěvujeme. K dalším mým aktivitám patří i kurátorská činnost v Galerii Umakart, ale i jinde – svoje témata jsem zpracovávala i v rámci výstavy To je mámovo, která se odehrála loni na podzim v Pragovce.

KP: Jak dlouho už funguje Umakart?

Letos to bude 10 let, ale já tam nejsem od začátku, jsem tam od roku 2010. Letos dokonce vydáváme katalog. Umakart založila Karin Písaříková a byla to jedna z prvních galerií, kde mohli v té době vystavovat mladí umělci. Tenkrát bylo dost těžké najít takové místo. Taky videoart byl špatně vystavovaný. Umakart je dobrý, kolem chodí hromada lidí, kteří nakouknou dovnitř, aniž by pro to museli něco udělat. Mě vždycky takové divné galerijní prostory bavily víc než klasické instituce. Proto jsem udělala třeba i galerii Krása na záchodech Kina Art – galerie na záchodech mi dává maximální smysl. Galerie jako Umakart většinou dlouho nevydrží, protože je umělci dotují svou energií a financemi a hrozí, že brzy vyhoří. Myslím ale, že v případě Umakartu je to snesitelné díky tomu, že nás to dělá víc. Pár let už dostáváme dotaci od města, není to dostatečné na běžně honorovaný provoz galerie, ale umožňuje nám to pokračovat dál. Přišlo mi, že pak na nějakou dobu trend podivných galerií zmizel a začíná se znovu vynořovat až v posledních letech. Mám raději takové živé prostory, které nejsou elitní a fungují mezi lidmi přirozeným způsobem. Umakart takový je – je to jednoduše výloha, kolem které někteří lidé chodí každý den a která se pořád proměňuje. A i když možná někdo neví, o co jde, tak to na něj může nějak zapůsobit.

KP: Je mezi umělci o takový prostor pořád zájem?

Je to samozřejmě pro určitý typ umělců, ale zájem je pořád velký. Nestalo se mi, že by někdo pozvaný odmítl, a stále dostávám plno nabídek, projektů a portfolií.

KP: A jak vypadá dramaturgický plán do budoucna?

Dlouho jsem chtěli vystavovat i renomovanější autory, což nakonec zrealizujeme v příštím roce. Mělo by jít o umělce starší 50 nebo 60 let. Jsme zvědaví, jestli do toho vůbec budou chtít jít. Oslovovat budeme hlavně lidi, se kterými se známe, tak by to snad neměl být problém. Jsou to třeba naši pedagogové, já bych chtěla říct například Lence Klodové nebo Jirkovi Surůvkovi. Zároveň řešíme, kdo z nás by mohl pozvat Vaška Stratila a kdo Martina Zeta, Vladimíra Havlíka nebo Veroniku Bromovou.

AR: A kdo třeba z té starší generace – ať už v Čechách nebo v zahraničí – je pro tebe inspirativní?

Inspiruje mě celý svět a můj život, lidi kolem mě, přátelé, rodina. Ale na konkrétní vzory až tak moc nehraju. Performance mě sice hodně zajímá, ale nebaví mě třeba koukat na záznamy z akcí. Raději jezdím na festivaly – nejdřív potřebuju fyzický kontakt a pak si o těch lidech, kteří mě zaujmou, dohledávám další informace.

AR: A na jaké zahraniční festivaly jezdíš?

Nejezdím tak často, jak bych si přála, protože na to nemám peníze, většinou jenom když mě pozvou, abych taky performovala. Ale třeba v Polsku je spoustu dobrých festivalů, i když tam se teď situace kvůli současné politické situaci rychle zhoršila. Jeden polský umělec mi říkal, že akci, na které jsem kdysi nahá tancovala, už by tam udělat nešlo. To bylo na festivalu EPAF11 ve Varšavě. Zároveň mi ale přišlo, že v Polsku zaujali během mé performance úplně jiný vztah k nahotě, než tomu bývá v Čechách. Byli z toho úplně nadšení a dokonce se i jeden z návštěvníků během mé performance svlékl a tančil se mnou nahý. To bylo ale v roce 2011, dnes už by to možné nebylo. Letos jsem například performovala v rámci projektu, který se odehrává na lodi a na zastávkách mezi Budapeští a Bratislavou. Jsou to takové performance v pohybu, kdy přijedeš do nějakého města a performuješ na nábřeží a pak třeba na náměstí, jako ve Štúrovu. Má to fungovat jako určité zasíťování uměleckých škol a navázání kontaktů mezi umělkyněmi a umělci.

Z vernisáže výstavy Barbory Šimkové s názvem Slušní lidé v Galerii Umakart, Brno, 2018. Foto: Šimon Kadlčák

Kateřina Olivová (*1984) je umělkyně, performerka, kurátorka, laktační poradkyně a matka. Absolvovala Ateliér tělového designu (pod vedením Jany Prekové a poté Lenky Klodové) na FaVU VUTv Brně a v současnosti pracuje na svém doktorském výzkumu na téma Umění a mateřštví (také u Lenky Klodové). Věnuje se tématům tělesnosti, sexuality, feminismu, emocí a vztahů, mateřství či kojení. Pracuje hlavně v médiu performance, někdy ve spojení s videem nebo fotografií. Založila Kojící guerillu, aktivistickou skupinu propagující kojení, a společně s Darinou Alster Mothers Artlovers, podpůrnou skupinu pro matky umělkyně. Je jednou z kurátorek a kurátorů Galerie Umakart, bienálně pořádá performance festival VYTVRZENÍ, založila a kurátorovala galerii Krása a další výstavní projekty. Žije a pracuje v Brně.

Komentáře

  1. Jano, dobry den, myslim, ze nemam problem s performance obecne a tedy ani s praci K.Olivove. V jejim konkretnim pripade, mne vsak preci jen zajima, jak se forma (tedy v teto situaci, jeji telo) estetizuje vuci smyslu obsahu, ktery prezentuje. Jestli ona jeji osobni telesnost, kterou prirozene (bez vlastniho pricineni, predispozice) disponuje, neni uz prilis snadnou(nabizejici se) formou sklouzavajici k pohodlnemu formalismu (bez ohledu na gender atd.). Da se tedy v kontextu soucasneho umeni, tedy i performance, rici, že jeji prvotni fascinace vlastnim telem, prilis lehce, neprekvapive, vyuziva (instrumentuje) jeji nahe(a vubec mi tu nejde o nahled skrze prudernost, puritanstvi, malomestactvi a pod..) telo, jen jako jisty vnejsi mocensky nastroj, kdy uz je lhostejne k jakemu obsahovemu sdileni je vyuzivano?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *