Artalk.cz

Zprávy z Afriky Łukasze Skąpského

Pro podzimní výstavu v Domě umění v Ústí nad Labem vybral kurátor Michal Koleček díla polského umělce Łukasze Skąpského, jehož prezentace pokračuje v podobném duchu sociální a politické kritiky, jako tomu bylo i u dalších výstav v této ústecké galerii. Recenzentka Alžběta Cibulková si ve svém textu všímá, jak Skąpski pracuje s médiem fotografie a videa a zda je schopný reflektovat svou pozici vzdáleného pozorovatele. Skąpski totiž pracuje se záběry z Polska a Keni, podle Cibulkové tak činí ale neopatrně a skrze odcizený a exotizující pohled kamery.

Łukasz Skąpski, Tak či onak, ze série fotografií, 2018. Foto: archiv autora

Zprávy z Afriky Łukasze Skąpského

Pokud cestujeme nebo pobýváme na nějakém vzdáleném místě s odlišným podnebím, kulturou, historií a politickou situací, neubrání se většina z nás srovnání této jinak vyhlížející reality s realitou naší, jež bývá obsažena v nás samých a brání nám v nezatíženém vnímání a spontánním přijetí něčeho nezvyklého. Mnoho umělců má dnes možnost cestovat a absolvovat rezidenční pobyty po celém světě a často je pro ně tato zkušenost z jiného prostředí zásadním milníkem nebo minimálně inspirací pro jejich práci. Nemusí to však nutně znamenat, že by opravdu poznali nezkreslenou realitu místa, pokud je to vůbec během časově omezeného pobytu možné.

Polský umělec Łukasz Skąpski, jehož výstavu Cestování časem jsem navštívila v Domě umění v Ústí nad Labem, se ve své práci soustavně věnuje pozorování a analýze převážně polské společnosti a všímá si činností lidí, situací nebo prostředí, které si daná společnost utváří v kontextu současného světa a  politického systému. Nemusí nás proto překvapit, že se na aktuální výstavě, jež vznikla na základě jeho rezidenčního pobytu v Keni, objevuje – podobně jako v jeho starších dílech – kvazi-antropologický a kvazi-dokumentaristický přístup, který se však dotýká krajiny a všedního života obyvatel menšího keňského městečka na břehu Indického oceánu. Podle kurátora Michala Kolečka tak Skąpski mohl „zažít realitu afrického venkova bez určujícího a zkreslujícího vlivu globálního turismu“. Otázkou však je, nakolik ji mohl prožít a odpoutat se od pohledu muže z Evropy (umělce, rezidenta či turisty) a zda se v jeho práci neodráží pouze nadřazený a soucitný pohled na vzdálenou, chudobou postiženou, „exotickou“ část světa. Dojem tohoto pohledu pak ještě může zvýraznit okénko digitálního fotoaparátu nebo kamery, skrze které se tento umělec dívá a svůj pohled nám jím také zprostředkovává.

Pohled do výstavy Cestování časem v Domě umění Ústí nad Labem, autorka fotografie: Tereza Vlasáková

Fotografie je médium, ze kterého Łukasz Skąpski vychází a využívá jej také k dokumentaci svých projektů a umělecko-sociologických průzkumů týkajících se například polského venkova a domácí výroby traktorů (Mašiny, 2006) nebo často se opakující polské okrajové architektury (Šedá kostka, 2008–2009). Tyto série fotografií doplněné někdy i o videa nám mohou v českém kontextu připomenout tvorbu dvojice Martina Poláka a Lukáše Jasanského, a to díky přítomné sociální kritice a podprahové ironii, ale hlavně svým zaměřením na nenápadné a všední jevy a situace v postsocialistické společnosti. Prezentované práce skládající se z videí, dvou sérií fotografií, ale i objektů, vytvořených převážně na rezidenci v Keni, zkombinoval autor s několika staršími videi a pokusil se o zvláštní srovnání dvou časově i geograficky odlišných zkušeností ze současné Keni a na druhé straně z postkomunistického Polska devadesátých let. O tom, co ho k tomu přivedlo, se dočítáme v tiskové zprávě: „Tehdejší touha obyvatel tohoto regionu stát se rychle a bezbolestně pevnou součástí západního světa, stejně jako vzpomínky na zástupy turistů lačnících poznat nově se otevírající, levný a exotický svět, jako by před umělcem otevíraly perspektivu porovnání zdánlivě odlišných historických situací, respektive geografických a kulturních prostředí.“ I přesto, že je kombinace videí, na kterých se odehrávají totožné situace z polského a keňského prostředí působivá, souvislost s Polskem po pádu železné opony mi přijde poněkud nečitelná, a to i z důvodu, že video zachycující mladé muže z polského venkova vyrábějící si své vlastní cvičební nástroje je z roku 2011 a se záběry z Keni, kde se situace opakuje a opět se díváme na muže ve svém vlastním podomácku vytvořeném fitness centru, ho dělí jen sedm let. A i když se toto porovnání dvou historických situací vtisklo také do názvu výstavy Cestování časem a autor se s těmito dvěma zkušenostmi jistě vyrovnával, na samotné výstavě jej divák hledá jen těžko a může se stát, že ho nenajde vůbec. Zdá se, že nejsilnějším motivem je naopak snaha o napojení se na onen odlišný a vzdálený svět s odkazy na postkoloniální kritiku, která je jistě stále aktuální, zde však použitá způsobem, který ulpívá na patetickém, soucitném zobrazení obyvatel třetího světa žijících „v nesouměřitelných a pro Evropana těžko pochopitelných středoafrických končinách“.

Následující série barevných digitálních fotografií Tak či onak (2018) zobrazuje aranžované skupinové portréty obyvatel i návštěvníků městečka Kilifi, na kterých vždy ostatní drží za jedním z aktérů bílé prostěradlo. Opět se jedná o pohled na ony druhé skrze fotoaparát, který je však sebekriticky zdůrazněný oním bílým pozadím. Skąpski tak odkazuje k tradičnímu žánru portrétní fotografie spojené se západní kulturou a symbolicky jej předává do rukou zobrazovaných, čímž má docházet k jakémusi emancipačnímu aktu. Jako by si byl vědom nemožnosti oprostit se od pohledu na druhé, rozhodl se jej alespoň analyzovat a následně podvratně využít k jeho kritice. Toho je důkazem i druhá série fotografií Tsavo National Part, Kenya (2018) zobrazující krajinu s divokými zvířaty, kterou máme spojenou s obrázky z časopisů jako National Geographic, s dokumenty a televizními pořady o africké přírodě. Na rozdíl od těchto většinou dokonalých, uměle působících a upravovaných obrazů se Skąpski vzdal všech vyumělkovaných kompozic, úprav a detailních záběrů, a naopak zde vidíme krajinu, jež působí neuměle, tak jak jí v daný okamžik zachytil: rozmazané žirafí hlavy vykukující z křoví si skoro nevšimneme, pakoně vidíme utíkat pouze zezadu a neostře a velmi často narážíme taky na krajinu s jejími horizonty, křovinami a teplým světlem bez zvířat, pořád stejnou a opakující se. Opět se jedná o kritické využití západního způsobu fotografického zobrazení, tentokrát zmíněných perfektních obrázků exotické přírody, tedy naší neúplné a idealizované představy o ní.

Łukasz Skąpski, Fitness, záběr z videa, 2011. Foto: archiv autora

Pohled na místní obyvatele a prostředí se objevuje také na třech krátkých videích v zadní části výstavy. Ve statickém záběru jsou na nich zachyceny všední situace (městský ruch, děti hrající si na rozkopané a rozbahněné ulici, záběr na utichlý prázdný lunapark). Tyto záznamy mají už ryze dokumentární charakter, bez jakékoliv rozeznatelné umělecké invence nebo kritického přístupu, který známe z proudu dokumentarismu ve výtvarném umění z přelomu 20. a 21. století, jsou natáčeny z odstupu, bez vědomí těch, které zachycují. Působí proto jako tajné důkazy něčeho, co zůstávalo ukryto, tedy nezkreslené každodennosti mimo dosah turismu. O tom, zda autor kriticky reflektuje svou pozici utajeného pozorovatele, se můžeme pouze domnívat, ale místo přiblížení nebo pochopení nám tyto práce přináší opět pouze odcizený pohled na vzdálený svět, který se nás nedotýká.

Prostorově největší část výstavy, spolu s prvně zmíněnou dvojicí videí s domácími fitness aktivitami, je věnována předmětům, které si lidé sami vytváří jako náhražky něčeho, co nemohou mít. Jedná se o věci, jež patří do života, po kterém touží. V centrálním prostoru galerie jsou prezentovány především vlastnoručně vyráběné hračky nebo jejich rekonstrukce z nalezených materiálů pocházejících z Keni nebo také z autorova dětství: různé praky, pistolky, dělobuchy, flusátka, šípy a další dětské zbraně se vším příslušenstvím (náboje, hliněné kuličky, pyrotechnické materiály atd.), které jen výjimečně doplňují „nevojenské“ hračky jako vozík, chrastítko nebo hadrový míč. Tyto předměty jsou pak doplněny o dvě instruktážní videa s návodem k jejich výrobě. Z jistého důvodu se zde objevují věci především z maskulinní kultury a jiné hračky asociující péči o druhé či o domácí prostředí jako panenky, figurky nebo třeba nádobíčko chybí. V tomto kontextu si myslím, že cvičící muži touží spíše než po „ideálně vyrýsované postavě“, po síle, moci a s ní spojené agresi. A i když není tato souvislost mezi hračkami/zbraněmi a domácími „fitky“ nijak zmíněná, přijde mi nejzajímavější z celé výstavy, stejně tak jako nabízející se otázka po akceptovatelnosti dětských Arzenálů, jejichž vlastnění vyvolává touha po „zakázaném ovoci“ a po tom patřit do světa, který je jim zapovězený. Na závěr si pak ještě nemůžu odpustit trochu lamentace nad muzejní instalací hraček a „udělátek“ – hadrový míč ve skleněné vitríně/akvárku na bílém podstavci totiž ještě více podtrhuje dojem z pohledu na pestrobarevnou exotickou rybku dovezenou z dalekých krajů.


Łukasz Skąpski / Cestování časem / kurátor: Michal Koleček / Dům umění / Ústí nad Labem / 6. 9. – 13. 10. 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *