Artalk.cz

Může být sklo umění?

Romana Veselá navštívila nově otevřenou stálou expozici v Museu uměleckého skla v barokní vile Portheimka, jež patří pod správu Musea Kampa. Ve své recenzi se zabývá koncpecí výstavy a problematikou termínu „ateliérové sklo“, který je z jejího pohledu nedefinovanou kategorií, jež vytváří interpretační chaos v rámci prezentace i potenciální kritické reflexe sklářského řemesla a umění.

Může být sklo umění?

Museum Kampa otevřelo na konci července Museum uměleckého skla a v něm stálou expozici nazvanou Sklo jako umění. Meda Mládková věnovala sklu ve své kurátorské činnosti vždy velkou pozornost a české umělce pracující s tímto materiálem představila například na výstavě v American Craft Museum v New Yorku v roce 1983. Už v 60. letech 20. století byla oslněna dílem Václava Ciglera, s nímž se seznámila v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, a na základě toho začala sklo sbírat.

Byla přesvědčená, že sklo jako materiál může sloužit nejen k výrobě užitkových či dekorativních předmětů, ale lze ho využít také v rámci volné umělecké tvorby. Umělecká díla ze skla, která sbírala, pracovala s emocemi a kladla divákovi otázky stejně tak, jako to dělají umělecká díla z jakéhokoliv jiného materiálu.[1]

[1] Viz Sbírkový katalog: Museum Kampa, Praha 2009.

Hranice mezi „užitým“ a „volným“ uměním se podle Medy Mládkové začala vytrácet ve chvíli, kdy umělecké akademie začaly pokulhávat za uměleckoprůmyslovými školami.[2]

[2] Viz katalog 7+1 Mistři českého skla, Museum Kampa, Praha 2016.

V Česku na to měla jistě vliv i doba státního socialismu s tehdejšími představami o formě umění a možnosti svobodnějšího tvůrčího projevu v uměleckoprůmyslových oborech. Právě tato doba dala vzniknout, byť sama sobě navzdory, českému sklářskému umění. V druhé polovině 20. století se tak na české umělecké scéně objevily takové osobnosti, jako byli Václav Cigler, René Roubíček, Vladimír Kopecký, Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová.

Museum Kampa má ve svých sbírkách, kromě již zmíněných umělců, také práce Milana Dobeše, Dany Zámečníkové, Lubomíra Blechy, Mariana Karla a Miluše Roubíčkové. Zájem této instituce o sklo byl patrný i při přestavbě Sovových mlýnů, kdy svá díla do architektury muzea trvale zakomponovali Marian Karel a Václav Cigler. Otevření muzea skla ze sbírek Jana a Medy Mládkových je tedy dalším logickým krokem v rozšiřování aktivit jejich nadace v Praze.

Ovšem v Portheimce není sklo představeno tak, jak ho pojímá Meda Mládková a jak ho popisuje ve svých textech v katalozích, tedy jako progresivní umění, ale i v rovině řemeslné, souhrnně nazvané jako „ateliérové sklo“. Je také pozoruhodné, že ačkoli bylo záměrem Musea Kampa představit v Portheimce vlastní sklářskou kolekci, z jeho sbírek se ve stálé expozici objevuje pouze šest děl. Sekce nazvaná Kabinet je pak až na dva exempláře (objekt Lubomíra Blechy ze sbírek Musea Kampa a dvě vázy Song Mi Kim z majetku autorky) kompletně sestaven ze zápůjček Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Zbylé exponáty jsou vypůjčené přímo od autorů nebo jejich dědiců.

Díla jsou rozdělena do pěti tematických oddílů – Kaple, Hodovní síň, Mramorový sál, Krajina a Divadlo –, které mají divákovi přiblížit kontext čtení vystavených děl. V Kabinetu je pak prezentována řemeslná produkce z celého sledovaného období let 1962–2018. Expozice je postavena tak, aby podtrhla barokní interiér Dienzenhoferova letohrádku. „Jednotlivé prostory navozují náladu míst sloužících v oné době k reprezentaci, povzbuzení duše, zábavě a potěše oka,“ píše se v úvodním textu. Otázkou zůstává, jestli to na jednoho diváka není prostě moc. V jednotlivých místnostech totiž musí umět rozlišit umění od řemesla, postmodernu od moderny a od baroka, a k dispozici má jen čísla a k nim popisky v letáku, který svírá v ruce.

Pro ilustraci se můžeme zaměřit na Mramorový sál, kde se v černé ploše zrcadla nazvaném Objekt – oblázek Václava Ciglera (počátek 60. let 20. století) odráží nádherný barokní interiér a lustr z produkce Preciosy (partnera výstavy), jeho optickými čočkami (Objekt – Čočka, 1968–70) se díváme na špaletové okno, v nikách stojí vázy Bořka Šípka a mezi nimi jsou instalovány řemeslně skvěle provedené busty Martina Janeckého. To, co má jednotlivá díla propojovat, je reprezentativnost a okázalost barokního interiéru. A teď se s tím milý diváku poper! Kolikrát jen musíme v jedné místnosti změnit způsob nazírání a vnímat odlišnosti v přístupu, kolik vnějších vjemů si musíme odmyslet, chceme-li se zaměřit na jeden konkrétní artefakt.

Ale vraťme se k otázce naznačené v názvu této výstavy. Lze sklo vnímat jako umění? Řešení tohoto problému v sobě totiž možná ukrývá odpověď na výše naznačené problémy související nejen s percepcí. České sklo je bezesporu fenoménem jak v designu a řemesle, tak i v umění. Jeho největší problém však spočívá právě v tom, že se mu nikdy nepodařilo, aby tyto světy byly na sobě nezávislé. Umělecká díla ze skla jsou pevně spjata s tisíciletou tradicí sklářského řemesla a uměleckoprůmyslového zpracování a jejich vydělení z obecného rámce dějin umění je tedy vzhledem ke specifičnosti technologických procesů pochopitelné. Existuje-li však kategorie „ateliérové sklo“, která v sobě spojuje umění a řemeslo, aniž by bylo možné ji jednoznačně definovat, situace se stává velmi nejasnou a neuchopitelnou. Svět ateliérového skla je v podstatě „subinstitucí“ fungující paralelně ke světu umění a světu řemesla. Je terminologicky, a domnívám se, že i kriticky, navázaná na sklářský průmysl. V tomto prostředí se současné umění prezentuje velmi problematicky, a skleněné umělecké artefakty se tak vzdalují jak divákům, tak kontextu volného umění.

V dnešní době bývá jakákoliv autorská tvorba, při níž je použito sklo, označena termínem „ateliérové sklo“. Vyfoukne-li člověk vázu, do sklenice vyryje koníka, v lahvi sestaví loďku nebo si na oblečení přišije zrcátka, může se považovat za autora ateliérového skla. V rámci této kategorie nejde už ani o řemeslnou či technologickou stránku, ani o to, jakou roli sklo v díle má, nebo čím dílo je. Chybějící metodika, reflexe a kritika spolu se slabou terminologií pak před nás vedle výborných uměleckých i řemeslných počinů staví díla, na která bychom se snad ani dívat nemuseli.

I v Museu uměleckého skla Portheimka jsou umělecká díla, tedy díla srovnatelná se soudobým malířstvím a sochařstvím od autorů všech generací, představena v kontextu řemeslné sklářské produkce. Nedostatečná reflexe ateliérového skla v expozici nicméně zastírá i vlastní záměr kurátorů. Máme-li si totiž pod tímto termínem představit obor srovnatelný s malířstvím a sochařstvím, jak se píše v začátku textu k výstavě, nemůžeme s tím u více jak poloviny děl souhlasit (samozřejmě nemluvě o oddílu Kabinet). Divák by však měl být do problematiky především důkladněji uveden a expozice by mu měla umožnit, aby se v tématu – a v tom, co je a co není umění, kde je to pomezí – mohl zorientovat.[3]

[3] Kromě již zmíněných autorů ze sbírek Musea Kampa jsou v rámci expozice představena například tato díla: Pavel Korbička, Helix (2018), Stanislav Müller, Mirror Man (2016), Lada Semecká, Otevřená krajina (2015) či Petr Stanický, Prostup (2018).

Čím více se bude totiž umělecké sklářství uzavírat do svého vlastního institucionálního rámce, tím významnější bude ono nenápadné slůvko „jako“ z názvu expozice. „Ateliérové sklo“ nás učí o skle přemýšlet jako o něčem výjimečném či zvláštním, na co bychom měli být všichni hrdí, hlouběji už však jeho reflexe nejde, a tak to i zůstane, dokud nezačneme být skutečně kritičtí.

 


Museum uměleckého skla Portheimka / Stálá expozice Sklo jako umění / autoři koncepce: Milan Hlaveš, Helena Musilová, Jiří Novotný / kurátor: Milan Hlaveš / vila Portheimka / Praha / od 29. 6. 2018

Foto: Ondřej Kocourek, UPM