Artalk.cz

TZ: Difficult Ceremony

Difficult Ceremony / Galerie U Betlémské kaple / Praha / 7. 9. – 4. 10. 2018

Karel Adamus, Jiří David, Stano Filko, Alva Hajn, Jiří Hilmar, Dalibor Chatrný, Olga Karlíková, Milan Knížák, Jiří Kovanda, Alena Kučerová, František Kyncl, Milan Maur, Vladimír Merta, Miloslav Moucha, Marian Palla, Jan Steklík, Margita Titlová Ylovsky, Petr Veselý, Jaroslav Vožniak.

Výstava pojmenovaná podle díla Milana Knížáka z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, dává nahlédnout do oblasti konceptuálních přesahů a autonomních přístupů v  kresbě a malbě v Československu v nepříznivé době normalizace a v době těsně následující. Autoři tvořili často v rámci skupin i neoficiálních sdružení, mnohdy na protest proti tehdejšímu režimu (Klub konkrétistů, Měkkohlaví, Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Starý psi, Tvrdohlaví, okruh kolem Galerie Behémót atd.). Oproti oficiálně uznávanému umění a jeho zavedeným úzům tedy tehdy vznikala i celá řada experimentálních a novátorských přístupů. Linie vystavených děl se tak vine od umělců, kteří zkoumali prostor, tvar, prázdnotu, čas, zaznamenávali své vlastní akce, pohyb či zvuk, zkoumali nehmotné energie, jako je světlo, magnetismus, oheň, nebo se snažili o zcela jiné výrazové prostředky. Konceptuální tendence, které pronikaly do klasické malby a kresby, často ubíraly na estetizaci díla, mnohem důležitější byla podstata zamýšleného sdělení – hledání nové cesty, svobodného vyjádření, autorova vlastního obřadu.

Milan Knížák o díle Difficult Ceremony a dalších vystavených dílech říká: „Obtížný obřad vznikl v New Yorku a je v podstatě reakcí na bombastické akce, které se tam tehdy pořádaly. Poznávání kamene patří k mým soukromějším akcím, ke kterým jsem byl přinucen režimem, poněvadž každý vstup do veřejného prostoru mně byl policií znemožněn. Z toho vznikly Procesy pro mysl, studium matematiky a příklon k východním filozofiím.“

Další vystavující Jiří David popisuje vznik vystavených obrazů z cyklu 24 průstřelů: „Těsně po podzimu roku 1989 jsem si v prvním pražském „tattoo studiu“ nechal na rameno vytetovat tříbarevný pravoúhlý labyrint (bývalým vězněm z Valdic) a koupil jsem si revolver Taurus 85UL černý, 38 Special, 5 ran, 2″. Jo, i takové byly chvíle nabyté svobody. Revolver jsem nějakou dobu nosil v podpaždí ve speciálním koženém pouzdře. Samozřejmě jsem musel udělat nějaké ty střelecké zkoušky. Už si ale přesně nevybavuji, co bylo impulsem, abych si později koupil jelenicové kůže, na které jsem pájkou vypaloval, vytetovával různé výjevy a přidělával k nim i nalezené předměty atd. Pak jsem je jednoho dne odnesl někam do motolského lesíku a začal do nich z bezprostřední blízkosti pálit. Vzniklo tak asi patnáct věcí. Dnes jsou převážně mimo naši zemi, v Itálii atd. Škoda, rad bych je někdy viděl opět pohromadě. Fotodokumentace mi nestačí. A proč jsem to cele dělal? No proto, že jsem chtěl a mohl. Revolver jsem po mnoha letech, někdy před osmi lety, odevzdal v rámci nějaké plošné výzvy o vykoupení zbraní. Ostré náboje z něho ještě někde mám.“

Marian Palla k obrazu Čaj, dech a kámen říká: „Jelikož vůbec nechápu, proč existuji zrovna já a ne někdo jiný, jak bych mohl vědět, proč jsem vlastní dech zaznamenával zrovna čajem a posunoval naprosto zbytečně kamenem sem a tam? Ale budiž, přiznávám se: celý život obdivuji největšího světového bezdomovce a alkoholika Li Poa, jenž pravidelně usedal k jezírku, opíjel se a psal básně o huse, která nad nim přeletěla. Nejde o to, o co jde, jde o to, o co nejde, a někdy i o to, o co vůbec nemělo jít!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *