TZ: Jan Matýsek

Jan Matýsek / Choreografie zápasu / Pragovka Gallery Entry / Praha / 22. 8. - 13. 9. 2018

Projekt Choreografie zápasu je studií fenoménu těla. Mužského těla. Patřící vzdálenému hrdinovi a idolu, v kontradikci tělu skutečnému, hmatatelnému, které možná o naplnění ideálů usiluje. Virtuální tělo se pohybuje před zeleným, rychle plynoucím pozadím následujíc vyznačenou trajektorii. Tančí s precizností dobře promyšlených gest, která „obhajují post“. Je opravdu tělo profesionálního sportovce, fotbalisty, reálné? Není jen digitální informací na televizní obrazovce, pixelem, bakterií kmitající po obrovském stadionu? Jan Matýsek na (mužský) fotbal nahlíží jako na maskulinní iniciaci, přičemž vrchol přechodového rituálu spočívá v momentě výkopu na bránu. Zadržení dechu, koncentrace, napětí, naplnění a uvolnění. Transcendence. Čas se zastavuje, vše se roztéká v nečitelný obraz - přiblížíš se - pot prosakuje skrze obrazovku.

Kurátorka: Barbora Ciprová

Jan Matýsek (∗1994) hledá skrze svou tvorbu nové souvislosti v možnostech vnímání protichůdnosti, očisty nebo záměny obvyklých formací a zažitých struktur. Pracuje s ambivalentností společenských klišé, noir romantiky, s tématy stylizovanosti nebo sociální "choreografie" a narativních novotvarů.Působí jako divadelní scénograf a jeho výpravné práce bylo možné vidět např. v HaDivadle či divadelním studiu Marta. Studoval na FaVU VUT v Brně v Ateliéru kresby a absolvoval studium v Ateliéru scénografie v Brně. V současnosti je studentem AVU v Praze, Ateliéru nových médií II.

Barbora Ciprová (∗1991) žije a pracuje v Praze. Od roku 2015 působí jako produkční a asistující kurátorka Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Absolvovala bakalářská studia na FHS UK, magisterská studia na FaVU VUT v Brně v Ateliéru environmentu a stáž v galerii MeetFactory. Ve své kurátorské praxi se zaměřuje především na umění site-specific, často v souvislosti s hudební tvorbou, a na témata týkající se lidské psychiky a emocionality.

To je zas vedro. A vidina zapařených šaten. Ale furt lepší než kancl. Nějak přestojim tohle, a tamto, a pak už…no co? Vlastně nic. Je to pořád stejný, a bude, dokud to tu konečně nedoklepu. Fuj, teče mi čůrek po zádech. Asi dám výpověď. Už je mezi půlkama. Vezmu to rychle. Sprcha, dres, a pak už jen půl hodina soukání oteklých nohou do kopaček. Ale jo, těšim se. Kluci jsou pořád stejný, ale stejně je vidim každej čtvrtek rád. Aspoň něco v tom tejdnu dává smysl. Jak já miluju tu zelenou. Mohl bych se na to koukat pořád. Jen stát, a koukat. A když se kropí. Kapky stříkaj jedna za druhou, kloužou v dokonalym oblouku. A když zrakem jednu zachytíš, proud se jakoby zpomalí, a ty tu kapku hezky doprovodíš až na zem. Co je s ní dál? Vpije se do Zelený. Utopí se v ní, nechá se pohltit a zmizí. Prostě jen tak. He, existence k hovnu. Asi jako nás všech.

Někdy mě ale během hry problesknou hlavou, jako přiznám se, divný představy. Co když se zpomalím jako ta kapka? Poletím vzduchem a moje tělo se rozvlní jako kdyby bylo napuštěný vodou a drželo po kupě jen tenkou hladkou blánou. Setrvačnost vytváří někdy bizarní, někdy ale dost pěkný tvary. Začínám se sám sobě líbit. Jako bych se převtělil do jednoho z těch frajerů z FIFA. Když běží, jejich nohy se téměř nedotýkaj země. A teď už ani ty moje. Letim vzduchem a čas se zastavuje. Ve srovnání s ostatníma běžim rychlostí divoký šelmy. Anebo líp - jsem jako stroj, mašina poháněná testosteronem. Nevim kolik mám nohou. Rozhodně víc než dvě. Nikdo nemá šanci. Z mýho těla se stává něco překrásnýho a děsivýho. Kůže je lesklá a neprorazitelná. Žádný pot neprosakuje. To já sám, úplně celý, kapalním. A pak přijde ten moment. Nechávám za sebou vyznačenou dráhu jako letadlo na obloze. Trajektorii mířící k vrcholu. K bodu setkání s míčem. Linie připomíná část tanečního schématu. Ušlechtilost. Jo, žádná upocenost a funění. Tady se střetne celej vesmír. Všechno se koncentruje do milisekundy, kdy se všechno zastaví. Nedýcháš. Celá ta tekutá hmota tvýho těla se uklidní v dokonale přesnym bodě. Stáhne se do malý hutný formy, všude kolem vakuum. Rozmáchneš se a s naprostou koncentrací síly vykopneš na bránu. Exploze. Uvolnění, a zároveň naplnění. Tvoje tělo v jistym smyslu následuje míč. Letí za ním a s dopadem na Zelenou se rozprskne jako ta kapka vody na nekonečný množství buněk, neviditelných pixelů, který mi vždycky letěj do ksichtu skrz televizi. Možná ten týpek z Real Madridu neni nic víc než shluk optických bodů, který se přesně takhle rozprsknou o můj udivenej výraz před bednou. Možná je naprogramovanej. A možná jsme oba.

Jan Matýsek, Choreografie zápasu, multimediální instalace / mixed media, 2018

kamera: Josef Cipra, Jan Matýsek, Marek Mrkvička

střih: Jan Matýsek, Marek Mrkvička

hudba: Natálie Pleváková

účinkující: Stará garda SK Roztoky u Prahy