O mladých dívkách

Výstava Valentýny Janů v rámci výstavního cyklu Start up v Galerii hlavního města Prahy zpracovává téma subjektivního prožívání reality. Návštěvníky provází výstavou postava mladé dívky, která podle autorky recenze Natálie Drtinové slouží jako příklad marginalizace a přehlížení ze strany společnosti, jež často mladé dívky vyobrazuje jako naivní či povrchně smýšlející. Janů však nabízí zcela opačný příklad dívky – a to dívky, která je sebevědomá a své city a emoční prožívání klade do popředí.

O mladých dívkách

Pro intimní prostory konírny Colloredo-Mansfeldského paláce připravila svou instalaci s názvem Is Your Blue the Same as Mine? umělkyně Valentýna Janů. Obraz, který návštěvník výstavy hned spatří, se jakoby vylévá z plátna, na kterém se odehrává hlavní děj. Oranžové pozadí videa, které splývá s kobercem ve stejném odstínu, nám pak dodává pocit, že se nacházíme v tom samém prostoru jako protagonistka díla. Ta se povaluje na křesle, občas spící, občas bdící, přemýšlí, přibližuje nám své náhodné myšlenkové pochody, čas od času zmizí za hranice plátna. Vyprávění, zprostředkované střídavě protagonistkou a střídavě vypravěčkou – dvě polohy, mezi nimiž dívka osciluje – je zmatečné, úryvkovité, odbíhající od tématu. Je plné emocí, pocitů, sdělení, ale i otázek. Finální a nejdůležitější je zde ona otázka z názvu díla: je tvá modrá/sklíčenost (z angličtiny lze přeložit obojím způsobem) stejná jako moje?

Umělkyně se ve svém videu ptá na otázku starou jako čas sám, a to na otázku subjektivního vnímání reality a jejího zobrazení. Vidíme stejnou modrou jako ostatní? Můžeme prožívat stejné pocity jako druzí? Jak se liší koncept dané barvy a její vnímání od člověka k člověku? Jak se liší naše chápání a prožívání reality od chápání a prožívání ostatních lidí? Jak píše kurátorka výstavy Jitka Hlaváčková, uvažování o vztahu reality a jejího obrazu si Janů přinesla ze studia fotografie, jíž se zabývala na Katedře fotografie na pražské FAMU. V současné době umělkyně studuje v ateliéru intermediální tvorby Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové na AVU. Ve své tvorbě pracuje převážně s fotografií, ale také s videem, jež často v galerijních prostorách doplňuje jednoduchými skulpturálními konstrukcemi. Zkoumání reality se jako téma objevilo již v předchozích dílech umělkyně, například na výstavě v Galerii Jelení Expectations-Reality Gap z předešlého roku. V díle Is Your Blue the Same as Mine? se tato otázka ocitá především v kontextu sociálních sítí – Janů se ptá, jaké je vyobrazení nás samotných, jež prezentujeme online světu.

Právě úryvkovitá podstata díla a nesoustředěné vyprávění připomíná tok informací na sociálních sítích, jež se prolíná do našich každodenních životů. Tu dívka promýšlí nad vůní muže, kterého potkala, načež mění téma na zprávu ohledně jedenácti psů obarvených na modro ve znečištěných vodách v Indii. Zkoumá lidi ve svém okolí a jejich pocity a hned poté nám vypravěčka sděluje, že si dívka přála sedět v jiné židli, než na které seděla. Touhy a myšlenky dívky protíná odosobněné sdělení o tom, že celebrity nám dokážou dodat pocit výjimečnosti. Významné jsou zde také změny v dívčině tónu hlasu, v doprovodné hudbě či v osvětlení, jež indikují nuance mezi vlákny vyprávění.

Postava na plátně nám při procházení výstavy či čtení díla dělá společnost – tedy je s námi v prostoru, ale dělá společnost také v doslovném slova smyslu: je tu zástupným symbolem dnešní zbrklé společnosti. Nebývá tak běžné, aby dívka – ani ne žena, ale právě mladá dívka – sloužila jako metafora společnosti. Mohli bychom na tuto figuru pohlížet skepticky – společnost je natolik posedlá kultem mládí, že se ageismus stal naprosto reálným problémem, zejména například v pracovní sféře. Pravdou však je, že ne každý druh mládí je vítaný, zejména jedná-li se o dospívající dívky. Těm je často dáván minimální prostor pro vyjádření názoru, nejsou brány vážně a jejich city jsou přehlíženy. Queer teoretik Jack Halberstam se touto problematikou zaobírá v rámci kulturní analýzy nedominantních identit, jako například v přednášce nazvané „Strategy of Wildness, již přednesl minulý rok na documentě 14. Halberstam se vymezuje vůči stereotypu dívek jakožto naivních konzumentek, jež jsou lehce zmanipulovatelné skrze masově vyráběné produkty a marketing. Na filmu Times Square (1980) ukazuje, že jsou to právě mladé dívky, jež mají silný revoluční potenciál. Halberstam srovnává tento film o dvou mladých dívkách, jež po útěku z psychiatrické léčebny založí punkovou kapelu a prožívají dobrodružství v zatím ne-gentrifikovaném New Yorku, s komerčně mnohem úspěšnější a známou Horečkou sobotní noci (1977). Hlavním rozdílem mezi těmito filmy je pak gender hlavních postav – jak tvrdí Halberstam, příběhy mladých dívek nikoho nezajímají a jejich pocity jsou pojímané jako naivní nebo povrchní. Hrdinky filmu Times Square navíc neprocházejí žádným drastickým vývojem a ve filmu se toho tolik neděje – krom toho, že si dívky užívají velkoměsto a samy sebe navzájem. Film tak podle něj vyobrazuje strategii radosti, již argentinský umělec a sociolog Robert Jacoby popsal jako metodu, se kterou se dá vyvíjet odpor proti všudypřítomnému utrpení.

Janů dává v Is Your Blue the Same as Mine? velký prostor samotným citům, ať už je to zamilovanost, ublížení či strach ze samoty. Jsou to city naprosto opodstatněné, platné, a zažívá je drtivá většina populace. Samotná modrá barva, na níž video několikrát odkazuje, by také mohla odkazovat na pocit smutku. Valentýna Janů tak dává do popředí, stejně jako Jack Halberstam, přehlíženou identitu, která je vnímána jako přecitlivěná, plná nedostatků a nerozumu. Je to však dívka sebevědomá, šarmantní a upřímná, zvlášť co se jejích citů týče.


Valentýna Janů / Is Your Blue the Same as Mine? / kurátorka: Jitka Hlaváčková / Galerie hlavního města Praha – Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 18. 7. – 16. 9. 2018

Foto: We Give You Good

Natálie Drtinová | Narozena 1993, absolvovala program Liberal Arts and Sciences na University College Utrecht, během kterého strávila semestr na stáži na Universidad Iberoamericana v Mexico City a poté pokračovala ve studiu teorie umění na pražské UMPRUM a genderových studií na FHS UK. Zajímá se o průsečík umění se společenskými problematikami, utopistickými imaginacemi a novomaterialistickým bádáním. Věnuje se galerijní produkci a výtvarné kritice, přispívá do médií jako Artalk, Flash Art, Fotograf Magazine či Artyčok.TV a příležitostně se věnuje kurátorství. Mezi lety 2019 a 2021 působila jako redaktorka výtvarného umění v kulturním čtrnáctideníku A2. Je členkou českého spolku ABCD věnovanému art brut a spravuje archiv Anny Zemánkové.