Artalk.cz

Nic pro voyery, aneb jak vystavovat dědictví české a moravské aristokracie

Sezóna tradičních prohlídek hradů a zámků pro rodiny s dětmi je v plném proudu, a tak není od věci podívat se blíže na způsoby a metody, jakými Národní památkový ústav ve šlechtických sídlech, která spravuje, zprostředkovává historii rodů, jimž tyto státní objekty původně patřily. Martin Vaněk se ve své recenzi zaměřil na výstavu Dokonalý diplomat. Černínové – vyslanci, cestovatelé, sběratelé, kterou aktuálně uvádí Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec. Podle autora lze výstavu chápat jako náznak proměny uvažování pracovníků NPU, jež snad v budoucnu upustí od formalistické prezentace slohů a vyprávění bulvárních báchorek a přistoupí k důkladné historické práci se skutečnými dobovými reáliemi, artefakty a dokumenty.

Nic pro voyery, aneb jak vystavovat dědictví české a moravské aristokracie

V letních měsících se mnoho lidí jezdí ochladit nejen do jihočeských řek, nýbrž také do šlechtických sídel, která od 50. let minulého století spravují orgány památkové péče. Státní památkový úřad zřízený v roce 1946 měl za úkol především pečovat o Benešovými dekrety znárodněné šlechtické majetky. Organizace současné NPÚ od roku 1946 až dodnes několikrát změnila svou podobu, jedním z důležitých poslání však vždy bylo zpřístupňovat tyto objekty veřejnosti, což se neobešlo bez mnohdy letitých cézur způsobených zbytečně se protahujícími rekonstrukcemi. Zpřístupnění šlechtických sídel lze v prvopočátcích vnímat jako akt vítězství pracující třídy nad aristokracií, jejíž pozice byla oslabena již po zániku Rakouska-Uherska a vzniku Československa v roce 1918. Pozemková reforma však tehdy neznamenala to, co po druhé světové válce zmíněné dekrety, kvůli nimž je byla česká šlechta nucena opustit a zanechat zde velkou část své rodové paměti. Otázku, zda se tak stalo právem, či nikoliv, je nutné posuzovat případ od případu a ponechávám ji nyní stranou, neboť na ni mnohdy neexistují ani jednoznačné právní odpovědi.

Ačkoliv mnohé šlechtické rody zpřístupňovaly svá sídla veřejnosti již dříve, minimálně v období první republiky, akt znárodnění a centrálně řízená památková péče vytvořila z návštěvy zámeckých a hradních komplexů rituál, který každoročně absolvovaly a dosud absolvují zástupy lidí z různých sociálních vrstev. Účelem a motivací těchto návštěv je přitom ledasco – včetně voyerství nebo studia. Zdejším folklorem, jenž není mimo naší republiku vždy běžný, jsou vstupy do objektů s průvodci, kteří by měli podávat poučený výklad. Mnozí z nich však dodnes ochotně vypráví smyšlené legendy o benátských zrcadlech, obrazech, které návštěvníka sledují na každém kroku, záletnících, tyranech, ošklivých manželkách, jejichž pravou podobu zobrazili malíři v jejich psích miláčcích, o tom, kterak a kde vykonávali svou přirozenou potřebu, na kterých postelích se narodili a v kterých zemřeli.

Zámecké trasy dosud mnohdy nerespektují původní funkce jednotlivých místností, a tak se pod rouškou autenticity návštěvníkům prezentuje spíše obecná a zkreslená představa o tom, jak se na jednotlivých panstvích žilo. Jednotlivé památky mnohdy před rokem 1989 sloužily jako učebnice uměleckých slohů, což mělo za následek přestavbu původních interiérů, které se ve skutečnosti málokdy vyznačovaly jednotným stylovým pojetím. Tato zcela formalistická interpretace dovolovala vyhnout se otázkám týkajícím se politického kontextu, jenž by byl nutně problematickým momentem ve výkladu vzhledem k přesvědčení, jež panovalo v minulých několika dekádách, že aristokracie patřila k těm nejhorším vykořisťovatelům pracující třídy. Kvůli tomuto formalismu, jenž byl mimo jiné ovlivněn samotným oborem dějin umění, například z prohlídkových tras zmizelo mnoho vybavení z 19. a 20. století, jelikož v době po roce 1950 nebylo považováno za dostatečně historické. Velmi problematickými pak byly tzv. svozy, tedy kumulace sídelních fondů jednoho zámku na zámku jiném, často i velmi vzdáleném.

Po roce 1989 se velmi pomalu začala situace proměňovat. Ačkoliv dodnes převažuje zmíněný standard, první vlaštovky jiného pojetí stálé expozice na rodových sídlech se začaly objevovat již od 90. let. Mezi první patřila Třeboň, následovaly Český Krumlov, Červená Lhota, Hluboká nad Vltavou nebo v poslední dekádě Dačice, ale i Jindřichův Hradec, o nějž zde půjde především. Tato nová cesta spočívala v přesunutí těžiště expozice ze stylové čistoty a veskrze chronologického pojetí, kdy měli být postupně představeni všichni členové všech na objektu sídlících rodů, o nichž se místo seriózních informací vyprávěly spíše drby srovnatelné s Bleskem, směrem k všednodennosti, tj. k vytvoření takové expozice, která bude vypadat jako by ji poslední majitelé opustili před chvílí. Právě všednodennost se stala objektem novodobého historického výzkumu, a zámecké expozice tak na ni pružně reagovaly v praxi. Součástí této proměny většinou bylo i přepracování průvodcovských textů, v nichž ubývalo zažitých klišé, a naopak byl posílen věrohodný historický výklad, nebo lépe řečeno interpretace historických událostí a osobností jednotlivých rodů.

Zajímavým fenoménem se v posledních letech stalo pořádání produkčně náročných výstav Národního památkového ústavu. Pod hlavičkou projektu Po stopách šlechtických rodů se každoročně od roku 2011 koná několik výstav v Praze a na mnohých památkových objektech po celé republice. Většinou je zvoleno jedno scelující téma. V roce 2011 bylo možno zhlédnout rozsáhlé připomenutí významného jihočeského rodu v podobě výstavy Rožmberkové, rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, jež se konala v pražské Valdštějnské jízdárně (projekt Rožmberský rok), následovaly, z těch významnějších, roky věnované Pernštějnům (2012), pánům z Kunštátu (2014), nebo Lucemburský rok (2016). Národní památkový ústav se tak začíná chovat podobně jako paměťové instituce muzejního charakteru.

Letošní sezóna je věnována tématu Šlechta českých zemí v evropské diplomacii, v jejímž rámci byla uspořádána výstava Dokonalý diplomat. Černínové – vyslanci, cestovatelé a sběratelé, jež byla zpřístupněna v polovině letní sezóny v Jindřichově Hradci. Výstava, zahrnující vedle historických dokumentů, uměleckých děl, nábytku, dobových textilií a ošacení také předměty denní potřeby, je zamýšlena jako dlouhodobá expozice, která bude podle slov správce objektu Jana Mikeše, jednoho z jejích tvůrců, v příštích letech z velké části obměňována. Důraz však bude vždy kladen na příslušníky zmíněného rodu. Hlavním tématem výstavy jsou tedy, jak napovídá název, aktivity jednoho z nejvýznamnějších rakousko-uherských šlechtických rodů, Černínů z Chudenic, kteří, jak se pozorný návštěvník na prohlídce bez průvodce dozví, sehráli v císařských diplomatických službách zásadní roli. Černínové byli také majiteli jindřichohradeckého panství v letech 1694 až 1945. Místo konání výstavy, která má co do náročnosti organizace a bohatstvím vystaveného fondu stejné parametry jako mnohé podobné výstavy, jež byly například v minulosti k vidění v pražské Valdštejnské jízdárně, tak má své jasné opodstatnění.

Díky přípravě expozice, jejíž rozpočet činil přibližně 11 milionů korun, se podařilo kompletně zrekonstruovat druhé patro tzv. Adamova stavení, typově odpovídajícího italským městským palácům, jehož stavebníky byli Adam I. a Adam II. z Hradce a jež doposud sloužilo převážně jako depozitář. Přípravy se v roli hlavní kurátorky zhostila Milena Hajná a dále se na ní podíleli Kateřina Cichrová, Jan Mikeš, Mája Havlová, Roman Dáňa a Ladislav Švadlena (všichni z NPÚ, České Budějovice). Na projektu významně spolupracoval také Zdeněk Hojda z Univerzity Karlovy.

Výstava Dokonalý diplomat. Černínové – vyslanci, cestovatelé a sběratelé je výstavou historickou, jež má za cíl představit širší veřejnosti málo známý šlechtický rod, a především zdůraznit jeho význam v zahraniční politice. Její název je odvozen z dobové publikace Juana Antonia de Vera y Figueroa El Embaxador, vydané ve Španělsku poprvé v roce 1620 a následně v mnoha překladech i v jiných zemích. Výstava se vymyká dosavadnímu způsobu prezentace šlechtických sídel v rámci standardní nabídky prohlídkových tras. I přesto se zde nabízí několik exponátů, které jsou bezpochyby návštěvnicky vděčné. Hned v jejím úvodu přichází největší highlight výstavy, kterým je rozměrný turecký stan z doby před rokem 1644, který v Budíně dostal darem Heřman Černín z Chudenic. Vedle něj jsou instalovány tři vzácné hedvábné závěsy z doby kolem roku 1600, dary tureckého sultána Ahmeda I. Tyto artefakty dokládají úspěšné diplomatické mise, na něž byl Heřman vyslán císaři Matyášem a Ferdinandem II. v letech 1616 a 1644. Heřman Černín zvaný Tureček byl svého času jedním z největších expertů na blízký Východ. Jeho zásluhou bylo nastolení příměří s Tureckem, za což od císaře obdržel knížecí titul. Další významnou osobností rakousko-uherské diplomacie, které je dán náležitý prostor, byl Humprecht Jan Černín, jenž v letech 1660–1663 zastával post císařského vyslance v Benátkách. Samostatný oddíl výstavy se pak věnuje černínské stavební a sběratelské činnosti. Mezi nejvýznamnější počiny tohoto rodu totiž patří stavba Černínského paláce na Hradčanech, o němž původně Humprecht Jan jednal s Giovannim Lorenzem Berninim, avšak záhy jej zadal Francescu Carattimu. Stavba byla po mnohých peripetiích dokončena Františkem Maxmiliánem Kaňkou a později několikrát upravována, naposledy Pavlem Janákem ve 20. století. Humprecht Jan Černín vytvořil rozsáhlou kolekci uměleckých děl nejen svým vlastním sběratelským úsilím, ale také za pomoci agentů, kteří pro něj pracovali po celé Evropě. Mezi jeho významnější akvizice patřily ty, jež pořídil v průběhu svého benátského působení. Z tohoto souboru je vystaveno například slavné plátno Johanna Carla Lotha Vyhnání Adama a Evy z ráje z roku 1663, obraz Karla Škréty Zkouška čistoty vestálky Tuscie, které malíř vytvořil přímo v Benátkách, nebo také Stařena s perlami a dopisem (Vanitas), kterou vytvořil na Černínovu objednávku v roce 1663 Pietro Bellotto. Vzhledem k významu černínské obrazárny, která poskytla prvotní zázemí Společnosti vlasteneckých přátel umění, k níž se odkazuje dnešní Národní galerie jako ke své předchůdkyni, je potěšující také vystavení jejího výjimečného ilustrovaného soupisu s názvem Imagines Galeriae z let 1668–1669, který je jedním z nejcitovanějších a nejdůležitějších dokladů sběratelských aktivit české šlechty.

Autoři výstavy dále věnovali pozornost významným návštěvám v Jindřichově Hradci, čímž posílili lokální kontext, nebo také Evženu Černínovi, jenž byl účastníkem rakousko-uherské delegace v Moskvě u příležitosti korunovace ruského cara Mikuláše II. V druhé části expozice je pak věnována pozornost kulturněhistorickým fenoménům, jakými byly barokní slavnosti, způsoby cestování nebo krajinářství.

Výstava i přes svou rozsáhlost není zcela vyčerpávajícím souhrnem veškerých diplomatických aktivit rodu Černínů z Chudenic, nejedná se ani o vyčerpávající výklad osudů této šlechty, ačkoliv se alespoň v náznaku dotýká i problematických momentů, jakými byly prodej obrazu Johannese Vermeera van Delft Alegorie malířství (dnes KHM Vídeň) z majetku rodu Černínů do sbírky Adolfa Hitlera nebo znárodnění černínského majetku v roce 1945, z něhož se rodině navrátily pouze některé statky ve východočeských Dymokurech. Jedná se spíše o vybrané kapitoly z diplomatických dějin rodu, které budou v příštích letech nepochybně doplněny o další informace. Větší pozornost by si v této souvislosti zasloužil například Karel Eugen Černín, významný mecenáš Národního muzea v Praze, podporovatel českého národního obrození, zakladatel černínského rodového archivu a přítel Františka Palackého nebo Josefa Dobrovského, jenž po sobě zanechal mimo jiné i rozsáhlý konvolut deníků.

Expozice Dokonalý diplomat nabízí podle mého názoru potenciál změny paradigmatu prohlídkových tras. Jedná se o formát, který sice zcela odporuje voyerskému pojetí většiny dosavadních expozic, a tudíž se pravděpodobně nebude jednat o kasovní trhák, nicméně zcela v souladu se skutečností, že nastupující generace kastelánů a odborných pracovníků NPÚ absolvovala obory historie nebo dějiny umění až po roce 1989, jde o první reálné výsledky práce nastupující generace, jež interpretuje naše dějiny jiným způsobem, než jak tomu bylo doposud. Aktuální výstava navazuje na expozici Následovníci sv. Jiří, jež se nachází ve stejném objektu a byla zpřístupněna v roce 2016. Společným důležitým parametrem je možnost jejich prohlídky bez průvodce, což znamená jasný průlom v zažitém stereotypu rutinní návštěvy.

Na závěr se zde nabízí i několik paralel. V některých ohledech podobným projektem je i expozice Moravský aristokrat v labyrintu světa, jež byla otevřena na počátku minulé návštěvnické sezóny na zámku v Bučovicích. V porovnání s jindřichohradeckou expozicí jde však o zcela odlišný způsob oslovení diváka. Zatímco v jižních Čechách je kladen důraz na poznání prostřednictvím originálních předmětů, které slouží jako historický dokument, v Bučovicích se odborný tým v čele s historikem umění Michalem Konečným vydal cestou popularizace tématu, jež připomíná spíše v dobrém slova smyslu dobrodružný pouťový hrad plný překvapení. Tento aspekt je akcentován mimo jiné i architekturou výstavy a strategií prezentace. V Jindřichově Hradci jde o zcela umírněné a konzervativní pojetí expozice, které je nejlépe ztělesněno archaizujícími vitrínami. Bučovice naopak nabízí potlačení původního prostoru vložením zcela nové samonosné konstrukce a architektonických prvků, jež masivně využívají možnosti samostatného zacházení s nimi nebo práce s osvětlením či s audiovizuálními smyčkami (architektem je Martin Hrdina). Výstava v Bučovicích se rovněž vyznačuje rezignací na originální artefakty, setkáme se zde z velké části s reprodukcemi nebo napodobeninami. Celkový charakter expozice je v každém případě zábavně edukativní, místy i interaktivní. Jindřichohradecká výstava je v tomto porovnání určena spíše poučenému divákovi, bučovická pak vychází ve větší míře vstříc i dětskému publiku nebo zájemcům, kteří se ne zcela orientují v dané problematice, aniž by snižovala odbornou úroveň doprovodných textů. Jedná se o dva odlišné přístupy, které však mají společný cíl – narušit zažité stereotypy a poskytnout návštěvníkům zcela jiný typ prezentace historického dědictví české a moravské aristokracie. Ačkoliv je mi osobně bližší práce s originály, nelze Bučovicím nepřiznat svěží nápaditost. Ideální cestou proto do budoucna zřejmě bude ta, jež se vine uprostřed. Každopádně ani jedna ze zmíněných expozic neužívá ideologicky motivované rétoriky pokoušející se aristokracii v očích obyčejného člověka deklasovat, zároveň je však nutné konstatovat, že ji ani žádným způsobem přehnaně neadoruje. Pokud jsme se v interpretaci šlechtických rodů dostali až sem, je to dobrá zpráva.


Dokonalý diplomat. Černínové – vyslanci, cestovatelé a sběratelé / kurátoři: Milena Hajná, Kateřina Cichrová, Jan Mikeš, Mája Havlová, Roman Dáňa, Ladislav Švadlena, Zdeněk Hojda / Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec / Jindřichův Hradec / 21. 7. – 31. 10. 2018

Foto: Státní hrad a zámek Jindřichův Hradec

Komentáře

  1. Souhlasím hlavne s poslední vetou. Pokud jsme se -konecne- dostali az sem, je to dobrá ( i dúlezitá) zpráva. Zde je patrno, jak dúlezité jsou ,nebo by být mely , textové doprovody k návsteve výstavy. <Ty jsou nekolikanásobne dúlezitejsí , nez vystavené predmety. Potom nezústanou v pameti z návstev pouze filcové backory, jako to bývalo za nasich mladých let.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *