Artalk.cz

Jsme médiem technických obrazů

Jan Zálešák přibližuje ve svém příspěvku drobnou publikaci Jiřího Havlíčka s názvem Teorie duchů, která v letošním roce doplnila stejnojmennou výstavu, jež loni proběhla v brněnské Galerii U Dobrého pastýře. Zatímco knižní vyprávění zachycuje pátrání umělce po vrahovi amatérského spisovatele a příběhem se vinou nejasné sny a vidiny, výstava se vztahovala především k povaze technických obrazů. Následující text je právě o tom, jak spolu fotografie, film, bludy a přízraky souvisí…

Jsme médiem technických obrazů

Poprvé jsem Teorii duchů četl, když jsme v Budapešti čekali na porod. Dávkoval jsem si útlou knížku po krátkých kapitolkách a odkládal ji na noc do dětské postýlky, kterou jsme přistavili ke dvoulůžku. Někdy jsem se zapomněl a po několikadenní pauze se nedopatřením vracel k už přečteným místům. Přerušovanému čtení jsem přičítal přetrvávající nejistotu, kdo je vlastně vypravěč knihy. V tomto zvláštním tempu jsem knížku dočetl až po několika týdnech a v domluveném termínu z recenze nic nebylo. Napsal jsem první omluvný e-mail. Pak jsem začal pendlovat mezi Brnem a Peští a knížka jezdila se mnou. Z batohu jsem ji vybalil až při třetí otočce, trochu stydlivý, když jsem si ji měl položit na klín nebo na odkládací stolek titulní stranou (s 3D variací fotografie Adama Holého zachycující masturbujícího muže) nahoru. Tentokrát jsem si při čtení už dělal i poznámky. Začal jsem takto:

Začínáme snovou scénou. Mrtvola. Zločin? Smrt každopádně vyžaduje objasnění. (Policejní vyšetřování jako metafora interpretačního úsilí čtenáře?) Po snu probuzení. Jsme v Bruselu, v hotelovém pokoji. Hlavního hrdinu poznáváme jako umělce, který vystudoval dějiny umění a občasné příjmy z prodeje svého příliš konceptuálního umění vyvažuje stálým, byť jen polovičním úvazkem ve škole. Už na prvních stranách je text protkán nejen biografickými referencemi, zajímavými pro ty, kdo znají autora knihy, ale hlavně odkazy k filmům, k praxi současného umění a jeho teorii. Popis vypravěčovy umělecké tvorby je zakončen zmínkou o tom, jak vyučuje: „Studentům říkám, aby se dívali na filmy, ale nesnažili se je pochopit. Všechno se odehrává na povrchu. Divák se snaží něco pochopit, a přitom se přestane dívat. Pod povrchem se nic neskrývá. Není potřeba ničemu rozumět, stačí se pořádně dívat.“

Ve vztahu k obrazům je dnes už toto radikální přitakání povrchu přijímáno (nebo odmítáno) bez větších kontroverzí. Úvaha ovšem pokračuje a rozšiřuje se již méně zprofanovaným směrem: „To platí i o textech. Knihu musíme používat, ne chápat. Písmo je vizuální znak, něco mezi prezentací a reprezentací. Vyřízni slovo pomalým pohybem.“

Jak to, že mi to při prvním čtení uniklo? Je to indicie? Návod, jak Teorii duchů číst? Výzva k tomu, jak ji používat? Já si ale stále nejsem jistý ani tím, jak ji žánrově zařadit. Vzpomněl jsem si, že mám někde odložených devět kartiček z pevného kartonu s černobílým potiskem, kterému dodává lesk tenká vrstva lamina – katalog vydaný k výstavě Teorie duchů (Galerie TIC, 2017). Komentovanou prohlídku výstavy jsem, na rozdíl od křtu knihy, navštívil. Jiřímu Havlíčkovi se – ve spolupráci s Martinou Holou, která se ujala architektonického řešení výstavy – podařilo ve složitém galerijním prostoru postavit nezvykle soudržnou výstavu a způsob, jakým výběr a narativní rámování artefaktů rozšiřovalo Jirkovu vlastní autorskou tvorbu mě zaujal natolik, že jsem po skončení komentovky slíbil napsat recenzi. Text nikdy nevzniknul, dokonce jsem tenkrát ani nenapsal omluvný e-mail.

Na první kartě katalogu Teorie duchů je text (stejný najdete na webové stránce výstavy). Je mi povědomý. Uvědomil jsem si, že se dívám na předobraz textu knihy Teorie duchů, respektive některých jeho pasáží. Jsou tu stejné motivy, podané ale spíš jako hutný sled poznámek naznačujících myšlenkový rámec výstavy. Otevřel jsem notebook a začal si dělat další poznámky. Nebo výpisky? Tichý dialog založený na opakování slov, na jejich přeskupování, ubírání a doplňování.

Nadbytek obrazů má stejný efekt jako jejich absence – vidíme duchy, přízraky. Něco, co je míň než skutečnost, co je řidší, rozplývavé, co je ale zároveň se skutečností spojeno, tak jako stín spojený se světlem a dým s ohněm. Duchové jsou stíny obrazů, které se míhají na sítnici. Duchové jsou záhadně nesmazané zbytky souborů sedimentující v zákoutích pevných disků. Duchové jsou temná hmota, která je sice neviditelná, zároveň ale jaksi závažnější než vnímatelný (či aktuálně vnímaný) svět.

„Listuju“ (obracím a přesouvám karty dospod paklíku) katalogem k výstavě Teorie duchů a snažím se vzpomenout si na svůj vlastní divácký prožitek. Obrazy viděné před více než rokem jsou většinou redukované na černé siluety na bílém pozadí stěn. Osvícené negativy. Detaily zmizely. Výstava, katalog a knížka. Všechny se stejným jménem. Co je punctum této trojjediné Teorie duchů? Co prochází všemi zmíněnými vrstvami jako hřebík, na který kuchař v umaštěné zástěře napichuje objednávky?

S tísnivou naléhavostí mi dochází, že je to smrt Adama Holého. V katalogu je zcela explicitně připomenuta snímkem televizní obrazovky, přes kterou přebíhá stručná textová zpráva v pohyblivém pásu zpravodajských aktualit. Vyvolávání duchů? Katalog smrtí končí. Kniha jí začíná. Vstupujeme rovnou na místo činu. „Moje první vražda.“ Mrtvolu bychom měli. Komu ale patří zbytky těla (přesněji řečeno jen jeho povrch – kůže) si nakonec nemůžeme být o moc více jisti než tím, čí hlas na nás při čtení knihy právě promlouvá. Není to naposled, kdy smrt vstupuje do děje knihy. Později už k tomu nedochází v hlavní dějové linii, ale v exkurzech do historie „vyvolávání duchů“ jako vedlejšího produktu objevu a diseminace technických obrazů – fotografie a filmu.

Obrazy jsou duchové. Vracím se zpět ke katalogu. Duchové jsou naživu a my všichni jsme mrtví. Obrazy jsou naživu a s rozvojem technologií jsou stále živější. Jussi Parikka uvažuje o digitálních médiích (generujících denně miliardy obrazů) tak, že jsou završením vývoje, který kupředu nepohání lidé, ale samotné minerály a prvky vzácných zemin usilující o to dostat se z hloubky na povrch a tam se koncentrovat, přeskupovat… Technické obrazy uvádí do pohybu nás. My jsme jejich médiem. Blouzníme, zachvacuje nás šílenství. Snažíme se „srovnat“ drogami, „naladit“ se na jejich přijímání.

Smrt, delirium, blouznění a sen se v Teorii duchů setkávají ve stavu zvláštní ekvivalence. Vybavují se mi v této souvislosti nenápadné černobílé fotografie Joachima Koestera, za nimiž je ukryta téměř detektivní analýza způsobů, jimiž se rádoby chladná a racionální západní kultura opakovaně zaplétala s jedním z mnoha svých Druhých – s omamnými a psychotropními látkami. Černobílá fotografie, „vzpomínka v odstínech šedi“ nás vždy znovu a znovu staví před tísnivou zkušenost identity a diference, zkušenost mezery, nedostatečnosti a neúplnosti nejen naší zkušenosti a paměti, ale lidského života jako takového.

Výstava Teorie duchů by se bývala dala v jistém ohledu chápat jako formálně svěží příspěvek k žánru archeologie médií. Technologický problém zachycení toho, co nám vždy uniká, však pod sebou v konečném důsledku skrývá úvahu o smrti – o neustálém mizení a ubývání, které nemůže nahradit ani miliarda fotografií. Co fotografie a další způsoby reprezentace udělat mohou a dělají, je rozšiřování paralelního vesmíru obrazů, vesmíru zabydleného duchy a stíny lidí a věcí. Teorie duchů ve všech třech svých instancích je alespoň pro mě pozoruhodně intimní, ale zároveň otevřenou, divácky vstřícnou a v případě knihy čtivou snahou se s tímto paralelním vesmírem popasovat.


Jiří Havlíček / Teorie duchů / Galerie TIC / 2018

Adam Holý, Peter Fabo, Petr Strouhal, Roman Štětina, Tillman Kaiser / Teorie duchů / Galerie TIC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno / 1. 3. – 6. 5. 2017

Foto z výstavy Teorie duchů v Galerii U Dobrého pastýře: Michaela Dvořáková

Komentáře

  1. Posledni čas jsem si řikal, že bych rád zkusil napsat text, který bude reflektovat situace, kdy většina teoretiků, kritiků i kurátorů (často legitimně, opravněně) volá na umělce do prostoru současného umění: zkuste už konečně něco jiného, staňte se viziónaři, nebo aspoň utopisty, buďte před současností, nebuďte tak usedlí, nudní, trapní, nic neříkající předpokládatelní, konzervativní atd. atd. Hmm jasně, problém je jen to, že k tomu sami stále používají usedlý, nudný, nic neříkající, předpokládatelný a konzervativní jazyk. Jan Zálešak pro mne v tomto svém textu už vykročil jinam, Diky JD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *