Artalk.cz

TZ: Petra Hudcová a Hinda Weiss

Petra Hudcová a Hinda Weiss / Going Places / Pragovka Gallery Entry / Praha / 25. 7. – 17. 8. 2018

Pokud se jednou ocitnete v Tel-Avivu, můžete si být jisti, že se budete chtít vrátit.

Při návštěvě Prahy rovnou přemýšlíte o tom, jak ji navštívit znovu.

Going Places. Místa, na která byste chtěli jít.

Uchováváš obrazy v mysli a toužíš po nich ve svých myšlenkách.

Genius Loci tě stíhá a ty jen hledáš výmluvu, abys ho směl následovat.

Průnik dvou uměleckých přístupů – tvorba Petry Hudcové vychází z dojmů z konkrétního místa ve fázi neustále probíhající rekonstrukce – pokrývající tajemnou / amorfní minulost s neznámou budoucností, zároveň využívající klasické formy „dovozové“ evropské estetiky Bauhausu; spolu s Weissovými performativními existenciálními přístupy tematizující vztah mezi touhou a vlastnictvím. Prostředí, které umělkyně zpracovaly společně, je místem uvíznutí v transfiguraci a míjení. Stalo se pozorovacím bodem, kde je neznámé okolí osvíceno nahodilými banálními jevy na místech, kde se běžně pohybujeme.

Výstava Petry Hundcové a Hindy Weiss je založena na společném zájmu o dvě odlišná místa – Prahu a Tel Aviv. Tato dvě vzdálená města jsou spojena do jednoho vizuálního sdělení – objektu a pohyblivého obrazu na základě kulturních a vizuálních rozdílů.

Petra Hudcová (* 1976) se narodila v Praze, kde žije a pracuje. Bakalářský titul získala na Leeds Metropolitan University ve Velké Británii a magisterské studium dokončila na Central Saint Martin’s School of Art and Design v Londýně. Často čerpá inspiraci z architektonických forem a principů selhání či nepochopení. Své objekty rozvíjí v reakci na dané prostředí, má zvláštní zájem o struktury a prostory a změny ve vnímání účastníka a působení na diváka.

Hinda Weissová (* 1980) je fotografka a výtvarnice, působící v Tel Avivu a v New Yorku. Ve své práci se věnuje kompozicím krajin ovlivněných svou vlastní historií místa. Weiss absolvovala na Hamidrasha School of Art a aktuálně studuje na Columbia University. Nedávno samostatně vystavovala v Ludlow 38 v New Yorku a v Herzliya Museum of Contemporary Art. V roce 2015 obdržela cenu Outset Contemporary Young International Artist Award.

Čas se stal počitatelným neuvěřitelně arogantním a drzým způsobem. Mluvím o čase s velkým č-absolutní hordě hodin, sekund a minut které už uběhly, o nezměrnosti roků, století a desetiletí, které teprve budou nasnímány, pojmenovány a archivovány pro budoucnost, a proto zbytečné.

Zapomněli jsme na božský rozměr času, nebo ne?

Na staletí, kdy člověk to ještě téměř nebyl schopen pojmout či spočítat.

Západ a východ slunce byl jediným způsobem, jak měřit čas-míjející roční období a životy našich milovaných, tak nahých a vystavených smrti, a tudíž tak drahý.

Hodnota času ležela v jeho nepoznaném aspektu. Nevíme a proto se modlíme. Bojíme se neznámého. Dnes víme více než bychom si přáli. Přesto se bojíme.

Blízký paprsek světla vycházel přímo z jejího okna, procházel pokojem a s chirurgickou přesností ukazoval na špehýrku. „Je čas jít“, blesklo Zuzaně hlavou, nebo, přesněji postavilo se do proudu myšlenek jako obrovská hráz. Poprvé jela do Izraele, na krátkou cestu, organizovanou Ministerstvem zahraničních věcí a nějakou druhořadou přehlídkou umění sosající peníze z Židovských sběratelů z celého světa. Nijak vzrušující akce, ale perfektní výmluva strávit pět dní na slunném Středním Východě. Auto ji mělo vyzvednout ve 12, zavřela kufr, vzala telefon, sluneční brýle, klíče a stiskla kliku od dveří. Byly zamčené.

„Měla jsi někdy ten pocit že ted´ je budoucnost?“

„Promiň, tomu nerozumím. Co je teď?“

Budoucnost. Abychom si rozuměli. Nemluvím o  futuristických scénářích které se objevují v umění a pop kultuře jako zblázněné z každé ho post apokalyptického trháku až k sofistikovaným futuristickým plánům přebíraným současným uměním. Je to jen další nudná sensace, že plánuješ svůj program tak napevno, vždycky přemýšlíš, co se stane pozítří atd.,  že bys chtěla skoro ztratit pocit kdy je teď?

„Přesně, kdy je to?“

„Co?“

„Teď?“

Byla už v letadle. Prošla kontrolou, krátce mluvila se stewardkou-zvláštní palubní kontrola-kde znala všechny otázky a na jejích odpovědích nemohlo být nic špatného. Kupující alkohol a nějakou svačinu, nastupujující, a najednou seděla v letadle, odpočívajíc a poslouchajíc r&b klasiku. Ani náhodou. Věděla, že nebyla nejmenší šance to stihnout- zamčená zvenčí v pokoji přítelem, který ji navštívil minulou noc a odešel velmi brzy ráno- musela čekat na někoho, kdo by jí mohl otevřít dveře. Nikdo nezvedal její zoufalé hovory. Prázdno v hlavě, prázdné ulice před jejím bytem, prázdný program na příští 3-5 hodin, 3-5 dní v Praze. Byla vzhůru příliš brzy a zároveň příliš pozdě.

Na začátku se zlobíš sama na sebe, jsi nervózní a otupená. Jsi opožděná. Tvůj plán je v troskách a není nic, jak bys mohla přestat podvádět sama sebe a zkoušíš zachránit situaci kouzelným trikem schovaným v tajné kapse.  Žádný pitomý abrakadabra!  Nejtěžší věc je tomu opravdu čelit a nechat to být. Chceš si pomoci? Dýchej zhluboka. Chvíli to zabere.

Zhluboka dýchala a chodila dlouhou chodbou v jejím bytě.  Řidič nezavolal, nic se nestalo. Posadila se na pohovku-bláznivá myšlenka, kolik lidí se asi na té pohovce milovalo jí proběhla hlavou- zavřela oči a začala znovu zhluboka dýchat. Nikdy nebyla v Izraeli.

Je opravdu možné o ničem nepřemýšlet? Zkusme to. Představ si uvnitř své hlavy nekonečnou hladinu moře- plochou a čistou, žádné vlny- najednou z ničeho nic vidíš nějakou špínu a plastové lahve přinesené větrem, podíváš se na písečnou pláž, plné ulice a oblohu města, Bílého Města. Klid. Je potřeba jít proti spěchu dosažených hodin a obdivovat jemné a proporciální fasády architektury Bauhausu. Běž dál a uvidíš a můžeš obdivovat mezikulturní mix Arabských a Evropských motivů. Musíš se vyhnout  davu turistů  a alespoň na druhý pokus  zapomenout na politiku, všudypřítomnou v každém gestu, každém slově.  Působivé mrakodrapy vystupují téměř přímo z pláže.  Podívej se doprava. Tam je Jaffa. Žluté kameny vymílané pískem po staletí proti sofistikovanému vertikálnímu řádu moderního Tel Avivu. Mezi těmito dvěma je mezera. Prázdný prostor, pole, kde bývala Arabská vesnice. Ticho ruší jen auta přejíždějící po cestě z Jaffy do Bílého Města. Není tu čas.

Víte, jak říkáme špehýrce v polštině?

Judas! Směšné, nemyslíte? Největší zrádce, poslední podvodník. Dívá se na vás po několik sekund aby vám řekl, jestli můžete jít dovnitř nebo jestli jste dobří na to jít… pryč… Má čas který vy nemáte a pozici rozhodnout, co s vámi má udělat.  Voyer, úchylák!

Nevhodná osoba k rozhodnutím, které mohou mít závažné důsledky. Přesto, když nad tím přemýšlíte, je to přece jen jenom špehýrka. Proč tomu říkat Jidáš? Kdo koho zrazuje?

Abyste věděli, jak hluboko jste se dostali ve své meditaci, musíte cítit vrstvy vědomí, když chcete skončit a otevřít oči. Přesně v tom momentu je necítila, otevřela oči, a skočila na nohy aby mohla otevřít dveře. Někdo na ně jemně klepal. „Ano“, křičela, „ano, ano, ano!“ aniž se podívala špehýrkou.

Prázdno je bezčasé. Speciálně ten druh prázdnoty, kde můžete téměř cítit přítomnost něčeho, co tam bylo a zmizelo-nebo ještě nebylo postaveno. Můžete ho najít tam na parkovištích mezi Jaffou a Tel Avivem nebo v některých keltských sídlištích kolem Prahy-ukrytých na vrcholcích v lese, tajemných a tichých. Není tam nic v Prostoru, co by ukázalo evidenci času. Jen stará keltská báseň:

„To je čas, který není čas

V místě, které není místem

V den který není dnem

Mezi slovy, a za nimi…“

Piotr Sikora

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *