Závod, který nemá vítěze

Radoslava Schmelzová navštívila v Galerii výtvarného umění v Ostravě výstavu Kdo je vítězem?, která přináší ryze letní téma sportu. Místo klasického námětu sportovců a prostředí sportovišť však výstava nabízí konceptuální pohled na motivy pohybu a jednotlivé prvky asociované se sportem připomíná prostřednictvím metafory nebo podobnosti. Podle Schmelzové se tak jedná o výstavu se „silně heterogenní formou“, v níž se kromě tématu pohybu a času objevuje i paměť, a to „ať už kolektivní nebo ryze osobní, která se projevuje v dílech narativních, ale je to také paměť samotného jednoho média v konfrontaci s těmi příbuznými“.

Závod, který nemá vítěze

Výstava uvozená otázkou Kdo je vítězem? mne překvapila. Ani ne tolik tématem sportu, ale spíše výběrem „špičkových“ umělců. Právě v tom tkvěl alespoň pro mne podivný rozpor. Že by se třeba Ján Mančuška, Jiří Kovanda, Jan Šerých, Tomáš Hlavina a další podobní umělci ve své tvorbě nějak intenzivně věnovali sportu, se mi vskutku nezdálo. Proto jsem už od začátku byla na tento výstavní projekt opravdu zvědavá. A k tomu je třeba ještě zmínit, že se jedná o přinejmenším již čtvrtou výstavu zdejších výstavních institucí, která se zaobírá spojením sportu a umění. Navíc vždy výstavy souvisely s nějakou konkrétní aktuální událostí: například s tehdy probíhajícími XXXI. letními olympijskými hrami v Riu de Janeiro (Adrenalin! umění & sport v českém umění 20. století v Alšově jihočeské galerii, 2016, nebo Sportu zdar! v DOXu, 2016).

Výstava Skol!!! v Liberci letos v zimě zase oslavovala 50. výročí závodu Jizerská 50. Navíc zde existuje spojovací článek mezi touto a pražskou výstavou, jímž je novinář a publicista Petr Volf se svou knihou Sport je umění (2015), který byl kurátorem obou přehlídek. Ani v tomto ohledu pak není ostravský projekt žádnou výjimkou či překvapením, neboť je výsledkem spolupráce umělecké galerie a Mezinárodní federace atletických asociací IAAF, která organizuje atletickou soutěž Kontinentální pohár Ostrava 2018.

Musím přiznat, že jsem do Ostravy přijela s jedním výrazným handicapem, jenž spočívá ve skutečnosti, že komerční sport je mi zcela lhostejný, a také s několika předpoklady, které jsem si spíše jen chtěla potvrdit. Jedním z nich byla otázka, zda díla autorů nebyla podrobena více či méně manipulujícímu kurátorskému zásahu, proměňujícímu jejich původní charakter. Mezi další patřila obava, že v lepším případě se bude jednat o výběr děl, která se nějak dotkla sportovní tematiky, a v tom horším že půjde o umělecká díla dokládající, jak má umění (či umělec?) ke sportu blízko a naopak.

Návštěva výstavy začala už téměř klasicky. Ne, katalog k výstavě nebyl vydán, jen skládačka. Popadla jsem skládačku a vstoupila do podlouhlého prostoru s podlahou z parket, který ze všeho nejvíce připomínal tělocvičnu. Tu lemovala dvourozměrná díla zavěšená na stěnách v jedné rovině a několik objektů spočívajících více či méně ladně v prostoru. Mojí hlavou rychle proběhlo: Ne, recenze této výstavy se opravdu nevyvíjí nijak pozitivně.

Poté jsem však zpozorněla, překvapivě jsou mezi malbami výrazně zastoupeny abstraktní práce a zároveň je zde přítomno mnoho různých médií. Když jsem zaostřila a začala jsem pozorně „skenovat“ prostor, zjistila jsem, že díla naznačují zvýšenou citlivost ke konceptuálním obsahům. Podezření mi potvrdil i doprovodný text, ve kterém kurátorka Yvona Ferencová vymezuje poměrně silný koncept: „Otevřenost tématu poskytuje prostor osvobozený od striktní žánrové kategorizace děl k nepřímému volnému čtení.“ Je evidentní, že namísto přehlídky žánrových výjevů ze sportu se zde jedná o kontextuální „výstavu – esej“, umožňující širokou interpretaci. Kromě toho Ferencová ve svém textu přibližuje leitmotiv výstavy, jímž je časově vymezená sekvence z bodu A do bodu B. Ve středu této „trasy“ stojí promítaný obraz Igora Korpaczewského Timeman z roku 1998 (běžící muž v teplákách, který sleduje čas na náramkových hodinkách, je ve skutečnosti na fasádě jednoho domu v Praze na Žižkově) a prostorovou kompozici tu určuje fiktivní ovál atletického stadionu. Nešťastná tělocvična náhle dostává nečekaný, ale pregnantní význam. Ostatně ovál hřiště je tu přítomen v radikální zkratce dětské vzpomínky Vasila Artamonova.

Dvě příbuzná média

Výstavu otevírají dva technologické vynálezy 19. století, fotografie a film, dvě média schopná více či méně zaznamenat reálný pohyb. Fotografii tu zastupují kopie chronofotografií Eadwearda Muybridge z období let 1882 až 1886. Jde o pionýrské pohybové studie, v nichž se Muybridgovi jako prvnímu podařilo zachytit ve zlomcích sekundy několik fází pohybu. Tedy iluzi pohybu, který vzniká navrstvením několika statických obrazů ve fotografické sekvenci, což je moment předcházející kinematografii.

Prvky filmového média v současném umění jsou infiltrovány nejen do pohyblivých obrazů, ale jsou zpřítomňovány i jinými výtvarnými technikami a uměleckými strategiemi. Příkladem může být dekonstrukce situace promítání filmu v kině, jež se pak objevuje v podobě různých výtvarných technik: v malbě, objektu, instalaci a podobně. Proto na ostravské výstavě může film zastupovat (vzhledem k měřítku ostatních prací) dominantní, ale zcela statická malba Jána Mančušky (Malba, 2007) reprezentující prázdný celuloidový filmový pás s perforací.

Můžeme rozvíjet i další linii interpretace. Znovu se vrátit k faktu, že rodící se fotografie a film zasadily poslední úder už jen vratce stojícímu pojmu mimesis (ve smyslu nápodoby skutečnosti), s čímž kurátorka pracovala při výběru děl bez jakéhokoliv zaváhání. Jsou tu ale zastoupena i figurativní díla, například Běžící muži a Štrajchpudlíci (1967) Jiřího Načeradského, která pocházejí z doby, kdy autor vytvářel groteskní interpretace fotografie se sportovními motivy, zvláště s běžci. Odlišně fungují díla, jež souvisí se sportovním prostředím jen čistě na základě náhodné podobnosti. Číslice vyvolávající asociace s tabulí, která odměřuje dobu trvání sportovního zápasu, jsou jen označením časné hodiny, kdy autor díla musel vstávat (Jan Šerých, Časy mého buzení z roku 2007). Univerzálně funguje znak dolaru na obrazu Adidas (1996) Petra Písaříka, stejně jako to, k čemu odkazuje. Připomíná nám, jak je sport svázán se světem směny, obchodu, peněz… Formálně a ikonologicky vytříbené objekty Tomáše Hlaviny tady možná suplují překážky či pokrok v doslovném významu, ale zároveň mají svůj vlastní, často velmi hermetický obsah.

Hřiště absurdního

Práce Silviny Arismendi připomínající jakési měřící tyče nebo oštěpy pomohl nainstalovat Jiří Kovanda, který sem přidal dlažební kostku, tam džbánek, ale především zjevně nemohl odolat obludné přitažlivosti „krabic“ zajišťujících v galerii klimatizaci. Zaměřil tak nežádoucí pozornost k této galerijní „intruzi“, kdy užitné předměty evidentně neodpovídají kontextu, v němž se nalézají, stejně tak, jako je tomu s prvky předstírajícími, že jsou určeny k sezení, přitom však skrývají nějaké podobné technologické zařízení.

Subversivní kritika soupeření je přítomná v dílech Adély Svobodové, která v projektu Kopni se do hlavy 58x za minutu (představený v Entrance Gallery v roce 2008) poukazuje na principy soutěže. V Ostravě představuje měkké půvabné objekty vytvořené vrstvením běžných textilních předmětů (75 ponožek, 2008), v nichž vychází z absurdních světových rekordů v Guinnessově knize. Její objekty převyšují hodnotu rekordu vždy o jeden prvek/jednotku.

Jsou tu přítomny také všechny sportovní atributy. Nechybí klasická žíněnka (Žíněnky Matěje Skalického), jen je třeba ji pozorně hledat. Jsou tu „přesná pravítka“, která mají nepřesnou stupnici (Jiří Skála, Pravítka). Objekty ze zmuchlaných map, představující mentální, osobní pohyb přes kontinenty. Národní vlajky změněné v prostorovou hybridní instalaci propojující malbu, objekt a znakový systém (Matěj Smetana, Vlajky). K vidění jsou zde odkazy na antiku (Matěj Smetana, Antika, Antika II), ale i půvabnou genderovou manipulaci (Igor Korpaczewski, Konec ocelového věku) a objekt sestávající z fragmentu policového systému, z nichž jedna lišta „v plném výkonu“ má zasunuty podpěry pro poličky (Jan Turner, Plný výkon), mě obzvlášť pobavil.

Na závěr jsem si nechala dvě díla, která mě odzbrojila, zůstala jsem jim bezbranně vystavena jako běžný návštěvník. Když jsem si nasadila sluchátka, abych si poslechla nahrávku Particip č. 206 Tomáše Vaňka, někde za mými zády se otevřely dveře, někdo přeběhl prostorem a dveře vzápětí zavřel. Začala jsem se smát a říkala jsem si: nebuď trapná, neohlížej se. Nevydržela jsem a otočila hlavu – jistěže tam nikdo nebyl, dokonce ani ty dveře. Video Miry Gáberové Rozvička (2013) je pak promítané v menším prostoru sousedícím s hlavním sálem. Situace, v níž dívka stojící na střeše domu je zjevně připravena začít cvičit, napíná tělo, soustředí výraz. A – nic se neděje, jen marně prší na střechy.

Výstava má silně heterogenní formu, prolínajícím motivem děl je pohyb, čas, jeho měření, ale také paměť, ať už kolektivní nebo ryze osobní, která se projevuje v dílech narativních, ale je to také paměť samotného jednoho média v konfrontaci s těmi příbuznými. Pohyblivé obrazy získávají povahu hybridních forem, video se propisuje do filmu, video performance strne bez děje, přesto je neustále aktualizována zaznamenaným časem, malba je filmem a zvuk je krátkou událostí. Pohyb, který tu lze identifikovat, je křehký a následuje ho síla kolize, kdy se očekávané asociace dostávají do kontaktu se skutečnými obsahy vystavených prací. Křehkost toho všeho je výjimečná, jakmile se pro někoho autentické významy stanou viditelnými, jsou takřka okamžitě odsouzené k tomu znovu se ponořit do temnoty svých náhradních významů, než je znovu bude někdo interpretovat. Je to vskutku podivný rytmus, obraz, který mne zasahuje, zastavuje, udivuje. Vše je nehybné, přesto díla spolu neustále komunikují, i když tak činí čistě po svém, skrze jazyky, znakové systémy a kódy různých médií a různých obsahů.

Silvina Arismendi, Vasil Artamonov, Pavel Baňka, Tomáš Císařovský, Patricie Fexová, Mira Gáberová, David Hanvald, Tomáš Hlavina, Ondřej Kopal, Igor Korpaczewski, Jiří Kovanda, Ján Mančuška, František Matoušek, Jiří Načeradský, Alice Nikitinová, Petr Písařík, Pavla Sceranková, Martin Sedlák, Jiří Skála, Matěj Skalický, Matěj Smetana, Adéla Svobodová, Robert Šalanda, Jan Šerých, Jan Turner, Tomáš Vaněk / Kdo je vítězem? / kurátorka: Yvona Ferencová / Galerie výtvarného umění v Ostravě / Ostrava / 20. 6. – 9. 9. 2018

Foto: Roman Polášek