Artalk.cz

Mezi chobotnicí a uprchlíky

Evropské bienále současného umění Manifesta letos zakotvilo v sicilském Palermu. Jak je pro jeho koncepci obvyklé, i tentokrát se jeho organizátoři pokusili reagovat na aktuální lokální problematiku. Ta se ale dotýká i klíčových globálních otázek, jako je uprchlická krize či změny klimatu. Viktor Čech se ve své recenzi ptá, nakolik se „mediátorům“ přehlídky podařilo vytvořit koncepci, která by podněcovala nejen fádní kulturní turismus, ale i skutečně konstruktivní umělecká vyjádření k zásadním problémům dnešní doby.

Jelili Atiku, Festival of the Earth (Alaraagbo XIII), 2018. Foto: Francesco Bellina, publikováno se s laskavým svolením Manifesta 12 a autora

Mezi chobotnicí a uprchlíky

Letošní již dvanáctá edice Manifesty, putovního evropského bienále současného umění, se koná v jihoitalském Palermu a jeho okolí. Jméno města, které se stejně jako celá Sicílie vždy nacházelo na průsečíku mnoha civilizačních okruhů, může na jedné straně vyvolat vzpomínku na neodbytnou úvodní melodii legendárního mafiánského seriálu Chobotnice, na straně druhé pak uměleckohistorickou poučku o mísení kultur Řeků, Kartaginců či Byzantinců, Arabů a Normanů.

I když současná Sicílie zdánlivě stojí na periferii světového dění, stále se nachází v oblasti průniku, prorůstání i střetu, a to v mnoha významech těchto slov. Tento ostrov leží v první linii klimatických změn, které již začínají výrazně ovlivňovat celou Evropu. Jeho křehký ekosystém, do značné míry spoluvytvořený několikatisíciletou lidskou činností, je konfrontován s proměnami, jež kladou nové nároky i na fungování celé tamní společnosti. Nemenší výzvou je však pro tuto společnost i další aktuální problém, jímž je současná uprchlická krize ve Středomoří.

Organizátoři letošní Manifesty zvolili za její podtitul slova The Planetary Garden. Cultivating Coexistence. Ta naznačují jak její zaměření na environmentální a sociální kontext, tak především strategii, s níž se snaží přistupovat nejen k divákům, ale i k danému prostředí a jeho obyvatelům. V jejím jádru je zřejmé úsilí oprostit se od onoho někdy až arogantního a kolonizátorského kurátorství, s nímž je spojena většina podobných projektů. Namísto dominantní kurátorské osobnosti zde vystupuje celý interdisciplinární kolektiv organizátorů, kteří se označují za „kreativní mediátory“. Konkrétně se jedná o experimentální kancelář The Office of Metropolitan Architecture (OMA) a další čtyři osobnosti z řad umělců/kyň a teoretiků/ček. Organizační tým se pokouší alespoň zčásti nahradit jednorázovou invazní událost určenou vnějšímu publiku, složenému především z příslušníků artworldu a kulturních turistů, zprostředkováním produktivního dialogu mezi místní společností a příchozími návštěvníky. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry je etický rozměr takovéto umělecké události měřítkem jejího úspěchu.

Matilde Cassani, Tutto, 2018. Foto: Francesco Bellina, publikováno s laskavým svolením Manifesta 12 Palermo a autorky

Místo a lidé

To, co nám média prezentují jako uprchlickou krizi, není přímo ve středomořském přístavu příliš zjevné, právě naopak. I přes viditelnou přítomnost mnoha obyvatel, kteří do země nedávno imigrovali nebo jsou cizího původu, působí tamní společnost alespoň z vnějšího pohledu homogenně. Přesto však nedávné italské parlamentní volby ukázaly, že i kvůli těžkému dopadu nedávné ekonomické krize na jihoitalské oblasti zde získal dominantní postavení především pravicový populismus. To stojí nicméně v protikladu k dlouhodobému úsilí místní radnice o proměnu tohoto města zatíženého jeho mafiánskou minulostí směrem k rozvoji občanské společnosti a chápání Palerma jakožto „otevřeného města“. S těmito tématy úzce souvisí i letošní Manifesta, která se ostatně díky své nomádské koncepci bez aktivní podpory lokální samosprávy nikdy neobejde. To je také jeden z důvodů, proč si o takové akci můžeme v českém prostředí nechat jen zdát.

O přírodě

Pro autory kurátorské koncepce byla jednou z proklamovaných inspirací malířská veduta Palerma z roku 1875, na které jsou prakticky všechny vyobrazené rostliny člověkem importovanými druhy z různých částí světa. Idea, že celý dnešní svět je vlastně jakousi člověkem obdělávanou celoplanetární zahradou, v níž se kultura a příroda mísí v nerozpletitelné síti vztahů, se promítla do celé Manifesty, při jejímž procházení se návštěvníci jak v tématech mnoha vystavených děl, tak také v okolním prostředí nevyhnou neustálému připomínání prostupnosti hranice mezi přírodou a civilizací.

Za jedno z ústředních dějišť Manifesty byl zvolen areál palermské botanické zahrady Orto Botanico. I když v jejím areálu došlo i na prezentaci řady samostatných uměleckých děl, v rámci Manifesty byla využita především sama o sobě jako imerzní instalace, která diváka zcela přirozeně uvádí do dané tematiky. Klasicistní estetika jejího architektonického řešení a osvícenská snaha o systematickou kategorizaci biologického materiálu se zde mísí s koloniálním schraňováním importovaných rostlin a naznačuje ono jen zdánlivě nevinné dědictví, které je spojeno s lidským přetvářením krajiny, migrací lidí a živočišných i rostlinných druhů. Tedy s tím, co utvářelo minulost i současnost Sicílie jako křižovatky ležící uprostřed Středomoří. Podobně komplexní dědictví s sebou nese i dálně východní ostrov Tchaj-wan, na jehož prostředí reaguje s až groteskním akcentováním vztahu člověka k flóře videoinstalace čínského umělce Zheng Bo Pteridophilia (od 2016), v níž nazí mladí muži navazují intimní kontakt s kapradinami v tchajwanských lesích.

Zheng Bo, Pteridophilia, od 2016. Foto: Wolfgang Träger, publikováno s laskavým svolením Manifesta 12 Palermo a autora

Síla rituálu

Oblíbeným prostředkem, jímž se umění často snaží dotknout vztahu mezi jedincem, lidským kolektivem a okolním prostředím, se v poslední době znovu stal rituál. Tato až archetypální kulturní forma k tomuto účelu dobře posloužila i v zahajovacích dnech Manifesty v rámci projektů vstupujících do veřejného prostoru města. S ohledem na jihoevropskou tradici svátečních procesí a průvodů se pro tyto akce mohl místní kontext jevit jako ideální. Festino della Terra od Jelila Atiku, Tutto Matildy Cassani i Palermo Procession Marinelly Senatore v sobě spojují typ veřejné slavnosti s rituální strukturou. Zatímco v prvním případě nigerijský umělec přenesl do palermských ulic západoafrickou rituální mystiku ve formě spektakulárního průvodu zeleně maskovaných aktérů nesoucích potraviny a půdu jako posvátné artefakty, v případě akce Matildy Cassani byla oživena barokní tradice „ohňostroje za bílého dne“, při němž se barokní kruhové náměstí Quatro canti stalo jevištěm pro oslnivý déšť různobarevných konfet.

Třetím z těchto projektů bylo Palermo Procession zorganizované Marinellou Senatore, umělkyní, která ve své tvorbě již delší dobu ohledává možnosti využití choreografie jakožto nástroje sociální emancipace ve veřejném prostoru. Její průvod jistě navazoval podobně jako předchozí akce i na místní velkolepou tradici procesí centrem Palerma na svátek svaté Rozálie, zatímco však Tutto bylo především rozvinutím formy výtvarně monumentálního okamžiku, Senatore šlo hlavně o proces osvobození a seberealizace, jež přináší možnost jedince i kolektivu vyjádřit se bez obav na veřejnosti. Tomu skvěle slouží právě tanec, hudební rytmus i pocit sdílené jednoty v rámci společenství. Dnes je samozřejmě již dobře známo, že tyto masové pouliční rituální události v sobě mohou skrývat hrozbu manipulace, kontroly a anihilace individuality i jinakosti, což ve 20. i 21. století potvrdila řada neblahých příkladů. Přístup Marinelly Senatore se však naopak vyznačuje snahou dosáhnout rovnováhy mezi oběma významovými póly těchto shromáždění – mezi autentickou emancipací jedince na jedné straně a jeho pocitem bezpečí v kolektivu na straně druhé. Její průvody mohou možná z hlediska estetiky současné performance působit málo sofistikovaně a lidově, avšak právě v tom je i jejich síla. Nejen že nestaví bariéry mezi účastníky a diváky (i v případě palermské akce byli diváci podněcováni k participaci na průvodu), ale především vytváří syntézu zdánlivě neslučitelných a protikladných kulturních forem, která vylučuje jednobarevnou unifikaci. Jistě, šlo by namítnout, že takovými vlastnostmi oplývá i běžný karneval či v radikálnější formě duhový průvod, nicméně to, v čem se od nich tato událost liší, je důraz na samotnou kvalitu pohybu a jeho prožívání účastníky i diváky. Tato performativní koláž v sobě zahrnula jak demonstrativní taneční pochod s transparenty deklarujícími emancipované občanské sebevědomí, tak průvod mažoretek, bongo bubnování i vážnou hudbu, stejně jako klasické baletky či tanečníky současného výrazového tance. Autorka vstoupila do přímého dialogu s lokálním kontextem řadou epizod či zastávek na klíčových místech i tím, že celou akci připravila s různorodou skupinou místních obyvatel. Událost tak nebyla jen jednodenní podívanou, ale především komplexním procesem naplněným dialogem a sociální reflexí samotných participantů. I proto je pro její pochopení zásadní i výstavní část prezentovaná v bývalém kostelíku sv. Euna, která zahrnula umělkyní vytvořené kresby a artefakty poodhalující řadu aspektů tohoto projektu.

Marinella Senatore, Palermo Procession, 2018. Foto: Francesco Bellina, publikováno s laskavým svolením Manifesta 12 Palermo a autorky

Intenzita kontextu

Snahu kurátorů Manifesty o co nejhlubší integraci jednotlivých částí přehlídky do různorodých historických, sociálních i environmentálních souvislostí Palerma a Sicílie není v rámci koncepce tohoto putovního bienále ničím novým. To, co ale v případě Palerma může zaujmout, je důraz na systematický přístup podložený předcházejícím výzkumem, jehož plodem se mimo jiné stala i publikace Palermo Atlas vytvořená architektonickým studiem OMA. Jedná se o jakousi interdisciplinární urbanistickou studii mapující onu souhru mnoha faktorů, která činí páté největší italské město tak specifickým. Role prostředí města, architektury a paměti jednotlivých pro expozice využitých staveb je každopádně pro celou Manifestu klíčová. Zatímco například u souběžně se konajícího Berlínského bienále je právě kontext expozic tím, co případnou možnost radikálnějšího sdělení vystavujících umělců svou pasivní neutralitou spíše oslabuje, vazby mezi prezentovanými díly a danými lokacemi na Sicílii naopak jejich sdělení spíše násobí. Například v estetice racionalistické architektury fašistické Itálie vybudovaný monumentální památník Casa del Mutilato, věnovaný obětem koloniálních válek, hostí videoinstalaci Christiny Lucas Unending Lighting (od roku 2015), která s až znepokojující věcností předkládá divákovi výčet civilních obětí leteckého bombardování, počínaje jeho prvním využitím právě v italských koloniálních válkách roku 1911. Ani expozice v řadě palermských historických paláců, často zpřístupněných v zanedbaném stavu, se často nevyhne vztahování děl reagujících na uprchlickou krizi ve Středomoří ke skoro nepřetržitému výhledu na mořskou hladinu – jako je tomu například u videoinstalace Liquid Violence (2018) v rámci projektu Forensic Oceanography, který analogicky jako souběžný projekt Forensic Architecture analyticky zkoumá a prezentuje případy spojující moc s násilím, jako je tomu i v tomto rozboru současných strategií italské vlády, pokud jde o kriminalizaci aktivit lodí nevládních organizací pomáhajících uprchlíkům. Asi nejhlubší návštěvnický prožitek mohla s ohledem na lokální kontext poskytnout návštěva objektu místního archivu nacházejícího se v bývalém klášteře. Videoinstalace nazvaná Protocol No.906 (2018) od tvůrčího uskupení Masbedo nabídla v ohromné hale zaplněné tisíci zaprášených archivních svazků působivé loutkové představení, ilustrující až kafkovskou absurditu byrokratické moci.

Patricia Kaersenhout, The Soul of Salt, 2016. Foto: Wolfgang Träger, publikováno s laskavým svolením Manifesta 12 Palermo a autorky

Letošní Manifestě rozhodně nelze upřít zmíněná pozitiva, co se týče důkladné integrace do místního prostředí i zapojení palermských obyvatel a snahy pojmout tuto událost jako součást dlouhodobého lokálního úsilí o emancipaci občanské společnosti. Tento rozměr přehlídky však nelze příliš přeceňovat. Až na několik velkorysých akcí v průběhu zahajovacích dnů zůstane totiž většina expozic jako vždy skryta každodenní rutině tohoto velkého města a poslouží především jako cíl kulturních turistů, který ovšem v sicilském případě alespoň podpoří místní oslabenou ekonomiku. To, že si návštěvníci mohou plno prací naplněných polemickým a kritickým obsahem ve vztahu k současnému dění prohlédnout takřka za humny „míst činu“, tedy vln Středozemního moře a vysušené ostrovní krajiny, může být jistě atraktivní i podnětné, současně lze však v tomto ohledu tuto přehlídku vnímat také jako tichou výčitku.

Nedostatkem, který sdílí Manifesta s většinou ostatních bienálních přehlídek, je její reálná neschopnost přesáhnout svůj obraz pouhé alternativní kulturní podívané. Současně se tu však ukazuje pozitivní cesta spočívající nikoli v proklamativní ukřičené kritice, ale v pozitivním přístupu, který se v několika menších případech pokouší přesáhnout hranici mezi kreativitou a sociální problematikou. Oproti spoléhání na velká umělecká jména a zhodnocování komerčního potenciálu těch méně známých, jak se s tím v současnosti často setkáváme, upřednostnili mediátoři Manifesty cestu vedoucí přes analytické definování problémů k experimentálním pokusům je cíleně řešit. Na tom nese zásluhy především kancelář OMA, která svými strategiemi vycházejícími z oblasti architektury a urbanismu dokázala překonat onu fragmentarizaci a relativizaci obecné kurátorské koncepce, k níž v případě podobných událostí obvykle dochází v důsledku přílišného lpění na kultu jednotlivých uměleckých značek.


Manifesta 12 / The Planetary Garden. Cultivating Coexistence / kulturní mediátoři: Bregtje van der Haak, Andrés Jaque, Ippolito Pestellini Laparelli, OMA, Mirjam Varadinis / Palermo / Itálie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *