Artalk.cz

Hrdinky potřebujeme aneb polemika s Berlínským bienále

Jak prohlásila v rozhovoru pro Artyčok.tv kurátorka Gabi Ngcobo, letošní desátý ročník Berlínského bienále sice odkazuje k postkoloniálním studiím, odmítá ale znovu koloniální podmínky vysvětlovat a popisovat. „Nás spíše zajímá platforma, která intervenuje do prostoru, pokouší se formulovat nové otázky a není na první pohled rozeznatelná,“ říká Ngcobo dále. To je podle autorky následující recenze Terezy Stejskalové dvojsečná pozice, která se sice vyznačuje silným politickým gestem a poskytuje viditelnost mnohým neevropským umělcům a umělkyním, na druhou stranu však postrádá důležitý edukativní přesah. „Není ostentativní odmítnutí jasněji osvětlit své hledisko tváří tvář hladu po takovém vysvětlení těch, kteří nechtějí být xenofoby a rasisty, elitářstvím svého druhu?“, ptá se Stejskalová dále v textu.

Mario Pfeifer, Ještě jednou (Again / Noch einmal), záběr z videa, 2018. © VG Bild-Kunst, Bonn a autor

Hrdinky potřebujeme aneb polemika s Berlínským bienále

Když se kurátoři desáté edice Berlínského bienále rozhodli do své přehlídky zahrnout kultovní americko-kubánskou umělkyni Anu Mendietu, nevybrali si její ikonické autoportréty či obtisky těla do přírodních útvarů. Místo toho se rozhodli vystavit mnohem subtilnější, významově nejasnější a abstraktnější kresby, jež jen v některých případech odkazují k ženskému torzu. Toto gesto výmluvně vyjadřuje poetičnost, záměrnou zdrženlivost a strategickou mnohoznačnost letošního bienále kurátorovaného Jihoafričankou Gabi Ngcobo společně s Thiagem de Paula Souza z Brazílie, Nomadumou Rose Masilelou z New Yorku, Yvette Mutumbou z Berlína a Serubiri Mosesem z Ugandy a příznačně nazvaného We Don’t Need Another Hero.

Většina přizvaných jsou umělkyně, převážně pocházející z afrického kontinentu, byť některé žijí v západních metropolích. Bílí Evropané jsou tu v menšině. Ve svých textech se ale kurátoři k této (v našich končinách) nezvyklé sestavě nikterak nevyjadřují a ani v popiskách není uvedeno, odkud který umělec či umělkyně je. Jedno je jasné: tato edice se rezolutně snaží narušit jakákoliv očekávání, která by (bílé) evropské elity vůči podobné přehlídce mohly mít, a tím problematizuje a činí tématem samotná tato očekávání. Pozvání kurátorky z „periferie“ globálního Jihu ke koncepčnímu zaštítění přehlídky v západoevropské metropoli mělo jistě své důvody. Kurátoři letošního ročníku ale ostentativně odmítají jak zachraňovat umělecký svět znavený sám sebou, tak přicházet s návody, co s rasismem, xenofobií, konzervatismem a obecně společenskou krizi způsobenou mimo jiné uprchlickými vlnami v minulých letech. Neoperují vzletnými frázemi a velkými tezemi o stavu světa a umění, jak bývá zvykem – a to je bezpochyby osvěžující. Bienále záměrně nemá jasnou koncepci: kurátoři totiž odmítli neplacenou práci „vysvětlování“ své jinakosti. Nepřehlédnutelný fialovo-růžový vizuál, do kterého je zahalena tato edice, odkazuje ke vzorům, jimiž se maskovaly válečné lodě během první světové války. Nejde o to být neviděn, vysvětluje Gabi Ngcobo, ale skrze mimikry zpochybnit konvenční způsoby vnímání, které jsou vlastní globálnímu Severu. Jenže válečné maskování většinou používáme proti nepřátelům, abychom je zmátli. Jsou jimi tedy návštěvníci bienále? Není ostentativní odmítnutí jasněji osvětlit své hledisko tváří tvář hladu po takovém vysvětlení těch, kteří nechtějí být xenofoby a rasisty, elitářstvím svého druhu?

Natasha A. Kelly, Milli’s Awakening, 2018, video. Foto: Timo Ohler

Výstava se v porovnání s předchozími ročníky jeví být konzervativní a stylově a mediálně veskrze tradiční. V podstatě máme co do činění s klasickou výstavní prezentací, jak ji známe z 20. století. Na bílých stěnách galerie visí obrazy či fotografie občas doplněné instalací či videem. Když jsem procházela prostory Akademie der Künste, přišlo mi, že tahle výstava tu klidně mohla být před deseti či dvaceti lety. Je tato nechuť k experimentům kritickou reakcí na umělecký provoz, který se věčně honí za novými trendy, jež se proměňují čím dál rychleji, a způsobují tak všeobecný bolehlav? Veskrze konzervativně se bienále projevuje i ve vztahu ke svým výstavním prostorům. Na rozdíl od předchozích ročníků zůstáváme v galerijním prostředí a neprozkoumáváme zapadlé nebo méně známé berlínské instituce a jiná zákoutí tohoto města. Prostor města tu není tématem a výstava se dobrovolně vzdává možnosti (pozitivně či negativně) oslovit lidi, kteří na výstavu nepřijdou. Na diváky jsou proto kladeny poměrně vysoké nároky. Artefakty jsou ve většině opatřeny jen stručnými popisky – jméno autora, název díla, materiál, rok. Záměr je jasný – díla mají mluvit sama za sebe. Jenže řada jmen je v evropském kontextu neznámých a bez minimálního vysvětlení se divačka čas od času cítí ztracena a dílo si zkrátka nepřipoutá její pozornost. Pasivní odpor kurátorek a kurátora, nechuť jít vstříc očekáváním, jež se tu problematizují, se ukazuje být dvojsečnou zbraní, která riskuje, že výstava nebude mít vlastně ke komu mluvit (mimo okruh profesně se zajímajících expertů a předem přesvědčených).

Symetricky rozptýlené obrazy a instalace v Akademie der Künste si vzájemně nijak nepřekáží ani se nijak nenarušují – jako by každé dílo mělo svůj přidělený prostor. Asi nejpozoruhodnější z celé výstavy jsou velkoryse instalované, impozantní černobílošedé kolagrafie (technika tisku z koláže) velkého formátu, jimž vévodí enigmatické figury s obličeji bez úst a s výraznýma očima. Jejich autorka, předčasně zemřelá kubánská umělkyně Belkis Ayón (1966–1999), se inspirovala mýty afrokaribského tajného mužského společenství Abakuá, především jejich hrdinkou, princeznou Sikan, odsouzenou k smrti za to, že prozradila jejich tajemství. V symbolických výjevech z rituálů tajného společenství se místo mužů objevují ženské postavy bez úst a Sikan se stává symbolem ženské síly, jež je zneškodněna v momentě, kdy ohrožuje patriarchální status quo. Ale bez informací o umělkyni a jejím díle, jež si člověk zpětně dohledá (zvlášť má-li napsat recenzi), vidíme jen enigmatický výjev bez politického vyznění, jež je ale práci evidentně vlastní.

Belkis Ayón, Zasvěcení (La consagración), 1991. © Dědicové Belkis Ayón, foto: Jose A. Figueroa

To platí i o dalších vystavených dílech. Kurátorská taktika jim tak v podstatě ubírá na síle. V případě didaktičtějších prací to samozřejmě tolik nevadí a takové projekty pak na sebe nutně přitahují větší pozornost. Příkladem je videoinstalace Again/Noch einmal (2018) německého umělce Mario Pfeifera. Věnuje se napadení psychicky nemocného iráckého žadatele o azyl čtyřmi muži v samoobsluze před dvěma lety. Iráčanovo tělo bylo později nalezeno mrtvé a proti útočníkům tak nemohl vypovídat. Video nás konfrontuje se záběry z rekonstrukce celé události, kterými nás provází dva vypravěči, a skupinou lidí, kteří celou akci komentují a diskutují o tom, zda ti čtyři útočníci skutečně jednali na základě šlechetných motivů a své občanské odvahy, jak sami tvrdili. Pfeiferovo video podává působivou výpověď o přetrvávající xenofobii a rasismu v Německu. Svým tématem a formou rekonstrukce zločinu připomíná práci umělecko-výzkumné skupiny Forensic Architecture z loňské documenty týkající se vraždy Halita Yozgata v Kasselu před více než deseti lety. Nutno však podotknout, že londýnská skupina s kauzou pracuje mnohem zajímavějším a experimentálnějším způsobem, a to například už tím, že překračuje samotný rámec současného umění.

Nejsilnější díla celé přehlídky se nachází v KW Institutu pro současné umění – hlavním centru výstavy. Pozoruhodná je určitě apokalyptická instalace Diney Seshee Bopape, jež okupuje skoro celé přízemí galerie. V přítmí červeně natřené místnosti klopýtáme o poházené cihly, povalené sloupy, ze stropu tu visí obrovská koule z kartonu a do škopků kape voda. Celému prostoru vévodí video s emocionálně rozjitřeným vystoupením Niny Simone na jazzovém festivalu v Montreaux v roce 1976 (během něhož mimo jiné poznamenala, že je hrozné, když jsou společenské podmínky takové, že vznikne takováto hudba). Obrazy zániku se tu mísí s odkazy k šílenství, chaosu a násilí a nenechají nikoho v klidu. Komplexní instalace asi nejpřesněji ilustruje kurátorské teze, které hovoří o prezentovaných umělkyních jako o aktérkách konfrontujících se s úzkostí a „kolektivní psychózou“, jež je důsledkem rasismu (který vyhýbavě nazývají „lhostejností vůči komplexním subjektivitám“). „Jsme ve válce,“ řekla Gabi Ngcobo na tiskové konferenci a ve svém textu v katalogu jako hlavní nepřátele označila rasismus, homofobii, transfobii a sexismus. Kurátorskému kolektivu jde především o to prozkoumat, jak je možné v takové situaci přežít a jaký politický potenciál takové strategie přežití mohou mít.

Dineo Sheshee Bopape, Untitled (Of Occult Instability), 2016–18. © Sfeir-Semler Gallery, foto: Timo Ohler

Důraz na politickou důležitost strategií přežití je přitom odkazem na myšlení Audrey Lorde. Pro tuto afroamerickou queer básnířku byla péče o sebe aktem odporu a způsobem, jak dát najevo násilné a opresivní kultuře, že existujete, že na vás záleží, že si zasluhujete péči. K dílu této intelektuálky, která ostatně v osmdesátých letech přebývala v Berlíně a politizovala tu afroněmecké ženy, se přímo či nepřímo odkazují i další díla na této přehlídce, například video Natashy A. Kelly nazvané Milli’s Awakening. To tématiku rasismu a diskriminace situuje přímo do srdce berlínské kulturní scény. Spolu s Pfeiferovou prací je jedním z mála děl na bienále, která přímočaře promlouvají o místním politickém kontextu. Snímek sestává z rozhovorů s osmi afroněmeckými umělkyněmi různých generací, které mluví o své nejasné identitě, zároveň německé a zároveň diasporické, a potížích, s nimiž se kvůli tomu potýkají. Název díla odkazuje k obrazu expresionisty Ernsta Ludwiga Kirchnera z roku 1911, který zobrazuje ženský akt tmavé pleti. Anonymní modelce, umlčenému objektu německé (koloniální) kultury, tak Natasha A. Kelly vrací hlas. Ale vedle poutavých artefaktů (např. fotografií podivných rodinných situací Joanny Piotrowské) jsou tu nainstalovány práce, které jsou více či méně rozpačité. Informace o protestních strategiích nigerijských žen, jež inspirovaly umělkyni Okwui Okpokwasili, jsou zajímavější než samotná instalace, která vyzývá diváky, aby usedli ke stolkům a sdíleli své myšlenky. Ostatně prostor instalace byl zcela prázdný, když jsem jím procházela. Vyloženě problematická je práce Cynthii Marcelle Legendaries (2018). Jedná se o portrét současných či bývalých řadových zaměstnanců KW, jenž má být oceněním jejich „neviditelné“ práce a kritikou prekérních pracovních vztahů uvnitř kulturních institucí. „Neviditelnost“ zaměstnanců je ale způsobená hierarchickým uspořádáním kulturních institucí a systémem hodnot, které v nich panují. Pouhé „zviditelnění řadových“ zaměstnanců na výstavě toto nikterak nezmění. Zůstává jen prázdné gesto. Mastur bar Fabiany Faleiros v suterénu KW oslavující ženskou sexualitu pomocí barového pultu a nafukovací figuríny mě taktéž nechal zcela chladnou.

Fabiana Faleiros, Mastur Bar, 2015–18. Foto: Timo Ohler

Mimo bienále jsou v Berlíně k vidění i další výstavy, které bezděčně tvoří jakýsi pomyslný doprovodný program celé přehlídky. V Gropius Bau jsou vystaveny filmy již zmiňované Any Mendiety a v Hamburger Banhof zase projekt Hello World, který se pokouší revidovat sbírky této instituce a vyhnout se zároveň eurocentrismu. Co znamená tato vlna zájmu o neevropskou, nezápadní, postkoloniální perspektivu ze strany berlínských kulturních institucí? V kontextu debat o uprchlících, rostoucí popularity krajně pravicové AFD (momentálně druhá nejpopulárnější politická strana v Německu) a čím dál restriktivnějšího postoje německé vlády a Angely Merkelové právě ve vztahu k uprchlíkům – který nemá již nic společného s liberálním přístupem, který jim otevřel hranice v roce 2015 – je taková reflexe ohledávající kořeny současného stavu na místě. Naopak teze: „We Don’t Need Another Hero“ mě v těchto společenských souvislostech moc nepřesvědčuje. Je jasné, že umění samo nic nespasí, ale potřebujeme hrdiny a hrdinky, ať už jsou odkudkoliv. Potřebujeme charismatické osobnosti, které budou bojovat proti nenávisti a fašismu jak na poli kultury, tak politiky, potřebujeme umělecké strategie, které budou cílit i mimo klasické galerijní prostory a zainteresované profesionály.


Agnieszka Brzeżańska, Ana Mendieta, Basir Mahmood, Belkis Ayón, Cinthia Marcelle, Dineo Seshee Bopape, Elsa M’bala, Emma Wolukau-Wanambwa, Fabiana Faleiros, Firelei Báez, Gabisile Nkosi, Grada Kilomba, Heba Y. Amin, Herman Mbamba, Joanna Piotrowska, Johanna Unzueta, Julia Phillips, Keleketla! Library, Las Nietas de Nonó, Liz Johnson Artur, Lorena Gutiérrez Camejo, Lubaina Himid, Luke Willis Thompson, Lydia Hamann & Kaj Osteroth, Lynette Yiadom-Boakye, Mario Pfeifer, Mildred Thompson, Mimi Cherono Ng’ok, Minia Biabiany, Moshekwa Langa, Natasha A. Kelly, Okwui Okpokwasili, Oscar Murillo, Özlem Altın, Patricia Belli, Portia Zvavahera, Sam Samiee, Sara Haq, Simone Leigh, Sinethemba Twalo a Jabu Arnell, Sondra Perry, Tessa Mars, Thierry Oussou, Tony Cokes, Tony Cruz Pabón, Zuleikha Chaudhari / 10. Berlínské bienále / šéfkurátorka: Gabi Ngcobo, kurátorský tým: Nomaduma Rosa Masilela, Serubiri Moses, Thiago de Paula Souza, Yvette Mutumba / místa konání: Akademie der Künste, KW Institu pro současné umění, Volksbühne Pavilion, ZK/U – Centrum pro umění a urbanistiku / Berlín / 9. 6. – 9. 9. 2018