Artalk.cz

Splátka dluhu nebo sázka na jistotu?

Zuzana Krišková hodnotí ve své recenzi výstavu britského umělce Antonyho Gormleyho v Anežském klášteře. Aniž by pochybovala o tom, že sochařské dílo tohoto autora má v dějinách umění posledních několika desetiletí významné místo, poukazuje recenzentka na to, že jeho aktuální prezentace není důsledná, pokud jde o naplňování jím formulovaných tvůrčích principů, a to především co se týče místně specifické práce s prostorem a lidskou figurou.

Splátka dluhu nebo sázka na jistotu?

O Antonym Gormleym se říká, že je sochař filozof. Pomocí lidské figury vyjadřuje stav mysli – myšlenky a pocity ukryté v těle, které mu slouží jako nástroj pro jejich zhmotnění. „Socha je pro mě něco, co používá fyzické prostředky k tomu, aby mluvilo o duši, používá tíhu, aby mluvilo o beztíži, používá světlo, aby odkazovalo na temnotu – je to vizuální prostředek, který se dotýká věcí, které jinak nelze vidět.“[1]

[1] Antony Gormley, in: Antony Gormley (kat. výst.), Salvatore Ala Gallery, Milan, 1984.

Sakrální prostor gotického kostela sv. Salvátora, kde jsou aktuálně k vidění jeho tři díla v rámci výstavy Sum, je pro takový přístup jako stvořený. Anežský klášter sám o sobě vybízí ke kontemplaci, tedy k tomu, k čemu chce Gormley svými sochami a instalacemi přimět diváka.

Gormley se na britské výtvarné scéně objevil v 80. letech společně s generací sochařů narozených kolem roku 1950 (Richard Deacon, Bill Woodrow, Tony Cragg). Ve své tvorbě prošel podobným vývojem jako oni. Nejprve bylo v jejich dílech cítit svěžest, která přitahovala hned ze začátku zájem sběratelů, diváků i galeristů. Na pomyslný vrchol vystoupali všichni jmenovaní velmi rychle. Důvodem bylo neortodoxní zacházení se sochařským kánonem, ale také krize britského sochařství, které bylo zakleto mýtickým odkazem Henryho Moora a jeho poválečnými pokračovateli z řad figurativních sochařů. Nová generace sochařů se zhlédla v používání nesochařských a často i netrvanlivých materiálů – na výsledku jim až tolik nezáleželo. Měli chuť experimentovat a dařilo se jim to. Sám Gormley vytvořil například dílo Bed (1980–1981) tak, že do několika stovek plátků toustového chleba vykousal negativní otisk svého těla. Vlastní tělo se mu stalo posedlostí. Sloužilo mu a dodnes slouží jako model pro veškeré sochy, na kterých pracoval a pracuje.

Otisk Gormlyho těla vidíme i na výstavě Sum. Těžko si představit seriózního, mírně rezervovaného pána v brýlích, jak se namáčí do vazelíny a oleje a pak si lehá na připravený papír. Právě tak nicméně vznikl monotyp Feel (2016). Společně s dřevorytem Reach ze stejného roku, odkazujícím svým tvarem na kříž nebo lidskou postavu, tvoří díky umístění v presbytáři kostela pomyslný oltář. Aby bylo poznat, kdo zde vystavuje, přidal Gormley ještě pro něj typickou litinovou figuru Sum (2012) ležící ve středu kostela. Postava z polygonálních částí je sama o sobě neporušená, ale přesto roztříštěná do několika desítek atomů/úlomků, které ji obklopují v pečlivém uspořádání. Sum má evokovat rozpad, fyzický pád nebo také smrtelnost jednotlivce. V prostředí kostela také trochu polopaticky asociuje středověké náhrobky, které se nachází v těsné blízkosti sochy.

Gormley často v rozhovorech polemizuje nad sílou prostoru a do detailu promýšlí díla, která do něj umisťuje. Prostoru se chce zmocnit, přičemž prostorem, který ho stále přitahuje a fascinuje, je i samotné tělo. Chce, aby jeho sochy dané místo, ať už v galerii nebo mimo ni, ovládly a přiměly diváka na tuto novou skutečnost reagovat, třeba tím, že o něm začnou přemýšlet z jiné perspektivy. Těžko říct, proč pro výstavu Sum, která má souznít se spiritualitou prosyceným místem, vybral jen starší díla. Můžeme ocenit, že rozmístěním děl respektuje, či se dokonce podřizuje dispozici gotického chrámu, avšak tím, že nevytvořil specifickou instalaci pro dané místo, ale pouze do něj adjustoval již existující díla, vyznívá výsledek v jeho neprospěch. Gormley umí působivě vyprávět o síle prostoru, o hloubce lidské mysli či lidském těle a často se mu práce s prostorem daří. V kostele sv. Salvátora ale promarnil příležitost, jak prostor skutečně využít, jak s ním pracovat, abychom na něj nahlíželi jinak. Jestliže chtěl tvůrčím způsobem reagovat na mystérium místa, bylo by bývalo zapotřebí výraznějšího autorského vkladu. Buď měl před sakrálním prostorem až příliš velký respekt, anebo nepřemýšlel o prostoru tak důsledně, jak je u něj zvykem. Těžké a mohutné dřevěné konstrukce, na kterých jsou díla Feel a Reach nainstalována, výslednému dojmu také nepřidávají. Nejhůře však působí socha Sum, která opakuje schéma, jež Gormley před lety vymyslel, ale dále ho nerozvíjí. To, pro co byl Gormley oceňován, se z určité části jeho tvorby vytratilo ve prospěch repetitivní práce se stejnými formami a principy. Ze svých figur vytvořil poznávací značku. S působivostí, jakou mělo jeho dílo z tisíců hliněných figurek Field (1991), se zde již nesetkáme.

Gormley pro Národní galerii připravil výstavu s názvem, jenž v překladu znamená „jsem“. Transcendentální přesah, který tím měl být naznačen a který měl budit k zamyšlení, ale nedokázal realizovat. A proč vlastně Národní galerie vsadila právě na Gormleyho? Odpověď nemusíme hledat moc dlouho: Jedná se o známé jméno. Gormley je stejně jako Gerhard Richter nebo Aj Wej-Wej sázkou na jistotu – z hlediska návštěvnosti a patrně i vzhledem k úsilí galerie zvyšovat svou prestiž. Národní galerie se tak dostala do podobné situace, v jaké se alespoň při pohledu na tuto výstavu nachází i Antony Gormley. Ztratila chuť experimentovat (pokud ji vůbec kdy měla) a nesnaží se dělat věci jinak. Je jasné, že vzhledem k situaci před rokem 1989 zde vznikl dluh vůči českému publiku, jež nemělo možnost se s velkými světovými jmény setkávat. Gormley i Deacon – který měl výstavu loni v Galerii hlavního města Prahy – jsou bezesporu skvělí sochaři, jejich tvorba ale byla nejzajímavější v 80. a 90. letech. Nabízí se tedy otázka, zda má smysl jejich práci v našem kontextu prezentovat formou samostatných přehlídek ve chvíli, kdy by bylo možné diváky seznámit s mnohem aktuálnějšími a progresivnější projevy současného umění.


Antony Gormley / Sum / Národní galerie v Praze – Klášter sv. Anežky České / Praha / 19. 5. – 14. 10. 2018

Foto: David Stecker, Národní galerie v Praze

Komentáře

  1. Dobrý den, nechci se vyjadřovat k vaší recenzi, ale na jeden bod bych rád reagoval – opravdu si myslíte, že Gormley nerozvíjí svojí tvorbu a dělá jen repetitivní práce…..?? Pokud ano, mrkněte na jeho stránky,myslím, že to je trochu jinak…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *