Artalk.cz

Lesy myslí… A my?

Výtvarný umělec a kurátor Ondřej Navrátil navštívil výstavu Jak lesy myslí v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, kterou připravili kurátoři Lenka Dolanová a Michal Kindernay. Autor recenze sleduje jednotlivá díla a jejich rozličné přístupy k danému tématu, jež do sebe vstřebává mytologické, ekonomické i společenské otázky. Jako přínos výstavy vidí především její schopnost zaostřit pozornost k místu, které většinou slouží pouze jako zdroj surovin, ale jehož stav může v mnohém vypovídat o citlivosti k ne-lidskému a o lpění na dělení mezi člověkem a přírodou.

Lesy myslí… A my?

Nejprostší definice lesa říká, že je územím hustě porostlým stromy. Nikoho však asi není třeba přesvědčovat, že les znamená mnohem víc. V očích obyvatele středověké Evropy mohl být místem strachu, smrti, neřádu a chaosu, zároveň však také tužeb, poznání, milosti či úkrytu, zakouzleným světem obývaným tvory stejně tak nebezpečnými jako neškodnými. Pro dnešního lesníka je však spíše zdrojem dřeva určeného k prodeji či spotřebě a k této zodpovědné roli „kukuřičného pole“ ho také ukázňuje a vychovává. Ekolog zas bude mluvit o plících planety Země, stabilizátoru klimatu nebo dokonalém systému. Pro dalšího je les místem romantických projekcí zlatého věku a útěku před tíživou realitou, zatímco jiní zde hledali prakořeny své kultury a oporu nacionalistických běsů…

Svůj pohled na les nám v současnosti nabízí také Lenka Dolanová a Michael Kindernay, kurátoři výstavy Jak lesy myslí. Ti pozvali do jihlavské OGV patnáct českých a zahraničních autorů, v jejichž tvorbě se lesní témata objevila. Jak ukazuje webová zpráva, chápou je jako reprezentanty několika více či méně odlišných přístupů k problematice, a rozdělují je proto vždy po třech do pěti kategorií. Ty se v samotné instalaci poněkud vytrácí, příčinou může být komplikovanost útrob dějinami rostlého domu stejně jako odklon od svazující typologizace. Přesto jí využijme jako osnovu krátké obhlídky výstavy, při níž spíše namátkou zmíníme několik autorů, kteří nám mohou ilustrovat šíři záběru výstavy.

„Umělec Vysočiny“ Petr Gruber, jeden ze zástupců oddílu Prožitek lesa se dívá na stromy. Pohledem klouže vzhůru po kmeni a především do dáli k světelným trhlinám. Prostá pozornost, vnímavost, zanoření a vzpomínka. Instalované obrazy však prostupuje i jisté znepokojení evokované obrysy úkrytů-chat či rastry smrkových monokultur. Další část nazvaná Podhoubí představuje romantickou, mytologickou či pohádkovou tvář lesa. Nejvíce pracuje s narativním obsahem Sanna Haukkanen, která prostřednictvím komiksů vypráví příběhy lesů a jejich lidí, možná s až příliš obnaženým morálním a ekologickým sdělením. K tématu vztahu toho, co jedno jest (Lesy a ne/lidská společnost), nejsymboličtěji odkazuje video-socha Strom Jakuba Nepraše, mateřská transparentní aorta stylizované dřeviny, jíž proudí atomy lidské kultury. Ve spojení s vědou tvoří Rihards Vitols, který ve spolupráci s odborníky vypustil do lesa datly, ve skutečnosti plašiče škodlivého hmyzu. Výzkumný experiment či ochranářský zákrok je zároveň i varováním. Představme si les prošpikovaný myriádou udělátek, na kterých závisí jeho dávno ztracená rovnováha. Poslední kategorií je politika (Les jako politicum), kterou se zabývá polské duo Peter Cusack a Martyna Poznanska. V podzemní alchymistické zvukové jeskyni (projekce nefungovaly) se věnují rozsáhlé těžbě v Bělověžském pralese – konfrontačnímu gestu konzervativní polské vlády, které nedávno zastavil Evropský soud. Nasloucháme zde dešti ve vzdálené divočině, neidentifikovatelným zvukům i průjezdu těžké techniky. Devastaci (karpatských) lesů zprostředkovává i video rumunské dvojice Anca Benera a Arnold Estefán, kterou sledujeme, jak stoupá či prchá stráněmi smutné krajiny až k oblakům. Doprovází je pohvizdovaná protiválečná melodie z šedesátých let (s východoevropskými kořeny), která se neodbytně zabydluje ve všech nadzemních patrech domu, a tvoří tak jednu z obručí výstavy. Svou dotěrností provokuje a (snad) dává naději.

Tento poměrně široce rozkročený výstavní projekt kurátoři doplňují, jak již naznačeno, určitým obecnějším interpretačním rámcem. Ten zřejmě hlouběji a obšírněji reflektují v avizovaném šestém čísle kulturních novin O-kraj, to ale v době mé návštěvy nebylo ještě na pultu. I tak můžeme vysledovat, na co je kladen důraz, a to především díky množství úryvků, které jsou nalepeny na podlaze výstavních sálů. Extrahovány byly z knih a textů většího počtu autorů, z nichž zde uvedeme alespoň dva. Kurátoři zvláště podtrhují Eduarda Kohna, antropologa, který strávil dlouhý čas v ekvádorském cípku Amazonie mezi původními obyvateli. Jeho práce – z nichž jedna inspirovala název jihlavské výstavy – jsou obecně spojovány s posthumanistickými přístupy, které odrážejí aktuální zájem sociálních věd v mimolidských bytostech, respektive následují přesun pozornosti od vnitřních analýz sociálních konvencí a institucí k interakcím lidí s (a mezi) zvířaty, rostlinami či artefakty. Dalším referenčním autorem je Peter Wohlleben, německý lesník a autor bestsellerů popularizujících a zároveň polidšťujících dění uvnitř zelených hvozdů.

Oba autoři, byť každý mluví jinou řečí, zdůrazňují, že lesy jsou ohromující přehlídkou vzájemně reagujících a konstituujících se organismů s řadou schopností. Kohn zastává názor, že vše živé v přírodě (míří především na živočišnou a rostlinnou říši) určitým způsobem reprezentuje a interpretuje svět kolem sebe, a tedy komunikuje a je myslící entitou. Wohlleben pak rovnou hovoří o řeči, sociálním životě, pocitech, lásce nebo kůži a vráskách stromů. Tato podobnost s lidmi, nebo spíše podobnost nás s nimi a její poznání, má své konsekvence. Dle Kohna je třeba překonat dualistickou představu přírody a kultury, dekolonizovat naše uvažování, otevřít se a uvolnit místo dalším druhům myšlení: naučit se myslet o lesích a s lesy. A toto uvědomělé komplexní ekologické my se pak může stát důležitým darem naší budoucnosti.

Daný pohled a etický postoj k přírodě kurátoři výstavy doplňují a konfrontují s několika odkazy na současnou devastaci lesů. Nejkonkrétněji tato perspektiva zaznívá v úryvku z tiskové zprávy Hnutí Duha, která kritizuje zcela nedostatečný důraz ministerstva zemědělství na obnovu lesů v jejich přirozené skladbě. K tomu doplňme, že následky v podobě ekologické katastrofy již několik let sledujeme na severní Moravě, kde po smrkových monokulturách zasažených kůrovcem a dávených suchem zůstávají pouště holin.

Z širšího zorného úhlu na mě struktura výstavy dělené na oblasti jednotlivých přístupů k lesu a tendující k jejich přehlídce působí poměrně tradičně. Do jisté míry ji také rozmělňuje prezentace v sousedící galerii Alternativa, do které dost možná zabloudíte při přesunu mezi jednotlivými etapami výstavy mateřské. Jen meteorologie Jana Maštery vás upozorní, že už nejste v lese – jinak totiž hledíte do jehličnatých chapadel Lenky Falušiové a srstnatých oblin Jana Uldrycha. Tento doplněk je tak jen obtížně odlišitelný od hlavní prezentace, zároveň však organizačně vystupuje z jejího konceptu. A když se už pohybujeme v přízemí budovy, dodejme, že instalace apendixů tvorby Petra Grubera a Ondřeje Malečka ve vstupním mázhausu se mi vzhledem k nasycení prostoru provozními funkcemi nejeví šťastná.

Důležité ovšem je, že prezentace nezůstala jen nezaujatou koláží, jakých by šla variovat na téma les či strom řada, ale vytyčuje postoj a naznačuje možnou perspektivu. Je zřejmé, že kurátoři jsou primárně přitahováni „představou lesa jako propojeného a myslícího organismu“. Toto jeho pojetí lze obecně spojit s neantropocentrickým terénem současného myšlení, který zastupují jména jako Bruno Latour, Michel Callon a další, a je dnes pozorněji sledován i na české umělecké scéně. K tomu ovšem poznamenejme, že kurátoři výstavy, spíše než unášeni trendovými řečišti, míří po osách svých dlouhodobých zájmů. Ty jsou formovány zájmem o moderní technologie, ale také krajinu, ekologii, venkov či naslouchání přeslýchanému. V galerii domácí Lenka Dolanová se k nim vrací v jí organizovaných výstavách, umělec Michal Kindernay je učinil úběžníkem své tvorby a dalších aktivit. Mezi ně patří i každoroční tištěná mapa Rur ArtMap, která letos vyšla s výmluvným podtitulem STROMY a je na výstavě distribuována.

Současně je tato interpretace lesa nepochybně svými kořeny spojena i se staršími tradicemi environmentálního myšlení, například teorií Gaia Jamese Lovelocka a Lynn Margulisové. V trajektoriích novějších filosofických pohledů je pak jihlavský divák obdobně směřován k důležitému etickému postoji nejen k zeleným hvozdům, který se vyznačuje nesebestředným pohledem a empatií. A v důsledku k uvědomění, že perspektiv může být ještě mnohem víc, než jsou ony lidské, naznačené v úvodu tohoto textu. Přičemž má smysl se o ně zajímat, byť nad určitými antropomorfizujícími citacemi vylepenými na podlaze mohou někteří návštěvníci přešlapovat s jistými rozpaky.

Co se týče výběru konkrétních autorů a děl, kurátoři svůj široký záběr zdůvodňují podnětností spolupráce napříč obory a druhy na cestě k novému pohledu na přírodu. Umění pak obecněji chápou jako vhodný prostředek zaostření pozornosti, zvyšování citlivosti či narušování hranic pohledu na les, cestu k otevřenějšímu a vzájemnějšímu myšlení. Zde bychom mohli začít dumat, zda by výstavě přeci jen neprospěla soustředěnější tematická figura vystřižená nad ideovým odrazovým můstkem myslícího lesa (ruku v ruce s větší instalační velkorysostí). Setkávání různých děl může působit poněkud nahodile a ne všechny prezentace stejně relevantně. Na druhou stranu tyto konfrontace snad skutečně mohou generovat nové souvislosti a ocení je určitě i diváci, kterým přináší barvitý vhled do různých lesních zákoutí současného umění. V úhrnu pak máme před sebou velmi sympatický projekt, který se obrací ke skutečnostem, o kterých je nutno zcela vážně a společně přemýšlet.


Anca Benera + Arnold Estefán, Pavla Dvorská, Petr Gruber, Ilkka Halso, Sanna Hukkanen, Jitka Chrištofová, Filip Kochan, Marie Ladrová, Antti Laitinen, Ondřej Maleček, Jakub Nepraš, Martyna Poznanska + Peter Cusack, Pavel Sterec, Petr Stibral, Rihards Vitols / Jak lesy myslí / Kurátoři: Lenka Dolanová, Michal Kindernay / Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě / Jihlava / 7. 6. – 14. 10. 2018

Foto: OGV