Telepatologie a parapsychogeografie
Nový projekt realizovaný Matějem Pavlíkem, Vojtěchem Märcem a Janem Kolským kriticky aplikuje výzkumné metody parapsychologie a převádí je do současného kontextu facebookové kultury online testů a gamifikace života. Psychotronika, ještě nedávno seriózní věda, která dnes asociuje spíše kartářky a bylinkáře, odráží problematiku vztahu objektivního vědeckého faktu a ideologie. Projekt se skládá ze dvou částí: z krátkého eseje a telepatického experimentu vykonaného v květnu letošního roku na speciálně vybraných přenosových místech. Experiment je zde zpracován jako interaktivní umělecké dílo ve formě online kvízu, který čtenáře vybízí k prověření vlastních telepatických schopností. Výsledky telepatického průzkumu budou vizualizovány a později publikovány na tomto místě. Webovou stránku kvízu koncipoval a realizoval John Hill.
Telepatologie a parapsychogeografie
„Prof. Pobers z katedry parapsychologie v Utrechtu byl poslán na Antily, aby tam studoval úlohu telepatie, běžně užívané mezi primitivy. Zjistil, že když chtějí ženy poslat vzkaz muži nebo synovi ve městě, obrátí se na strom, a otec nebo syn přinese, oč ho požádaly. Jednoho dne, když byl Pobers přítomen tomuto jevu a zeptal se selské ženy, proč používá právě stromu, byla její odpověď překvapující a schopná rozřešit celý moderní problém našich instinktů, zakrslých vlivem strojů, na něž člověk spoléhá. Otázka zněla: ‚Proč se obracíte ke stromu?‘ A odpověď: ‚Protože jsem chudá, kdybych byla bohatá, měla bych telefon.‘“[1]
Zkoumání jevů, které se označují za parapsychologické, probíhalo v Československu od 60. let pod pojmy psychotroniky anebo psychoenergetiky. Pojem psychotronika převzali tuzemští výzkumníci od francouzského inženýra Fer nanda Clerca, který jej navrhnul v časopise Vie des Métiers v roce 1954; termín byl dále popularizován v radiotechnickém časopise Toute la radio v roce 1955. Příznačně položenou otázku, „čím chce být psychotronika?“, si její přední český představitel Zdeněk Rejdák zodpověděl takto: „Vědním oborem, který se zabývá mimořádnými schopnostmi člověka, jež se občas bezděčně projeví, avšak které je právě tak možné u některých jedinců za pomoci výcviku stabilizovat a zkoumat laboratorně. Tyto schopnosti jsou projevem určitých specifických neurofyziologických a fyziologických procesů lidského těla. Jsou vázány na jistou energetickou formu exteriorizovanou lidským organismem. Tato energetická forma je schopna v jednom případě nést informace od jednoho člověka k druhému, pak hovoříme o telepatii, v druhém případě získat informaci ze vzdálenosti, pak jde o telegnosi, a ve třetím, vhodným způsobem modifikovaná, je tato energetická forma schopna vykonávat práci na vzdálenost, ovlivňovat pohyb hmoty, pak se jedná o telekinezi (psychokinezi).“[2]
O telepatii, tedy „cítění na dálku“, se hovoří od roku 1882, kdy s tímto pojmem přišel klasický filolog, básník a školní inspektor Frederic Myers, spoluzakladatel britské Society for Psychical Research. Tato a podobné společnosti, jež byly v oné a pozdější době zakládány zejména v Evropě a Severní Americe, začaly na konci 19. století vedle zaznamenávání případů tzv. spontánní telepatie, tedy spojení mezi blízkými osobami, z nichž jedna byla v daném okamžiku vystavena značnému vypětí či ohrožení, také s řízenými telepatickými experimenty. Pracovalo se v nich především se sadami speciálních karet (mimo jiné s tzv. Zenerovými kartami s pěticí symbolů či s kartami s obrázky zvířat, jaké používal S. G. Soal). K historicky nejúspěšnějším zkoumaným senzibilům patřil Pavel Štěpánek, který se v první polovině 60. let 20. století zúčastnil více než čtyřiceti tisíc pokusů s kartami, a to jak pod vedením českého badatele Milana Rýzla, tak řady zahraničních odborníků. Snad i kvůli jisté únavě z opakování karetních experimentů se nicméně od těchto pokusů postupně upouštělo a od 70. let se s ohledem na tzv. „Ganzfeld“ experimenty měly namísto schematických symbolů zpravidla přenášet komplexnější signály – například celkové vjemy určitého prostředí. Metodiku těchto pokusů s „vnímáním na dálku“ rozvinuli zejména američtí badatelé Harold E. Puthoff a Russell Targ působící od 70. let při Stanford Research Institute International.
„Jednorázový projev dálky, ať už je jakkoli blízko“,[3] tedy dost blízko na to, abychom ji mohli pociťovat anebo jí dokonce trpět, odhaluje telepatii jako „produkt ambivalentní modernity“, v níž se „děsivé zkušenosti vzdálenosti i sepětí, traumatických odloučení a stejně zneklidňujících důvěrností, pouze umocnily ve stále globalizovanějším a technologiemi nasycenějším světě“.[4] Už od 19. století se dobové představy o telepatii jitřily s rozvojem telekomunikačních a záznamových technologií, které umožňovaly přenos sdělení přes značné časové a prostorové vzdálenosti. Technologie poskytovaly určitý úběžník, kolem něhož se koordinoval jak vědecký výzkum telepatie, tak populární představy o ní. Ať už se přikloníme k tezi, že „mystické záření je skrovnou anticipací záření technického“,[5] anebo připustíme, že „žádnou dostatečně pokročilou technologii nelze rozlišit od magie“,[6] zřejmě platí, že „diference techniky a magie je veskrze dějinná proměnná“.[7] Radiotechnická terminologie prosákla už do názvu knihy Mental Radio Uptona Sinclaira z roku 1930.[8] Někteří výzkumníci telepatie pak přicházeli s přímou profesní zkušeností „z éteru“, jako například Bernard Bernardovič Kažinksij, autor spisu Biologičeskaja radiosvjaz,[9] který zkoumal telepatii v SSSR od 20. let, anebo radioinženýr Karel Drbal, od konce 50. let výrazná postava české psychotroniky.
O vlastní povaze zkoumaných fenoménů se vedly vleklé rozpravy, a to zvlášť ve východním bloku, v rámci oficiálního dialektického materialismu. Jednotliví badatelé se přeli, zda se telepatický přenos nese na elektromagnetických vlnách či jiné formě fyzikální nebo nefyzikální energie. Širokého uznání se naopak dostalo představě sovětského výzkumníka I. M. Kogana, který předpokládal, že anténami telepaticky propojených osob jsou jejich těla. Lidská, zvířecí i rostlinná těla – těla auratická a mediální – představují v psychotronickém náhledu uzly v síti spletené z organismů, energií a informací. Tato těla mohou vykazovat „regres vědomí“, které „ztratilo sílu myslet nepodmíněné a snášet podmíněné“,[10] anebo se pokoušet o „kompenzaci, jež chce znovu získat jinými nadpřirozenými prostředky ztracený půvab života na této zemi“.[11] Přitom zřejmě procházejí „dobrodružstvím moderní racionality“, jež „polyká“ a současně „zvrací“ ono „cizí tělo jménem Telepatie“, „aniž by se dokázala rozhodnout pro jedno nebo pro druhé“.[12] Někde mezi dálkou a blízkostí se telepatická těla zmítají ve stazích odkouzlování a zakouzlování světa.
TELEPATICKÝ EXPERIMENT
provedený v květnu 2018 pracovní skupinou ve složení Jan Kolský, Vojtěch Märc a Matěj Pavlík
Na základě metodiky vypracované Haroldem E. Puthoffem a Russellem Targem a rozvíjené Brendou J. Dunne a Robertem G. Jahnem (z Princeton Engineering Anomalies Research) jsme provedli vlastní sérii telepatických experimentů. Zohledňovali jsme rovněž doporučení československých (Milan Rýzl, Zdeněk Rejdák, Karel Drbal) a sovětských (Vasiljev, Kogan, Šiškin, Sergejev) badatelů na poli telepatie.
K telepatickému přenosu byly určeny celostní vjemy konkrétních míst, tedy jejich krajinné či architektonické charakteristiky, aktuální situace na místě i detaily. Vzdálenost mezi vysílači a příjemci se lišila při jednotlivých přenosech. Spojení tak mělo v různých případech překlenout několik metrů až několik tisíc kilometrů.
Při výběrů pokusných osob se nepřihlíželo k jejich domnělým vlohám pro telepatii. V tomto smyslu proběhl výběr nahodile. Nebyli vyhledáváni jedinci, kteří by se dříve osvědčili jako senzibilové, a byl zachován předpoklad, že případnými telepatickými schopnostmi může disponovat kdokoli. Všichni zúčastnění se zapojili dobrovolně.
Všichni vysílači i příjemci v rámci jednotlivých telepatických párů se znali a věděli, s kým mají navázat spojení. Před pokusem bylo účastníkům sděleno, v jakém městě či oblasti se jejich párový protějšek nachází. Dále byli informováni o době začátku a konce vysílání. Tyto informace měly usnadnit proces tzv. „telepatického raportu“ či „vzájemného sladění“, jak jej popsal sovětský badatel L. L. Vasiljev.
Doba přenosu byla určena na 10 minut.
Příjemci byli instruováni, aby během přenosu anebo bezprostředně po něm pořídili popis a nákres přijímaných vjemů. Některé terče byly vysílačům zprostředkovány reprodukovaně jako statické či pohyblivé obrazy.
Jeden ze způsobů vyhodnocení experimentů měla zajišťovat skupina nezávislých „soudců“, která porovnávala fotografie z míst telepatického vysílání se zápisy a nákresy příjemců. Zde se můžete zhodnocení úspěšnosti experimentu zúčastnit formou krátkého online kvízu, v němž budete porovnávat záznamy z míst telepatického vysílání se zápisy a nákresy příjemců přenosu. Jako nezávislí „soudci‟ tedy můžete zhodnotit podobnost míst a jejich přenesených záznamů. Sebraná vyhodnocení experimentu ze strany vás, čtenářů, budou dále zpracována pro závěrečnou prezentaci experimentu.
Jan Kolský, Vojtěch Märc, Matěj Pavlík
Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky vznikla na jaře 2017 ve složení Jan Kolský, Vojtěch Märc, Matěj Pavlík a Peter Sit a zkoumá dějiny česko-slovenské psychotroniky a psychoenergetiky v jejím lokálním i mezinárodním dobovém kontextu, ale i jako výchozí bod pro uvažování nad současností. Na podzim 2017 připravila skupina výstavu Antény ruce: Protokoly z mimosmyslové estetiky v Ateliéru Josefa Sudka. Příspěvek Telepatologie a Parapsychogeografie je podanou rukou či voláním po dalších citlivých jedincích, kteří by mohli na již probíhajícím výzkumu dále participovat. Koncepce a realizace webové stránky experimentu: John Hill
Do angličtiny přeložila Tereza Chocholová.
[1] Jan Houska, Magie lidských smyslů, Praha: Nakladatelství L podniku služeb TESO, 1991, s. 71. Výběrem této citace z knihy Jana Housky poukazujeme na vztah tradiční vědy a metodologie k „přírodnímu“ a tradiční dichotomii technologie a magie.
[2] Zdeněk Rejdák (ed.), Telepatie a jasnovidnost, Praha: Svoboda, 1970, s. 7.
[3] Walter Benjamin, Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti, in: idem, Výbor z díla I.: Literárněvědné studie, přel. Martin Ritter, Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 303.
[4] Roger Luckhurst, The Invention of Telepathy, New York: Oxford University Press, 2002, s. 276.
[5] Theodor W. Adorno, Teze proti okultismu, in: idem, Minima Moralia. Reflexe z porušeného života, Praha: Academia, přel. Martin Ritter, 2009, s. 238.
[6] Arthur C. Clarke, Profiles of the Future: An Inquiry into the Limits of the Possible, New York: Harper & Row, 1973.
[7] Walter Benjamin, Malé dějiny fotografie, přel. Martin Ritter in: Karel Císař (ed.), Co je to fotografie?, Praha: Herrmann & synové, 2004, s. 11.
[8] Upton Sinclair, Mental Radio, Springfield: Charles C Thomas Publishers, 1930.
[9] Bernardovič Kažinskij, Biologičeskaja radiosvjaz, Kyjev: Izdatelistvo Akademii Nauk Ukrainskoy SSR, 1962, http://www.dtic.mil/dtic/tr/fulltext/u2/415676.pdf.
[10] Viz Adorno (pozn. 5, s. 235).
[11] Sigmund Freud, Psychoanalysis and Telepathy, in: George Devereux (ed.), Psychoanalysis and the Occult, New York: International Universities Press, 1953, s. 56–57.
[12] Jacques Derrida, Telepathy, Oxford Literary Review X, 1988, č. 1, s. 38.
Text vznikl za finanční podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, kterému tímto děkujeme.