Artalk.cz

Neartikulovatelné postsocialistické „crip“ vize

Východiskem eseje Kateřiny Kolářové je reinterpretace kulturních artefaktů 90. let s cílem sledovat, jak jsme se ocitli v neoliberální politické situaci dneška. Dokumentární fotografie Jana Šibíka, projevy Václava Klause a Petra Pitharta či zpovědi v bulvárních novinách poukazují na krutý optimismus postsocialistické transformace: na toxickou víru v pokrok a politiku pozitivity, jež nejen vylučují a zneviditelňují zkušenost „jiných“ či nezpůsobilých těl nemocných, queer a trans lidí, ale vytváří také vlastní specifickou (bio)politiku. Autorka se ptá, jaké faktory přispívají k tomu, že jsou pro nás některé politické vize myslitelné, zatímco jiné zůstávají naprosto nepředstavitelnými.

Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová, After Order, 2006, fotokoláž / dokumentace performance. Publikováno s laskavým svolením autorek.

Neartikulovatelné postsocialistické „crip“[1]vize
O krutém optimismu neoliberálních transformací v České republice[2]

Úvod

V roce 2009, dvacet let po pádu komunistického režimu a státního socialismu v Československu, Jan Potměšil,[3] který při organizování revolučních protestů v roce 1989 utrpěl autonehodu, údajně prohlásil: „Pokud bych měl volit mezi vládou komunistů a tím, že bych mohl chodit, vyberu si ten vozík“.[4] Citát je to ilustrativní, i když lze vzhledem k jeho bulvárnímu zdroji pochybovat o jeho autenticitě. Poukazuje na to, že diskurzy postsocialismu oplývaly protetickými narativy o „postižení“, nezpůsobilosti, rehabilitaci a léčení. A odhaluje také to, že diskurzy postsocialistické „transformace“ stále hrají roli v rámci utváření politického povědomí. Způsob, jakým rozhovor s Janem Potměšilem odkazuje na „postižení“, nastiňuje klíčové otázky tohoto textu: Jaký význam měla (má) symbolická juxtapozice ne/způsobilosti s „vládou komunistů“ pro zavádění (neoliberálního) kapitalismu v Československu/České republice? A především, jak podobná spojení ovlivnila epistemologie nezpůsobilosti a nemožnost artikulovat to, co bychom spolu s Josém Muñozem mohli nazvat „crip horizonty“?[5]

Klíčová je pro mne tedy otázka, co (ne)umožňuje artikulování radikálních vizí a imaginací „politického“. V interpretaci raných let postsocialistické transformace se obracím k pozůstatkům či stopám sdílené historické zkušenosti, tedy k tomu, co Raymond Williams pojmenoval jako „struktura pocitů“ (structure of feeling),[6] a Lauren Berlant jako „afektivní vazby“ (affective attachments) či „struktura vztahovosti“ (a structure of relationality).[7] „Struktury pocitů“, které v tomto textu sleduji, dávají odpovědi na to, jakým způsobem „dospějeme tam, kam dospějeme“.[8] Skrze pojmenování afektivních politik postsocialistické transformace je možné klást další otázky a ptát se, jak se tyto afekty přetavily do afektivních struktur, v jejichž rámci se určité politické a sociální koncepty a imaginace staly nesrozumitelnými či dokonce nemyslitelnými. Afektivní vazby nás tak vracejí k otázce politického horizontu. Deborah C. Gould to formuluje následovně: „Jaké faktory přispívají k tomu, že jisté politické činy či druhy aktivismu jsou pro nás představitelné, zatímco jiné jsou či se stávají naprosto nemyslitelnými? Jak se názory na to, co je politicky možné, žádoucí a nutné – což nazývám politickým horizontem –, postupem času vžívají, upevňují, ustalují a reprodukují ve společenských skupinách či uskupeních a jaký to má dopad na politický aktivismus?“[9]

Následující text sleduje dvě hlavní argumentační linie. Nejprve ukazuje, jak byly apropriovány metafory „postižení“ a širší ideologické struktury zdraví a povinné tělesné zdatnosti, aby živily optimismus porevolučních let. Tvrdím zde, že požadavky zosobněné v konceptech rehabilitace a léčby připravily cestu a poskytly legitimizaci transformačnímu příklonu k neoliberalismu. V druhé linii sleduji časopiseckou produkci obracející se na na lidi s „postižením“ z raných 90. let (1990–1992) a ptám se, jaké imaginace nezpůsobilosti formulují.[10]

Co v tomto smyslu prostupuje mou reflexí 90. let, je hlubší otázka dlouhodobých kulturních dopadů toxických vazeb k optimismu, pokroku a afektivní politice pozitivity. Teze, které formuluji, komplikují afektivní vazby k imaginacím svobodné, demokratické budoucnosti, neboť, jak tvrdím, tyto optimistické vize krutě redukovaly význam svobody na svobodu trhu a zabraňovaly komplexnější diskusi o významu toho, co znamená „společenské“, „sociální“. Jak naznačuje má analýza, porevoluční euforie se poměrně prudce proměnila ve specifický druh afektivní politiky, který Berlant definuje jako „krutý optimismus“ a jenž ve zkratce popisuje jako vztah, v němž „to, po čem toužíme, nám ve skutečnosti brání v rozkvětu“.[11] Krutý optimismus postsocialistického období v Československu bránil možnému rozvoji „crip“ epistemologií a radikálních imaginací „postižení“, jinakosti ale i forem socialit, které by nabízely alternativu ableistickému normativu. V postsocialistickém období, kdy se zdá, že je společenská sounáležitost definována (a podmíněna) povinnými afekty léčebné pozitivity, jsou „crip“ imaginace nedosažitelné. Jsou nesrozumitelné, nachází se mimo politický horizont myslitelného a představitelného.

[…]

Jan Šibík, Chci ještě žít, 2003, Oděsa, Ukrajina. Publikováno s laskavým svolením autora.

Pomocí fotografie reprodukované výše se pokouším představit (si) „crip“ jinakost, která by vzdorovala povinné pozitivitě a optimismu. Fotografie zachycuje dvě ženy, zpola nahé, zpola oblečené, jak sedí naproti sobě, jedna na nemocničním lůžku, jedna vedle něj. Ošuntělé prostředí, léky, použité hrnky a módní časopisy, jež ženy obklopují, vyprávějí příběh nemoci a improvizovaného domova. Ženy jsou však natolik ponořeny jedna do druhé, že známky nemoci, smrti a bídy jako by mizely v momentální blaženosti erotické a vzájemné péče. Fotografie je součástí rozsáhlejšího cyklu nazvaného Chci ještě žít, jenž v České republice v roce 2004 vzbudil velkou pozornost i zájem kritiky. Jedná se o dílo Jana Šibíka, českého fotografa uznávaného za „humanitární projekty“. Šibík v tomto cyklu dokumentuje život v léčebně v ukrajinské Oděse, kde jsou sami na sebe odkázáni lidé s AIDS. Ti, kdo jsou toho ještě schopni, se starají o ty, kdo jsou již blízko smrti. Celý cyklus by již dávno zasloužil kritickou reflexi: jednak fetišizuje AIDS a smrt, zneužívá narativy tragédie a zoufalství, objektifikuje jak fotografované osoby, tak jejich nemocná těla, ale především prostřednictvím obrazů z postsovětské „Ukrajiny zamořené nemocí AIDS“ posiluje hrdost na český úspěch přechodu ke kapitalismu a překonání socialistické minulosti.

A přesto vybízejí tyto fotografie […] ke „crip znakování“, metodě, jak číst kulturu (a kulturní texty) úplně jinak, než je normativně ustanoveno („proti srsti“), tak, aby bylo skrze ně možné vytvářet alternativní budoucnosti a hledat způsoby přežití“.[12] „Crip znakování“ je formou „disidentifikace“, tedy taktiky, jež není „ani asimilací […], ani striktním odmítnutím [dominantní ideologie]“, působí v jejích švech, a tak „v rámci dominantní ideologie a zároveň proti ní“.[13] Crip znakování je gesto směrem k něčemu, co dosud nebylo plně artikulováno, k něčemu, co nelze vyjádřit jazykem identity a politického pragmatismu. Podobně jako když Marga Gomez slyšela volání homosexuality ve chvílích rozpolcení, v nichž se snoubila touha a hanba, uznání a zostuzení, může crip znakování fotografii dvou žen s AIDS otevřít re-imaginacím a touhám, které komplikují ideologie (heterosexuální) sexuality, ale i ideologické představy o zdraví, reproduktivní feminitě, tělesné zdatnosti spojené s dlouhověkostí a především povinně optimistickým vizím vyléčení. Crip znakování, podobně jako „homosexuální slyšení“, paradoxně přetavuje zostuzení a stigma ve strategii přežití.

Tento obraz (lesbické[14]) crip vize zachycuje působivý rozpor mezi selháním a schopností se o sebe navzájem postarat. Tyto dvě ženy, „odsouzené AIDS k smrti“, ztělesňují několikeré „selhání“:  selhávají vzhledem k ideologiím vitality a zdraví v duchu tělesné zdatnosti, ale i vzhledem k ideologiím (hetero)normativní feminity. Navzdory jisté syrovosti a zdůraznění vizuálních znaků nemoci však fotografie ukazuje, že ženy prospívají (jakkoli pomíjivé to může být a jakkoli zůstávají „postižené“). Těla žen jsou navzájem propojená akty péče, kdy je jedna závislá na druhé, a nejednoznačnost jejich pozice umožňuje – a dokonce volá po – erotické fantazii, a proměňuje tak obě ženy v předmět vzájemné touhy. To, jak se „selhání“ AIDS a nemoci může proměnit v radikálně jiné interpretace „postižení“, které pomáhají (pře)žít; intimní vztahovost, která zpochybňuje individualizující medicínský narativ; rozkoš/touha, jež je „zuřivou pěstí do oka“[15] narativům osudu a zoufalství a ztělesnění péče a jejích rituálů, to vše nejenže odhaluje lhostejnost ukrajinského státu, ale především zpochybňuje narativy globálního úspěchu kapitalismu a vizi kapitalismu jako jediné a nejlepší budoucnosti.

[…]

Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová, After Order (Pyramid of Capitalist System), 2006. Publikováno s laskavým svolením autorek.

Sémantika nezpůsobilosti v narativech transformace a rehabilitace kapitalismem

Katherine Verdery, která zkoumala význam onoho „post“ spojovaného se socialismem, uvádí svoji   knihu What Was Socialism, and What Comes Next? krátkou anekdotou, jež se skvostnou ironií vystihuje převažující logiku onoho historického okamžiku: „Otázka: Jaká je definice socialismu? Odpověď: Nejdelší a nejbolestnější cesta od kapitalismu ke kapitalismu.“[16] Podobné smýšlení nalezneme také v názvu sociologického výzkumu, jenž chce stručně shrnout české dějiny dvacátého století: Z kapitalismu do socialismu a zpět.[17] Představuje vizi moderní česko/slovenské historie coby cyklického pohybu „od kapitalismu k socialismu a zpět“, přičemž čtyřicetileté období státního socialismu je pojato jako dočasná odchylka, nešťastná odbočka „na cestě od kapitalismu ke kapitalismu“. Přesvědčení, že neexistuje jiná budoucnost než globální kapitalismus, které naznačuje již ono rétorické cvičení citované v knize Katherine Verdery, pak doprovázelo kulturní představy o „transformaci“ postsocialistického Československa. Jako červená nit se táhlo populární kulturou, akademickými znázorněními transformačního procesu i mezinárodní reflexí místního dění. V tomto ohledu bych ráda ukázala, jak se slovník transformace opírá o ideologie léčení a zotavení, jež sehrály zásadní roli nejen v utváření diskurzů nezpůsobilosti, ale také, což je ještě zásadnější, ve veškerých vizích společnosti.

Elaine Weiner uspořádala dominantní významy socialismu a kapitalismu, jež cirkulovaly (nejen) v devadesátých letech, do úhledně ilustrativní tabulky, která pomáhá vykreslit vysoce normativní hodnocení obou politických režimů:[18]

Plánovaná ekonomika x Tržní ekonomika
zlo x dobro
selhání x úspěch
Východ x Západ/Evropa
minulost x budoucnost
omezení/zajetí x příležitost/svoboda
nemodernost/necivilizovanost x modernost/civilizace
stagnace/regrese x vývoj/pokrok
abnormalita/umělost x normálnost/přirozenost
lidský výmysl x lidská přirozenost
iracionalita x racionalita
amorálnost x morálnost
kolektivismus x individualismus

Binární struktura s cynickou jasností ukazuje, že když připisujeme selhání socialismu/komunismu, jedná se vlastně o projekci umožňující imaginární úspěch kapitalismu. Tabulka Elaine Weiner dále odhaluje, do jaké míry se z ekonomických ukazatelů a struktur stala kritéria a charakteristiky pro hodnocení společností. Sloučení svobody a tržní ekonomiky přežilo jako převládající vize do dnešního dne. A právě to je krutým důsledkem transformačního období.

[…]

Ačkoli se tímto aspektem Elaine Weiner ve své analýze nezabývá, obnažuje tato binární soustava také to, do jaké míry se epistemologie socialistického „druhého“ opírá o negativní sémantiku nezpůsobilosti. Sémantika nemoci a „postižení“ se vynořuje ve všech hodnoceních postsocialistického a porevolučního Československa. Již první novoroční projev prezidenta republiky staví na metafoře choroby. Václav Havel zahájil své poselství občanům hořkou pilulkou a hovořil o upadání státu: „Naše země nevzkvétá […], [za státního socialismu] jsme morálně onemocněli“.[19] Stejná rétorika prostupuje i zprávu o stavu České republiky z března 1990, již přednesl tehdejší premiér Petr Pithart. Komunismus charakterizoval jako zdravotní riziko, obvinil jej ze „ztráty celkové imunity“ veškerého obyvatelstva a označil jej za „nejnebezpečnější bombu tikající v našich organismech“.[20]

Tyto stručné příklady by měly dostatečně ilustrovat nejen to, do jaké míry byly sdílené politické představy post-revoluční doby vystavěny na obrazech nemoci, ale také to, že tyto obrazy – jak zcela jasně naznačuje metafora tikající bomby – posloužily jako morální apel k (rehabilitativní) transformaci. Proces „přechodu“ od socialismu k novému společenskému řádu by mohl být doslova nazýván „cestou k uzdravení“ a „vyléčení“ a v tomto smyslu bezprostřednost a zoufalá akutnost metaforické tikající bomby legitimizovala šokovou povahu tohoto vyléčení: „Cesta k uzdravení bude nesmírně obtížná. […] Každý reformní krok způsobí otřes, z něhož se budeme muset opakovaně učit zotavit“.[21] Trauma způsobené procesem léčení (z následků zhoubné komunistické minulosti) nepochybně funguje jako způsob, jak překonat chorobu, a zároveň jako prostředek (morální) očisty.[22]

To, do jaké míry ideologie způsobilosti a zdraví posloužily k oslavě/legitimizaci nového společenského řádu neoliberálního kapitalismu, vzbuzuje nové otázky pro kritické posouzení diskurzů transformace a jejich formativního vlivu na současnost. Dopad těchto otázek zdaleka přesahuje rámec kritiky způsobilosti: dotýkají se například způsobu, jakým ideologie zdraví a způsobilosti legitimizuje nový společenský řád. Rehabilitativní slovník postsocialistické transformace ovlivnil vše od kritických vizí po projekty transformace, včetně vizí sociální spravedlnosti a sociální rovnosti. Porozumění této genealogii je důležité, pokud chceme pochopit, jak se normalizovala politika úsporných opatření, která v současné době v České republice panuje.

Graffiti na Malé Straně, Praha. Foto: Chris Hill

Kruté sliby Sametové revoluce

Sémantika rehabilitace nám zanechala jazyk plný slibů zdraví, normálnosti, funkčnosti a prosperity – to vše jako by bylo obsaženo ve slibech nového společenského řádu a kapitalistické demokracie v postsocialistickém Československu v raných 90. letech. Jak nás však ujišťuje Lauren Berlant, některé sliby jsou kruté. Berlant varuje, že pod vládou krutého optimismu onen posilující či oživující účinek toho, po čem toužíme […], tedy předmětů a scenérií, které mělo toto toužebné upnutí původně umožnit, vede naopak k našemu úpadku“.[23] V následujících řádcích poukazuji na to, jak se porevoluční euforie proměnila v tuto afektivní vazbu [„krutého optimismu“, který bránil v naplnění původních slibů]. Při interpretaci „krutého“ dopadu sametových slibů bude mým cílem především vykreslit, jak se lidé s různými postiženími identifikovali s převládajícími afekty ve veřejném prostoru v postsocialistickém Československu a s vizemi slibné budoucnosti, které se nakonec vyjevily jako [překážka] při artikulování crip horizontů. […] Jakkoli temně ironicky by to mohlo znít, uklidňující a optimistické vize dobré budoucnosti se staly nástrojem, jak omezit utopické vize, kritické projekty a epistemologie.

[…]

Projev Petra Pitharta nabízí jeden konkrétní příklad: „Žili jsme na dluh […], měli jsme sociální jistoty, ale za jakou cenu…“ […] Koncept dluhu coby zdroje negativních afektů, jako je stud a vina, obsahoval morální imperativ, že tento dluh musíme splatit.[24] Potřeba „splatit“ dluh neúspěšného komunismu posloužila k pojmenování morálních imperativů, jež každého občana/občanku zavazovaly ke kolektivitě, […] již drží pohromadě sdílená touha po optimistické budoucnosti, ale také sdílená hanba, vina a vynucená zodpovědnost za neúspěch minulosti v projektu zotavení se do kapitalismu. Prohlášení první postsocialistické vlády to vyjadřuje lakonicky, ale s pronikavou jasností: „Morální zotavení národa však nebude možné bez moudré sociální politiky“.[25]

Tyto vize sociality nám poskytují hmatatelný příklad slibu, který se promění ve faktor, jenž ve skutečnosti brání prospívání (nezpůsobilých/nepřizpůsobivých/postižených). Projekt rehabilitativní transformace se stal synonymem „splacení“ dluhů, jež vznikly „životem na dluh“ nebo „žitím si nad poměry“ – „sociální jistoty“ se staly předmětem satiry a byly uváděny jako příčina krize. Koncept předlužení byl v rozporu s radikálními vizemi budoucnosti. Cenou za společenské přináležení a symbolické začlenění (sebe sama) do afektivní veřejnosti – což je krutým paradoxem – byla nemožnost vyjádřit jakékoli politické požadavky, jež by odhalily násilnost ableismu. Morální tíha „afektivity dluhu“ vyžadovala, aby lidé s postižením své kritické názory a požadavky odsunuli na jindy:

„Nemůžeme všechno změnit mrknutím oka – i my, postižení, bychom měli být trpěliví![26]

„Nemyslíte, že teď není nejvhodnější chvíle, kdy […] ještě víc zatížit státní rozpočet?“[27]

Jacopo Ligozzi, Chiméra, 1590–1610, kresba. Zdroj: Public Domain, Wikimedia Commons

Je snad až příliš příhodné – a také ilustrativní, co se týče krutosti postsocialistické léčby –, že text Václava Klause, jenž obhajuje vizi spravedlnosti založené na tržních principech[28] a nese příznačný název Chiméra rovnosti, spoléhá na složitou metaforu postižení. V rámci této metafory autor přirovnává rovnost k něčemu, „v co doufáme, ale je to pouze iluzorní či nedosažitelné“.[29] Není od věci vyhledat si významy slova „chiméra“:

„(2) Nestvůra chrlící oheň se lví hlavou, kozím tělem a hadím ocasem […]; (3) Organismus obsahující směs geneticky odlišných tkání, jež vznikly fúzí raných embryí, transplantací či mutací […]; (4) Molekula DNA se sekvencemi odvozenými od dvou či více různých organismů vytvořená laboratorní manipulací; (5) Chrupavčitá mořská ryba s dlouhým ocasem, vzpřímenou páteří před první hřbetní ploutví a obvykle s protáhlým čenichem“.[30]

Všechny tyto významy vyvolávají představy abnormality, monstróznosti a tělesné odlišnosti, jež jsou všechny konceptuálně spřízněné s ideou „postižení“. Chiméra je vlastně sama metaforou postižení, obrazným znázorněním monstrozity, kdy odkazy k abnormalitě a deviaci od „přirozeného řádu“ konotují její nemožnost. Jak rozvádí Michel Foucault ve svých přednáškách o „abnormálním“, monstrum je směsí dvou podob, ať už se jedná o kombinaci člověka a zvířete, dvou živočišných druhů či dvou pohlaví.[31] Chiméra, jež je monstrem vzdorujícím veškeré jednotě a koherenci, plodí zmatek, jenž hrozí svržením přirozeného řádu.

V duchu této interpretace se rovnost stává monstrozitou, jež ohrožuje společenské i přírodní zákony a představuje hrozbu přežití a (budoucímu) životu. Nerovnost je naopak legitimizována jako přirozená součást a nevyhnutelný důsledek zdravého státu/ekonomiky a jako zdravý výsledek rehabilitativního zotavení. Tento výpad proti rovnosti a myšlence společenské solidarity se v plné síle projevuje v následujícím přirovnání: „[Sociální péče] je jen na první pohled méně nebezpečná […] než nelidské komunistické a národně socialistické (sic!) experimenty“.[32]

Krutý optimismus z pohledu „crip“ kritiky

V souladu s tím, jak Sara Ahmed pojímá budoucnost jako „otázku, [která] se otevírá […] v současnosti“,[33] bych se chtěla vrátit k tezím formulovaným na začátku článku a zamyslet se nad tím, co to znamená pohybovat se geopolitickým časoprostorem, který již zjevně neexistuje. Zde se můžeme ptát, jaké možnosti pro kritiky neoliberalismu nabízí východisko, jež vzniklo ze specifické historické zkušenosti socialismu a postsocialistické transformace. Je také otázkou, co bychom mohli v tomto kontextu a kritikou formulovanou z cripistemologických perspektiv považovat za přesměrování k budoucnosti jinakosti. […] Při analýze postsocialistických materiálů vyšlo také najevo, že brilantní debatu Lauren Berlant o toxičnosti neoliberální verze příslibu dobrého života je třeba přeformulovat, a to nejen proto, aby odpovídala specifické zkušenosti postsocialismu, ale také aby ukázala, jak taková konfrontace přináší další obecné výzvy a kritiku. […] Kniha Lauren Berlant totiž opakuje nešvar většiny kritických prací, jež obnažují neoliberální degradaci hodnot, jako je solidarita, sociální spravedlnost a rovnoprávnost. Jak je vůbec možné, že podstatná část kritiky neoliberalismu a neoliberálního vládnutí nabízí tak poutavé a pronikavé vhledy do politiky maximalizace vitality, jež těží ze samotného žití, a odhaluje morbidní využívání „pomalé smrti“ a nekropolitické šíření smrti, aniž by do svého analytického instrumentária zahrnula nezpůsobilost/crip/jinakost? Je zarážející, že v této diskusi chybí něco tak zásadního. Jak se může debata o „politice života“ obejít bez kategorie, jež je nedílnou součástí moderních definic života a vitality? […] A jak by vypadala kritika krutého optimismu, kdyby myslela na nezpůsobilá těla, kdyby zahrnovala nezpůsobilá těla v nezápadních kontextech a kdyby se zamýšlela nad „postižením“ a „crip“ životy v kontextu postsocialistických, neoliberálních slibů?

[…]

Daniela Baráčková, To poznáš, až budeš starší, 2005. Publikováno s laskavým svolením autorky.

Radikální způsoby selhání a „crip“ horizonty

Pokrok, morální emancipace a štěstí byly přísliby postsocialismu. Vzpomeňme si na citaci z dopisu bývalému premiérovi Československa, která se snažila formulovat vizi optimistické budoucnosti jako okamžik, kdy „bude každý občan této země spokojený a šťastný“.[34] Sara Ahmed však varuje, že štěstí je problematický pojem. Ptá se: „S čím vlastně souhlasíme, když souhlasíme s tím, být štastný (a usilovat o štěstí)?“ Odpověď, již nabízí, je rovněž znepokojivá: „Snad s konsenzem, že štěstí je konsenzem“.[35] Pochybnosti o štěstí coby normativním horizontu našeho nasměrování do  budoucnosti, tak jak je vyjadřuje Sara Ahmed, souzní s klíčovými problémy, jež zde předkládám. Příslib štěstí je totiž dvojčetem „krutého optimismu“. Kritická diskuse Sary Ahmed především odhaluje, jak štěstí přispívá k upevnění struktur konsenzu, které jsou ve skutečnosti strukturami dominance. Rekuperativní logika nám totiž s (falešně) pozitivní energií podsouvá, že bychom „měli být rádi, že už nemáme komunismus“. Příslib štěstí byl zneužit k tomu, aby ospravedlnil útisk lidí s postižením skrze ideologie ableismu, jež konstituují liberální individualismus a liberální humanismus.

Nemožnost spatřit a představovat si (crip)topie v situaci (post-)ostudné identity ilustruje nejen škodlivé a naprosto hendikepující důsledky jistých afektivních vazeb. Se stejnou živostí ilustruje škodlivé dopady těchto vazeb na určité afekty, obzvláště pak upnutí se na afekty pozitivity, tedy na afekty, jež jsou zdánlivě nutné k tomu, abychom si vytvořili seberealizující identitu a subjektivitu. Jinak řečeno, „crip“ interpretace postsocialismu zpochybňují teorie vzniklé v západním světě týkající se (nezpůsobilé) identity, jež tvrdí, že pozitivní afekty potřebujeme, abychom podporovali seberealizující a afirmativní porozumění nezpůsobilosti a nezpůsobilé subjektivitě. Symbolické násilí, jež se v této regenerační pozitivitě skrývá, nám nabízí příležitost zamyslet se nad selháním a negativitou jinakosti. Toto násilí také odkazuje k podmínkám, jež by mohly proměnit (některé formy) selhání v užitečný nástroj crip epistemologií a jež by mohly mapovat horizonty jinakosti.

Crip jinakost už sama o sobě oplývá selháním – je nasycená negativitou, která ji drží při životě. Crip negativita, po níž zde volám, je kritickou strategií, která cupuje ideologie léčení, rehabilitace a překonávání, ideologie, jež působí bolest a násilí (nejen) lidem s „postižením“. Chtěla bych zahájit diskusi o crip negativitě coby politické praxi, která se postupně přibližuje k utopickým horizontům jinakosti (ačkoli jich nikdy úplně nedosáhne). Postsocialistické crip epistemologie otevírají jiné a nové otázky ohledně toho, co by znamenalo radikální selhání, kdyby mělo podporovat a udržovat život, jaké druhy negativních energií jinakosti by daly vzniknout crip utopiím a umožnily touhu po crip přežití a životě s/v blízkosti „postižení“.

Teorie selhání J. Jacka Halberstama objasňuje, jak povinně pozitivní povaha optimismu, naděje, hrdosti a úspěchu zabraňuje uvědomění, že selhání může být formou žití a strategií kritiky/přežití. Pokud nedodržíme normativní předpisy povinné heterosexuality (a tělesné zdatnosti), dává toto selhání vzniknout „představám jiných cílů v životě, lásce, umění a existenci“.[36] Když se pak vrátíme k fotografii žen, jež selhaly/(pře)žily s nemocí AIDS v postsocialistickém hospicu v Oděse, tak nám selhání rovněž umožňuje představit si znaky crip solidarity a vzájemné pomoci přežít tam, kde vize optimistické budoucnosti vytvářejí prostory, kam lze odložit subjekty, jimž nikdy nebude nabídnuta představa „dobrého života“.

[…]

Václavské náměstí v době Sametové revoluce. Foto: ŠJů, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons

Tento text není naivním voláním po idealizované komunistické minulosti ani neignoruje násilí napáchané komunistickým režimem (násilí a utrpení způsobené lidem s postižením zůstává dosud z velké části nezdokumentováno, nevyřčeno a neanalyzováno). Lze navrhnout, že koncept špatné a nepovedené minulosti je příliš pohodlný a spořádaný a že slouží pouze ideologii kapitalistického zotavení. Také předepisuje jedinou možnou verzi budoucnosti, budoucnosti – jak jsem v tomto eseji ukázala –, jež se zakládá na odmítnutí jinakosti a vytěsnění „postižení“. Abychom zahájili kritickou diskusi, je třeba nadále vytvářet nespořádané, klikaté, queer, vyšinuté, zohýbané, crip verze minulostí všeho druhu. Pouze ty před námi mohou rozprostřít velkorysejší horizonty přítomnosti a budoucnosti.

Poděkování

Tento text věnuji všem crip chlapcům a holkám, kteří mě naučili toužit po crip znakování a rozumět mu. Především je to milostný dopis pro A., CripBoy, která mě dokonce naučila touze po jinakosti. Dále bych chtěla vyjádřit vděčnost Merri Lise Johnson, Robertu McRuerovi, Anastasii Kayiatos a Aly Patsavas.


Kateřina Kolářová působí na katedře genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Zabývá se kulturními studii, postsocialismem, queer teorií, feministickými a disability studies a intersekcemi „postižení“, genderu, sexuality a rasy. Zajímá ji také prolínání medicíny a humanitních či sociálních věd. V současnosti zpracovává mezinárodní projekt zabývající se postsocialismen a globálními politikami „postižení“ (GAČR/DFG) a připravuje monografii věnovanou konstrukcím biologického občanství, HIV a biomedicínským imaginacím epidemie a chronicity.


Z angličtiny přeložily Tereza Chocholová a Hana Janečková.


[1] Anglický termín „crip“ vzešel z emancipačního aktivistického hnutí lidí s postižením jako akt tzv. resignifickace či apropriace původně urážlivých a stigmatizujících výrazů. V současné teorii jinakosti a nezpůsobilosti se pojem „crip“ užívá jako gesto intersekcionálního pojímání konceptů jinakosti, „postižení“ a kritiky ideologie povinné zdatnosti. V tomto smyslu s tímto pojmem pracuji i v tomto textu. Vzhledem k tomu, že se pojem „crip“ či odvozené koncepty (cripping, cripistemology aj.) prosazují i mimo původně anglo-saské či anglicky mluvící kontexty, zachovávám jej i zde.

[2]> Tento esej byl původně zveřejněn v časopise The Journal of Literary & Cultural Disability Studies VIII, 2014, č. 3, s. 257–274. Editory tohoto zvláštního vydání časopisu s názvem Cripistemologies byli Merri Lisa Johnson a Robert McRuer. Esej je zde je přetištěn v redakčně zkrácené a upravené podobě s laskavým svolením redakce JLCDS.

[3] Na podzim revolučního roku 1989 byl Potměšil jedním ze studujících, umělců a aktivistů, kteří cestovali po Československu a získávali podporu pro změnu režimu.

[4] Michaela Remešová, Potměšil: Raději vozík než komunisty!, Blesk.cz, http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-17-listopad/126864/potmesil-radeji-vozik-nez-komunisty.html, publikováno 15. 11. 2009, vyhledáno 12. 6. 2018.

[5] Viz José Esteban Muñoz, Disidentifications: Queers of Color And the Performance of Politics, Minneapolis 1999.

[6] Raymond Williams, Marxism and Literature, Oxford 1977, s. 128.

[7] Lauren Gail Berlant, Cruel Optimism, Durham 1989, s. 13.

[8] Sara Ahmed, Queer Phenomenology: Orientations, Objects, Others, Durham 2006, s. 2.

[9] Deborah B. Gould, Moving Politics: Emotion and ACT UP‘s Fight against AIDS, Chicago 2009, s. 3.

[10] V článku se opírám především o analýzu dvou časopisů: Elán a Vozíčkář. První byl časopiseckou platformou oficiálního a státem povoleného Svazu invalidů a jako takový představuje kontinuitu s dobou státního socialismu. Druhý časopis byl nově založen po změně režimu jako explicitní kritická protiváha prvního periodika.

[11] Viz Berlant (pozn. 7), s. 2.

[12] Koncept „crip znakování“ je inspirován konceptem „homosexuálního slyšení“, který formulovala Marga Gomez. Cit in: José Esteban Muñoz, Disidentifications: Queers of Color And the Performance of Politics, Minneapolis 1999, s. 3.

[13] Ibidem, s. 2.

[14] Pojem „lesbický“ zde používám jako synonymum intimity s genderovými atributy blízkosti, péče a erotiky, jež nejsou odvislé od pojetí lesbické identity ani jím nejsou zcela definovány.

[15] Cheryl Marie Wade, I’m Not One of The, Sinister Wisdom XXXV, 1998, s. 24.

[16] Katherine Verdery, What Was Socialism, and What Comes Next?, Princeton 1996.

[17] Jiří Kabele, Z kapitalismu do socialismu a zpět: teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky, Praha 2005.

[18] Elaine Weiner, Market Dreams: Gender, Class, And Capitalism in the Czech Republic, Ann Arbor 2007, s. 58.

[19] Václav Havel, Novoroční projev prezidenta ČSSR Václava Havla, 1. 1. 1990, Vaclavhavel.cz, http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=projevy&val=327_projevy.html&typ=HTML, vyhledáno 15. 11. 2013.

[20] Petr Pithart, Zpráva o stavu České republiky přednesená v ČNR Petrem Pithartem, Lidové noviny, 10. 3. 1990, s. 9.

[21] Ibidem, s. 10.

[22] Srov. Gil Eyal, Anti-Politics and the Spirit of Capitalism. Dissidents, Monetarists and the Czech Transition to Capitalism, Theory and Society XXIX, 2000, č. 1, s. 49–92.

[23] Viz Berlant (pozn. 7), s. 24–25.

[24] David Graeber shrnuje normativní síly moderních domněnek o nutnosti splácet dluhy. David Graeber, Debt: The First 5,000 Years, Brooklyn 2011.

[25] Petr Pithart, Programové prohlášení vlády, 2. 7. 1990, http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1990-1992-cr/petr-pithart/ppv-1990-1992-pithart.pdf, Vlada.cz, vyhledáno 15. 11. 2013.

[26] Ivanka Juřenová, Problémy mají i jinde, Vozíčkář IV, 1991, č. 2, s. 82. Důraz autorky.

[27] Náš mikrorozhovor s Petrem Anderlem, jedním z těch, kteří byli a jsou u toho, Elán Express XLI, 1990, č. 4. Důraz autorky.

[28] Viz Václav Klaus: „Pouze tržní vztahy nám ukážou, co si kdo zaslouží.“ Důraz autorky. Václav Klaus, Chiméra rovnosti, Literární noviny II, 2. 8. 1990, s. 1.

[29] Ibidem.

[30] Chiméra, Oxford English Dictionary, Oxford 1989.

[31] Viz Michel Foucault, Abnormal: Lectures at the Collège de France, 1974–1975, New York 2003, s. 55–56 a 63.

[32] Viz Klaus (pozn. 28), s. 1. Důraz autorky.

[33] Sara Ahmed, The Promise of Happiness, Durham 2010, s. 164.

[34] Anna Váchalová, Jak dál svaze invalidů?, Elán Express XLI, 1990, č. 3.

[35] Viz Ahmed (pozn. 33), s. 1.

[36] Judith Halberstam, The Queer Art of Failure, Durham 2011, 88.


Další referenční literatura:

Lisa Duggan, The Twilight Of Equality?: Neoliberalism, Cultural Politics, And The Attack On Democracy, Boston 2003.

Alison Kafer, Feminist, Queer, Crip, Bloomington 2013.

Anastasia Kayiatos, Shock and Alla: Capitalist Cures for Socialist Perversities at the End of the Twentieth Century, Lambda Nordica IV, 2012, s. 33–64.

Václav Klaus, Síla Idejí, Literární noviny, 25. 4. 1991, s. 1.

Kateřina Kolářová, Affective Politics of Disability Shame in the Times of Neoliberal Exceptionalism, in: Sushila Mesquita – Maria Katharina Wiedlack – Katrin Lasthofer, Export-Import-Transport: Queer Theory, Queer Critique and Activism in Motion, Vídeň 2012, s. 263–280.

Heather Love, Feeling Backward: Loss and the Politics of Queer History, Cambridge 2007.

Robert McRuer, Crip Theory: Cultural Signs Of Queerness And Disability, New York 2006.

José Esteban Muñoz, Cruising Utopia: The Then And There Of Queer Futurity, New York 2009.

Sarah D. Phillips, Disability and Mobile Citizenship in Postsocialist Ukraine, Bloomington 2011.

Michael Rasell – Elena Iarskaia-Smirnova, Disability in Eastern Europe and the Former Soviet Union. History, Policy and Everyday Life, Londýn 2014.

Rozhovor s prezidentem československého červeného kříže, MUDr. RNDr., PhMr. Václavem Burianem, CSc., s první víceprezidentkou ČSČK MUDr. Olgou Královou, s ředitelkou Českého výboru červeného kříže pověřenou řízením úřadu FV ČSČK PhDr. Václavou Marešovou, Elán: časopis svazu invalidů XLI, 1990, č. 7–8 (1990), s. 1–2.

Henri-Jacques Stiker, A History of Disability, Ann Arbor 1999.

Vážený pane ministerský předsedo, Elán: časopis svazu invalidů XLI, 1990, č. 9, s. 2.