Artalk.cz

Regionalita není synonymem druhořadosti

Humpolecká zóna pro umění 8smička zahájila svůj provoz v dubnu tohoto roku po architektonických úpravách bývalého soukenického areálu. Na mapu českých uměleckých institucí tak přibyla galerie, která se svými ambicemi – v plánu jsou velké skupinové výstavy a bohatý edukativní program – může sahat na paty etablovaným příspěvkovým institucím v regionech. O tom, jak vypadá její první výstava Pocta suknu: Textil v kontextu umění, věnovaná historii soukenictví v Humpolci a současnému umění, píše ve své recenzi Klára Peloušková, která mimo jiné poukazuje i na kontext, ve kterém mohla takto velkoryse pojatá sbírková a kulturní instituce vzniknout.

Regionalita není synonymem druhořadosti

Když jsem se doslechla o tom, že se v Humpolci otevírá nová galerie, automaticky jsem si představila partu energických nadšenců, kteří guerillově, a dost možná městu i jeho obyvatelům navzdory, instalují současné umění na oprýskané stěny v nějakých vybydlených, pro jiné účely nepoužitelných prostorách, a pokouší se tak zprostředkovat do míst mimo hlavní centra aktuální výtvarnou kulturu či podpořit lokální umělecké dění. Nenápadné offspace galerie, jež začaly v nultých letech jedna po druhé vznikat v menších městech a vesnicích díky entusiasmu jejich zakladatelů, umělců a kurátorů odhodlaných vystavovat umění bez peněz a s maximálním osobním nasazením, byly (a v některých případech stále jsou) bezesporu důležitým předpokladem pro rozvoj institucionálního zázemí současného umění v kulturně méně saturovaných regionech. Humpolecká „zóna pro umění“ 8smička, jak jsem se vzápětí dozvěděla, však zdaleka není nízkorozpočtovou iniciativou několika jednotlivců, ale ambiciózní institucí se stabilní strukturou a dlouhodobým výstavním i publikačním plánem, který chce svou kvalitou a odbornou relevancí dosahovat úrovně etablovaných galerií a muzeí. 8smičku sice financuje nadační fond, jehož prostředky plynou především z podnikání humpoleckých rodáků a jenž vznikl z iniciativy manželů Rýznerových (Zdeněk Rýzner, předseda správní rady nadačního fondu, stojí v čele společnosti Hranipex zabývající se výrobou a distribucí komponent a dalších materiálů pro nábytkářskou produkci), a mohlo by se tedy zdát, že s grassrootovými projekty má jen pramálo společného, nicméně nebýt dlouhodobé pozvolné podpory umělecké kultury mimo velká města ze strany nejrůznějších kolektivů a jednotlivců, možná by Rýznerovi nebyli tak motivováni iniciovat otevření kulturní instituce právě v Humpolci (ačkoli zde žijí). 8smička je tak vedle veřejných institucí, jež v regionech realizují stále kvalitnější program, dalším příkladem postupného rozšiřování a decentralizace institucionální sítě, v níž „regionalita“ není synonymem druhořadosti.

Svůj název odvozuje 8smička od čísla, které bylo po roce 1948 přiděleno jedné z mnoha humpoleckých textilních továren sdružených do národního podniku Sukno Humpolec, kde dnes zóna pro umění sídlí. Na místní textilní průmysl měla porevoluční privatizace devastační dopad a původní areál fabriky byl smysluplně revitalizován teprve nyní. Rekonstrukce se chopil architektonický ateliér OK PLAN ARCHITECTS, který především v exteriéru zachoval industriální ráz budovy: strukturu fasády sjednotil černým nátěrem respektujícím původní reliéfní traktování, díky němuž stavba ovšem působí současně a vizuálně odpovídá účelu, jemuž dnes slouží. V interiéru je 8smička vzornou white cube, kterou doplňují neokázale a přívětivě zařízené prostory auditoria, kavárny a knihkupectví. Budova působí v kontextu města trochu jako z jiného světa a podobný dojem vzbuzuje její kulturní program – je tedy otázka, do jaké míry se 8smičce podaří organicky splynout s městem a jeho obyvateli. Podle ředitelky galerie Marcely Strakové však instituce z iniciativy místních vzešla a od počátku se snaží aktivně vstupovat do veřejného dění. Záměrně se tedy označuje za „zónu pro umění“, která má plynule navazovat na ostatní sféry veřejného života. Snad se tedy 8smička skutečně stane hybnou silou, která v místním prostředí přesáhne prostory své bílé kostky.

Krokem mimo uzavřený prostor galerie směrem k městu, jeho obyvatelům a historii se stala první výstava, která byla v Humpolci otevřena na konci dubna. Expozice s názvem Pocta suknu: Textil v kontextu umění, již pro galerii připravila její hlavní kurátorka Emma Hanzlíková ve spolupráci s kurátorkou sbírky textilu Uměleckoprůmyslového musea v Praze Markétou Vinglerovou, reaguje na kontext Humpolce jako centra textilního průmyslu a představuje umělecká díla či díla na pomezí volného a užitého umění, vzniklá především v období od druhé poloviny 20. století do současnosti. Zastoupení umělci přitom k danému materiálu přistupovali (či přistupují) s různou mírou konceptuální sebereflexe: najdeme zde tapiserie Antonína Kybala a jeho žáků založené na perfektní znalosti řemesla a jeho možností, které ovšem neusilují o přímou tematizaci textilu jako takového; a na druhé straně se setkáváme s pracemi současných umělců a umělkyň, jež cíleně poukazují na vlastnosti a konotace, které se k tomuto materiálu vážou (např. Pavla Sceranková, Klára Hosnedlová, Vendula Chalánková a další). Mezi těmito polohami pak nacházíme ještě využití textilu jako média, které autor či autorka využívá odůvodněně, s vědomím jeho vnitřních významů, jehož pomocí však vyjadřují sdělení, které tematizaci samotného materiálu spíše míjí nebo pro něj není tak zásadní (např. Jiří Valoch, Daniel Vlček, Dalibor Bača a další).

Na přehlídce tohoto typu se snadno může stát, že v konečném důsledku půjde jen o nerozlišitelnou skrumáž náhodných příkladů uměleckých děl, která „nějak“ pracují s textilem – v našem případě zhruba v tom spektru, které jsem popsala výše. Slabou tendenci k takovému vyznění lze sledovat především v přízemí galerie, kde je umístěn oddíl výstavy s názvem Měkké médium: právě tady se nachází poměrně velký počet prací, jež lehce svádějí k netečnému proplouvání mezi jejich povrchy, aniž by měl divák skutečnou chuť či důvod ponořit se do nich hlouběji. Tato část výstavy, jež se pokouší představit nejrůznější polohy využití textilu v českém umění přibližně od 70. let do současnosti, však není příliš rozsáhlá, a tak se naštěstí nerozpadá do nepřehledné koláže, kterou by v její různorodosti nebylo možné strávit.

V druhém patře galerie už je výstava traktovaná do menších, mnohem specifičtěji zaměřených celků, přičemž jejich tematické vymezení umožňuje koncipovat dané soubory děl přesněji a poukázat na významy textilu ve výtvarném umění v jemnějších nuancích. V jednotlivých oddílech výstavy kurátorky vystřídaly různé metodologické přístupy a způsoby prezentace artefaktů: od „volné“ kurátorské práce přechází k uměleckohistorickému až čistě historickému, muzejnímu výkladu, což ovšem v celku expozice nepůsobí nekonzistentně ani rušivě. Naopak i díky tomu má výstava výrazný edukativní potenciál: na vystavených dílech je možné ilustrovat nejrůznější témata a formulovat otázky týkající se vztahu volného a užitého umění v průběhu času, vztahu vizuálního a taktilního, ekologických a technologických aspektů textilu nebo československých dějin a průmyslové produkce. Jako podstatná se v souvislosti s textilem jeví také problematika společenské konstrukce genderových rolí, jež se mohou manifestovat i v něčem zdánlivě tak nevinném, jako je materiál.

Výstava v 8smičce je tedy především koláží přístupů a témat, což se zrcadlí i v doprovodném katalogu. Kurátorky spojují kousky mnohdy již publikovaného uměleckohistorického výzkumu, a obzvláště v případě současného umění se možná mohly pustit více do neznáma a jasněji artikulovat, v čem podle nich spočívá zájem současných umělců a umělkyň o měkké materiály a co tato tendence vypovídá o naší přítomnosti. Avšak syntéza, kterou v galerii prezentují, je soudržným exkurzem do oblasti textilního umění a – jak již bylo řečeno – její význam spočívá do velké míry právě v rovině vzdělávání.

Jak autorky zmiňují v katalogu, Pocta suknu: Textil v kontextu umění zřetelně navazuje na velké zahraniční přehlídky, které si téma textilních materiálů zvolily jako rámec pro představení historické i nedávné umělecké či uměleckořemeslné tvorby. Ačkoli i tyto výstavní projekty byly často kontextuálně vztaženy k (průmyslovým) dějinám daného města, humpolecká přehlídka si kladla za cíl vyrovnat se jim i mírou odbornosti či tematickou šíří. Není snad ani na místě hodnotit, zda se jim to skutečně podařilo – jako zbrusu nová soukromá instituce nemá 8smička takové možnosti jako etablovaná zahraniční muzea financovaná z veřejných prostředků –, ambice humpoleckého týmu jsou však zjevné: realizovat projekty na úrovni státních galerií s odpovídající odbornou relevancí. 8smička tedy chce být přirozenou součástí městského organismu, nechce se však lokálním kontextem nechat svazovat. Tři výstavy ročně mají být i do budoucna propracovanými kurátorskými projekty doplněnými odbornými publikacemi, přičemž jejich témata (ať už půjde o tematické či monografické výstavy) nebudou vždy navazovat výhradně na prostředí či historii Humpolce. Bude napínavé pozorovat, do jaké míry bude 8smička úspěšná ve smiřování elitní dramaturgie s lokálními potřebami či poptávkou a do jaké míry bude skutečně otevřenou zónou pro umění pro humpolecké obyvatele a zároveň i pro uměnímilovné výletníky z velkých měst. V každém případě je však Humpolec díky 8smičce na dobré cestě k tomu, abychom zde napříště nehledali jen pamětní desku Hliníka, který se sem před mnoha lety odstěhoval.


Dalibor Bača, Věra Boudníková Špánová, Eva Brázdová, Pavel Brázda, Radek Brousil, Tereza Bušková, Veronika Carbová, Jiří Černický, Milena Dopitová, František Drtikol, Aneta Dvořáková, Barbora Fastrová, Jaroslava Frajová, Richard Fremund, Jaromír Funke, Emilie Frydecká, Věra Gabrielová, Josef Hampl, Helena Hladilová, Eliška Hlavačková, Adam Holý, Marie Horneková, Klára Hosnedlová, Vendula Chalánková, Věra Janoušková, Ludmila Kaprasová, Olga Karlíková, Svatopluk Klimeš, Milan Knížák, Jindřich Koch, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Brigita Kolčavová Sirková, Stanislav Kolíbal, Július Koller, Jiří Kovanda, Markéta Kratochvílová, Alžběta Krňanská, Svatoslav Krotký, Antonín Kybal, Viktorie Langer, Ondřej Louda, Adéla Matasová, František Matoušek, Bohdan Mrázek, Karíma Al-Mukhtarová, Josef Muller, Kamila Musilová, Jan Nálevka, Markéta Othová, Michal Pěchouček, Dagmar Piorecká, Johana Pošová, Ondřej Přibyl, Rafani, Julius Reichel, Viktória Remiarová, Božena Rothmayerová, Renata Rozsívalová, Zorka Ságlová, Sráč Sam, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, Rudolf Schlattauer, Helena Skočdopolová, František Skála, Matěj Smetana, Adam Stanko, Irene Stehli, Jan Steklík, Josef Sudek, Ladislav Sutnar, Zuzana Ševčíková, Adriena Šimotová, Alena Šišková, Jana Špánková, Roman Štětina, Marie Teinitzerová, Nik Timková, Jiří Thýn, Lenka Vacková, Jiří Valoch, Dan Vlček, Vlastimil Vodák, Martin Zet / Pocta suknu: Textil v kontextu umění / kurátorky: Emma Hanzlíková a Markéta Vinglerová / 8smička / Humpolec / 19. 4. – 12. 8. 2018

Foto: Ondřej Přibyl. Fotoreport výstavy najdete zde.

Komentáře

  1. Právě problematika fungování galerií v regionech nás nezbytně vede k závěru, že musí existovat i alternativní metody prezentace umění, které pro venkovské sociální skupiny umožní účinně prezentovat umění jinak, než špičkové galerie v kulturních centrech. Měřit kvalitu regionálních galerií univerzálním pohledem velkoměsta je logicky omyl. Už několikrát jsem zaslechl mezi inteligentními, sociálně vnímavými lidmi myšlenku, která se mi přijde velmi výstižná: „Udělat špičkovou galerii umění na venkově dokáže každý druhý schopný kurátor, ale dělat na venkově dlouhodobě výstavy, které opravdu postupně vzdělávají a posunují místního diváka, to dokáže málokdo!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *