Artalk.cz

Hlasitý Gerboc s nejasně zvoleným doprovodem

V prostorách Wortnerova domu v Českých Budějovicích jsou aktuálně k vidění obrazy čtyř umělců, již se ve své tvorbě zaměřují na figurativní malbu. Znepokojivé výjevy, které jejich obrazy plní, mnohdy reagují na současné politické a společenské dění, zároveň však zpracovávají archetypální či z historie odvozené motivy a scény. Jistou konzervativnost dramaturgie Alšovy jihočeské galerie, pokud jde o současné umění, považuje Zdeněk Brdek za legitimní, koncepce této konkrétní výstavy je však podle něj nečitelná a snaha kurátorů vystavená díla interpretovat nevýrazná.

Hlasitý Gerboc s nejasně zvoleným doprovodem

Ještě před začátkem zpožděné rekonstrukce českobudějovického Wortnerova domu umístila mimořádně Alšova jihočeská galerie do jeho prostor kolektivní výstavu, na níž se potkávají malíři čtyř národností, respektive jejich díla z posledních deseti let. Martina Edera, Justina Mortimera, Attilu Szücse a Martina Gerboce spojuje generační příslušnost (narodili se kolem přelomu 60. a 70. let) a také tvůrčí východisko v částečně figurální malbě. Je to nicméně dostatečné odůvodnění jejich společné prezentace?

Všechny tyto autory lze považovat za etablované umělce, kteří překročili hranice svých domovských výtvarných scén. V českém prostředí máme samozřejmě největší zkušenost s prací Slováka Martina Gerboce, který poměrně často vystavuje v Praze, nicméně ani trojice ostatních malířů pro nás není úplně neznámá. Jejich díla byla totiž k vidění na kolektivních výstavách v ostravském Domě umění (Narušená imaginace, 2017) nebo v pražském Rudolfinu (Soumrak: Nové tendence ve figurativní malbě, 2013).

Němec Martin Eder se v předchozích tvůrčích periodách inspiroval kýčem a různými vizuálními klišé, které narušoval nenápadnými vyšinutostmi. Na budějovické přehlídce je však zastoupen hyperrealistickými portréty postav ve středověké zbroji, které vzbuzují dojem zastřené alegoričnosti či kontemplace. Významnou roli hrají v Ederových obrazech tajemná gesta postav s nejasným významem: usebraný mladík drží v rukách bílá pírka, dívky svírají meč nebo narušují tmavou clonu na okraji výjevu. Jednoznačného vyluštění šifry se nedopátráme, ale můžeme si být jisti tím, že nejvíc se toho děje uvnitř zobrazených osob. Angličan Justin Mortimer se proslavil hlavně nekonvenčními portréty významných britských osobností včetně Alžběty II. nebo Davida Bowieho. Mortimerova část expozice zahrnuje především rozměrné obrazy, v nichž jsou abstraktní plochy dovedně kombinovány s fragmenty realisticky vyvedených figurálních scén. Tyto kolážovité výjevy těl v různých konfiguracích vyvolávají otázku po tom, co se to se zobrazenými postavami vlastně děje. Podle všeho (viz vzdávající se muž s pytlem na hlavě) nic pěkného. Umnou kombinaci abstrakce a realismu volí i Maďar Attila Szücs (a nejen on, v současné malbě se jedná o jednu z dominantních strategií), třebaže na několika vystavených obrazech se více drží realistického ztvárnění. U Szücse zaujmou především rudé, koloristicky podmanivé velkoformáty a vracející se motiv ležících dětských postav. Zatímco jejich umístění na pryčny do výlohy či do vyprázdněných kancelářských prostor působí poněkud prvoplánově, v případě toporných těl balancujících na balónu se jedná o „typltovsky“ znepokojivou, napínavou scénu.

Martin Gerboc studoval v Bratislavě, Filadelfii a Koldingu. Postupně si vypracoval na první pohled rozpoznatelný výtvarný styl, který spočívá v kombinování akrylových barev, sprejů a tuše, jejíž čerň udává tón většině obrazů. Tematicky se Gerboc zaměřuje na silně expresivní výjevy, v nichž spojuje motivy kabaretu, holokaustu, mučení, perverze, smrti, destrukce, utrpení a dalších odvrácených jevů lidské přirozenosti. Jeho díla útočí na divákovy city a slabším povahám by se snad mohlo udělat i nevolno. Počáteční emocionální otřesení se však brzy začne rozmělňovat pod vlivem dalších a dalších Gerbocových vizuálních ataků a v divákovi se rozezní rozpaky nad smyslem takového hromadění hrůz. Jde o varování, osobní terapii nebo výrazový kalkul? Nejpůsobivější se mi nakonec zdají autorovy sebeironické malby, třeba autoportrét v galerii, kde se trýzněná postava malíře odvrací od děl svých inspirátorů (Goya, Munch).

Tolik k jednotlivým účastníkům přehlídky. Velkou otázkou ale zůstává, co vlastně chtěla výstava říct. Jistě, prezentuje umělce s propracovanými autorskými rukopisy a pozoruhodným tvůrčím vývojem, což má pro budějovické publikum svou cenu. Jenže proč byli zvoleni právě tito čtyři autoři? Interagují spolu jejich díla nějak? Umožňuje nám jejich společné vystavení vnímat je v dosud neznámých polohách? Vyjadřují se ke stejným tématům?

Nejasnost kurátorské koncepce Adama Hnojila a Davida Kubce je dána především absentujícím komentářem, který by se dopustil hlubší interpretace. Kurátoři sepsali pouze vágní odstavec, jenž má v kombinaci s citátem ze Zarathustry a s vědomím zaměření předchozích výstav, kde se zastoupení malíři objevili, patrně implikovat, že jde o tvůrce tematizující jakousi temnou stránku současnosti. Nakolik je však současná Gerbocova fascinace érou nacistického Německa, v níž se kabaretní zábava mísí s hromadným vražděním? A v čem jsou temné Ederovy klidné klasicistní alegorie a Szücsovy evokace vzpomínek? Osobně nacházím nejsilnější záchvěv aktuálnosti u několika Mortimerových pláten, jimiž probleskuje například téma strachu z ilegální migrace.

Působivějšímu vyznění výstavy také podle mého brání příliš dominantní pozice Martina Gerboce. Tu způsobuje jednak obyčejná kvantitativní převaha (Gerboc je zastoupen stejným počtem děl jako zbývající tři autoři dohromady), jednak zmiňovaná emocionální intenzita jeho děl, která ostatní překřičí. Přitom některé obrazy Mortimera nebo Szücse dokáží diváka produktivně znepokojit i bez šokantních efektů. Vedle výrazově hlasitého Gerboce však zůstávají upozaděny, což je škoda.

Alšova jihočeská galerie se zaměřuje na konzervativněji laděné publikum (a je to naprosto legitimní), přičemž výstavy současného umění nezařazuje do programu příliš často. Z toho důvodu lze přehlídku zahraničních malířů střední generace vítat – v jednotlivých případech jistě nabídne divákům estetické prožitky. Uplatníme-li na druhou stranu přísnější hodnoticí kritéria, objeví se rozpaky a otazníky nad kurátorskou (ne)koncepcí. Je škoda, že schází interpretační komentář, díky kterému by mohl být divácký zážitek ještě bohatší.


Martin Gerboc, Martin Eder, Justin Mortimer, Attila Szücs / Člověk člověku člověkem / kurátoři: Adam Hnojil, David Kubec / Alšova jihočeská galerie / Wortnerův dům / České Budějovice / 27. 4. – 8. 7. 2018

Více zde: https://www.ajg.cz/vystavy2/martin-gerboc-martin-eder-justin-mortimer-attila-szucs/

Foto: Alšova Jihočeská galerie

Komentáře

  1. Děkuji za názor a pokud bude autor souhlasit, tak bych tento vtipný a hodnotně interpretační text nechal vytisknout a rozdával jej na výstavě všem návštěvníkům. Jinak zastávám názor, že umění by mělo být tak kvalitní, aby nepotřebovalo komentář. Z tohoto důvodu se u žijících autorů (pokud si to výslovně nepřejí) vyhýbám jakýmkoliv interpretačním textům, které považuji za znejasňující a manipulující. Na obrazech je důležitá jejich tajemnost, která diváka nutí k zamyšlení. Pokud má divák potřebu číst na výstavách texty, měl by chodit do muzea a ne galerie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *