Jan Verwoert: Rozporuplnost světa musí být stravitelná pro všechny

V uplynulých měsících proběhl v Praze první ročník projektu, který si klade za cíl propojit českou galerijní scénu s tou zahraniční, a svým způsobem tak zastat úlohu, kterou v jiných zemích sehrávají veletrhy a další přehlídky zaměřené na činnost soukromých galerií. Letos se iniciátoři projektu (Drdova Gallery, hunt kastner a Polansky Gallery) zaměřili na Německo: v rámci akce s názvem Berlínský model tak celkem pět berlínských galerií vystavilo díla umělců, které zastupují, v pěti pražských galeriích. Spolek Hope Recycling Station, jenž o navázání užších kontaktů mezi českým a mezinárodním uměleckým prostředím rovněž usiluje, pozval do Prahy uměleckého kritika Jana Verwoerta, aby zde při této příležitosti přednesl přednášku s názvem Fake Fate a turbofeudalismus. Rozhovor věnovaný politice a estetice, rétorice současné pravice i levice či rozporuplnosti světa a nutnosti ji akceptovat vedla s Janem Verwoertem v Německu žijící kritička umění Noemi Smolik.

Jan Verwoert. Foto: Adam Vačkář

Jan Verwoert: Rozporuplnost světa musí být stravitelná pro všechny

O co šlo v tvé přednášce v Praze?

V dnešní době se člověk nevyhne tomu, aby mluvil o politice. Otázkou zůstává, z jaké perspektivy se my, umělečtí kritici nebo umělci, do této debaty pustíme. Můj přístup spočívá v rétorice. A tím nemyslím jen techniku zhotovování slov, ale spíše schopnost navazovat pomocí určité formy promluvy spojení s publikem a toto spojení dále prohlubovat. Úspěch našeho projevu závisí na tom, jak se nám do něj podaří vtáhnout ostatní. Přirovnejme to k tanci. Gesta, která tanec zahajují, mu dodávají energii, nádech, elán, zkrátka všechno to, co rozhoduje o tom, jak se změní náš pohled na svět. Na této úrovni se rozhodují základní politické otázky: Jakou formu vlády uznávám? K jakému druhu společenství se připojím? Převedeno na úroveň rétorické formy to znamená: Co mě přitahuje? Co mi připadá věrohodné? Jaký hlas zní tak, že v něj vložím svou důvěru a budu mu naslouchat? Jakému rytmu hudby důvěřuji natolik, že mu na celou noc svěřím své tělo?

Mě zajímá tanec života: Jaké formy nám umožňují tančit tanec života a sdílet každodenní radosti i strasti jak v intimních vztazích, tak mezi cizími lidmi, ve společenství, stejně tak jako ve společnosti. Vezměme si třeba klasickou disco písničku od Sylvestera: You make me feel mighty real. To sedí. Když na ni tancuji, cítím se opravdově. Tanec zvyšuje vnímání reality a dává jí přitom zvláštní význam. Domnívám se, že všechny skutečnosti jsou až do jistého stupně utvářeny pomocí takovýchto forem předávání názorů. Proto je rozhodující, na jaké formy přistoupím, které z nich budu vnímat jako lákavé a věrohodné.

Jaká forma umění, jaký výtvarný jazyk, jaké melodie, jaké rytmy nám umožňují cítit to existenciální? Jaké formy oslovení – zahájení tance – nás přimějí položit si otázku: Jak chceme společně žít a zemřít? Každý šlágr se může onoho existenciálního dotknout, pokud se dotýká základních zažitých rozporů jako: Ty nejsi já, já nejsem ty, pořád jsme ještě manželé… jak to může fungovat? Věřím, že už v momentu, kdy se rozezní první tóny, je rozhodnuto, zda bude v tanci otočka doprava nebo otevření doleva. Obě formy jsou si velmi blízké, ale přesto si myslím, že je možné je od sebe rozlišit. Tomuto rozlišení stojí ale často v cestě rozlišování mezi „racionálním“ a „iracionálním“. Pak to znamená: Pravice mobilizuje mýty, a proto potřebuje i levice něco mytického (George Bataille, atd.). Podle mě jsou tyto pojmy zavádějící. To, co nám připomene otázku života, nemusí být nutně emocionální, iracionální nebo mytické. Je to především existenciální. Levice má již po desetiletí, ne-li století, k dispozici formy toho, jak oslovit. Přiznává ale nerada, že se o pochopení usiluje i na úrovni tance.

Právě, ale nabízí se otázka, kde je dnes vpravo a kde vlevo. Abychom mohli řešit současné rozpory, musíme tyto pojmy nejdříve znovu definovat…

Přesně tak, přičemž střet hlubinné psychologie s rétorikou forem předpokládá, že odlišení levice a pravice probíhá nejen na úrovni programatiky nebo ideologie, ale i na úrovni poetiky. Tedy nejen ve smyslu „co“, ale také ve smyslu „jak“. V písni Youth Against Fascism zpívají Sonic Youth: „It’s the song I hate…“ Jakou formu má ta písnička, kterou nenávidím? Musím jít do detailu. Už Sigmund Freud zjistil, že pud smrti je konzervativní. Tím nás vábí hlásit se k takové formě, která slibuje s jistotou smrt, slibuje smrt jako jistotu, neboť jen smrt je jistá a cesta k ní vede opakováním neustále stejné formy: Nevěř těm, co ti slibují budoucnost, ti tě zklamou, věř mi. Obzvlášť když za svou důvěru musíš zaplatit cenou nostalgie. Vzpomeň si na mládí, už to nikdy nebude tak pěkné jako tenkrát, tak mi zahraj ten song ještě jednou… To se člověk upře k jedné formě minulosti, o které každý ví, že je lží – lží života. Podle motta: Bůh lhal knězi, kněz lhal muži, muž lhal ženě, žena dětem… tak to funguje. Jak říká Brecht, člověk dává najevo „souhlas“ se lží, která mu přináší jistotu, protože je to lež života. Připijme si na život, o jehož zkaženosti jsme přesvědčeni! Existuje osudový pakt, o kterém víme, že vede do propasti, ale protože ji důvěrně známe, cítíme se jistí. Tak to bylo vždycky.

Opakem je riziko, pustit se do budoucnosti, o které ještě nevíme, jaká bude. Typickým problémem levice je, že vidí budoucnost vždy jen ve smyslu pokroku. Říká: „Nemusíš se utápět ve svém maloměstském životě, přijď do města, poznej pokrok, technika už nám otevře dveře k tomu, o čem sice ještě nevíme, jaké to bude, ale určitě to bude super. Slibujeme!“ Háček je v tom, že tento slib bývá často zklamán, a pak se do čela postaví pesimista a řekne: „Nerad se opakuji, ale netvrdil jsem to snad vždycky?“ Pesimistická analýza pravice nakonec vždycky vyhraje. Následuje tzv. nietzscheovský obrat, který zní: Než abych přenechal taneční parket pravici, začnu také s pesimismem. Probudím cit pro zkažené, rozvrácené a lživé, ale přesto nedojdu k tomu závěru, že se musíme stále točit v jednom a tom samém kole. Nietzscheovské amor fati je přihlášení se k životu, který je přirozeně zničený, zkažený, a tudíž jej lze chápat pouze pesimisticky. Ale právě proto se otvírá tomu, co Nietzsche nazývá velkým „MOŽNÁ“. To je forma, která v umění uznává ono zkažené a spletité v životě. Nevyvozuje z toho však závěr, že toto vyznání vede zase jen k původní staré iluzi. Tím se dostávám k Raineru Werneru Fassbinderovi a jeho filmu Strach jíst duše, kde je všechno tak nějak komplikované, ale přesto jsou možná osudová setkání, která směřují k otevřenosti. Emi a Ali se potkají v hospodě, protože venku prší, a hned se vezmou. Při tomto osudovém setkání se otevře výjimečná příležitost, kterou ale nemůžeme chápat jako „pokrok“. Proběhne v hospodě, kde se život představuje ve své nejspletitější, často nejnižší formě. Lidé jako Fassbinder nebo Pier Paolo Pasolini tohle chápali. Bylo by dobré z tohoto místa pokračovat v levicové perspektivě.

Vždycky jsem se pozastavovala nad tím, že levice odmítala autory jako Fjodor Dostojevskij nebo Franz Kafka. Georg Lukács radikálně odmítal Kafku ještě v 60. letech, a to proto – jak jsi už řekl –, že se levice bránila rozvrácenému, spletitému životu. Myslíš si, že je toto levicové tabuizování rozvráceného, špinavého, tragického a absurdního snad také jedním z důvodů, proč pravicoví populisté, kteří se o tom nebojí mluvit, mají dnes u lidí takový ohlas?

Ano, přesně tak. Využívají pocitů, jako je nenávist, láska, radost nebo bolest, které vnímáme existenciálně, v jejich nečisté, smíšené formě. Z toho pak vyplývá dvojí metr pravice: samozřejmě, že vzorný táta chodí do bordelu. Stavíme na tom společnost, která na jednu stranu propaguje rodinné hodnoty a na straně druhé si nechává otevřená zadní vrátka. Přirozeně spím jako šéf se svou sekretářkou. Nebo mluvím o „zákonu a pořádku“ a přesouvám stranické příspěvky na svůj účet do zahraničí. Takto to ve společnosti vypadá podle pravicové dvojí míry. Étienne Balibar a Immanuel Wallerstein vidí v této aktivní hře s morálkou taky důvod, proč rasismus jako forma mnohé tak oslovuje, že tanec svého života stočí doprava. V knize Race, Nation, Classe zmiňují, že proti rasismu je tak těžké bojovat, protože aktivně pracuje s protichůdností: Rasista nikdy neřekne, že všichni Turci jsou špatní, rasista řekne – jako to říkala moje teta: „Na poště v Düsseldorfu se ztrácí tolik balíků, protože tam pracují Turci, ale ten chlap z tureckého obchodu odvedle, ten je naprosto v pořádku.“ Rasismus proměňuje neporozumění cizí kultuře ve hru, pociťovanou bezmoc tváří v tvář světu ve srandu z odlišností, tedy v diskriminaci. V okamžiku, kdy říkám ano, tenhle je dobrý, ale tenhle ne, si hraji s rozpory světa. Donald Trump je blbec, ale taky hrdina. Je to troska, jen se podívej na jeho účes. Ale zároveň je hrdina. Je dobrý stejně jako špatný, je stejně ubohý jako já. Tato hra s dvojí mírou mi umožňuje přetvářet rozpory reality v jakési mihotání, ke kterému mám se svými jednoduchými názory okamžitě přístup. A takto je člověk vyzýván k tanci. Otázkou zůstává, jak můžeme rozpory společenského života v celé jeho komplexnosti a nejasnosti učinit dosažitelnými, očividnými a také s oblibou diskutovanými, pokud nechceme hrát tuto hloupou a jednoduchou hru. A jak můžeme vykročit vstříc neznámé budoucnosti, aniž bychom sklouzli k důvěrně známé hře s dvojí mírou – hře smrti.

Není snad tento dvojí metr tak úspěšný proto, že vyhovuje základnímu nastavení člověka? Jsem vzorný otec, ale chodím do bordelu. Jsem slušný občan, ale neplatím daně. Splňuji očekávání, která jsou na mě kladena, ale zároveň si proti nim dovolím rebelovat. To mi umožňuje být zároveň řádným občanem i rebelem.

Ano, naprosto. Většina náboženství s těmito vnitřními rozpory stále operuje, čímž udržují při životě věčné struktury patriarchátu: ten totiž nevyžaduje žádné jednoznačné řešení, nýbrž svým způsobem přijímá rozpornost života. Což je odporné, protože je to úplná lež. Ale je to život kontra-reformací. Život neustálých reformací nikdo nevydrží, a právě od toho tu máme karnevaly. Tam jsou rozpory omluvitelné, alespoň pro některé. Otázkou však zůstává: Vede katolicismus nutně ke dvojí míře? Nebo se může karneval otevřít jiným směrem? Mezi filozofie, které z levicové perspektivy prověřují vztah k diferencím a zápolí s dvojí mírou, patří queer teorie, postkoloniální teorie nebo diferenční feminismus. Tvrdí, že jde o to prožívat diference jako takové, milovat na karnevalu vše teplé, camp i travestii, která říká: tento muž je mužem stejně jako ženou, tato žena je ženou stejně jako mužem. Tato vnitřní hra s vrstvami, které určují, kým jsme, rozkládá naši identitu do neidentity. Z toho se nedá vyvodit žádný jednoduchý vzorec. Vnitřní rozpory nejsou tak plytké. Vytváří rostoucí repertoár gest, kterými se zakryjí odlišnosti a oloupou vrstvy. Cibule má mnoho vrstev. Queer karneval kmitá směrem ven z hlubin existence.

Jádrem problému je, že rozdíl mezi mnohovrstvým a jednoduchým je jen nepatrný, a ne kategoricky programovatelný. Pravice se tradičně vyzná také v grotesce, která stejně jako dvojí míra patří ke karnevalu. Svým způsobem je i Trump drag queen prezidentem. Pořádá vlastní travesti show, v nichž se vydává za někoho, kým není. Já tomu říkám „Fake Fate“. Je sice prezidentem, ale nechová se „jako“ prezident. Reprezentuje stát a zároveň jej ničí jako Silvio Berlusconi. Jeho drag queen show nestojí za nic. Kamerunský filozof Achille Mbembe o tom píše ve své knize On the Postcolony. Říká, že postkoloniální diktatura si je vědoma nelegitimnosti svého nároku na moc. Po převratu udělá ze své moci vtip, karnevalový průvod. Ale fatální na tom je, že se nikdo ve státě nevyhne tomu, aby ten vtip dále vyprávěl a tančil v průvodu. Už tomu nemůžeš uniknout. V okamžiku, kdy řekneš „vím, že můj prezident je fraška“, legitimizuješ ho v celé jeho nelegitimnosti. To je nejhorší fatalismus. Nemůžeme nevtipkovat o Trumpovi, ale v okamžiku, kdy to uděláme, souhlasíme s tím, že zemi vede král karnevalu.

Otázkou je, jaké jsou možnosti postkoloniálního, feministického a queer karnevalu, který odmítá zdánlivě osudné, ale slaví, že při karnevalu – mluvíme-li o Fassbinderovi – mezi Alim a Emi najednou všechno funguje. Tam, kde je muž mužem stejně jako ženou a zároveň žena ženou stejně jako mužem. Jak mohou existovat odlišnosti na úrovni humoru? Zažitá rozdílnost tvoří vrstvy podobně jako v umění či poezii, kde se rozpory kupí jeden přes druhý. Jako v každé hospodě, kde zažíváme radost a žal stejně jako špatné šlágry. Queer byl vždycky svázán s maskami, které srůstají se životem, se vzpomínkami. Tak vznikají karnevalové biografie, v nichž nejde o autentickou formu ani jednoznačnou identifikaci osob, ale o postižení souvislostí. Queer, postkoloniální a feministická teorie ukázaly, že hegemonní hra na jednu stranu rozděluje moc normativním způsobem, ale na straně druhé může být na poetické a symbolické úrovni přerozdělena. Aby se tak stalo, není zapotřebí žádného politika s čistýma rukama, který ví, kam se ubírá budoucnost, a má k dispozici politické nástroje, kterými nás ubezpečuje: „Ano, můžeme být podstatně lepší.“

Na to, že karnevaly a parodie mohou obsahovat kritické, a tedy i emancipační prvky, poukazovali už ve 20. a 30. letech minulého století ruský teoretik smíchu a přítel malíře Kazimira Maleviče Michail Bachtin a později také feministická teoretička Judith Butler. Jak se ale můžeme pomocí karnevalových forem nebo komedie stavět na odpor tomu, co nazýváš „Fake Fate“?

Narodil jsem se v Porýní a samozřejmě věřím v karneval. Zajímají mě formy, kde se každou vteřinu rozhoduje, jestli se věci posunou doleva, nebo naberou otočku doprava a stanou se tak povrchní hrou dvojí míry. Jen si vzpomeň na Berlusconiho – totální kašpar, ale většina lidí si pomyslí: „No skvěle! Ten je takový jako my. Věří státu stejně málo jako my, tak ho ten stát nechme vést.“ Tak nacházíme ve hře mezi přetvářkou a realitou, která končí nulovým součtem, zdánlivou stabilitu: Všichni odrbávají stát, tak proč neudělat vůdcem státu toho největšího odrbávače? Když udělám kozla zahradníkem, autorizuji problém a zároveň hned najdu zdánlivé řešení. Protože se toho problému nemohu zbavit, zvolím člověka, který je sám tím problémem, a díky tomu k němu získám aspoň domnělý přístup.

Jak z toho ale ven? Nepopírat pesimistický postoj. Kdybychom si za cíl kladli pouze ctnost, byl by svět jen zpola tak krásný…! A jaký z toho vyvozuji závěr? Neslibuji ti procházku růžovým sadem… Říkám jenom, užívejme si rozpory života v jejich rozmanitosti jinak. Argumentuji hédonicky. Nevím, jak daleko se s tím dostanu, ale říkám, že karneval se má posunout doleva. Sociální spravedlnost však znamená i to, že rozporuplnost bude stravitelná pro všechny, že v jejím rytmu budou moci tancovat všichni, a ne jenom ti, kteří k ní dají podnět a jimž tradiční zřízení zaručuje diskrétnost. Nemusím být zkorumpovaný, jak jen to jde, abych si užil večírek. Chápu korupci jako systém propojující všechny se všemi, jako existenciální dynamiku, a ne jako oprávnění nebo omluvu. Otázkou zůstává, jakým směrem se ubíráme, jestli se nevracíme v čase? Jsem stoupenec Barucha Spinozy, který říká: „Ještě dlouho nebudeme vědět, čeho všeho je tělo schopné.“ Nemůžeme vědět, v jakém rytmu budeme tancovat, stejně jako nemůžeme vědět, co se stane s Emi a Alim. Ale ti dva se ještě musí nějak potkat, aby mohl jejich příběh pokračovat… Toto riziko otevřenosti v osudovém setkání je také to, čeho si cením na umění. Existují umělci a umělkyně, jejichž práce zahrnuje existenciální dimenzi, i když její formy nevyžadují žádnou autenticitu. Říkají: „Nepatří mi hospoda. Nepatří mi citáty. Nepatří mi jazyk. Nechci tyto znaky s čímkoliv uvádět v soulad, hodí se stejně jen napůl a pochází kdoví odkud…“ Ale právě tyto odrazy zrcadlí život. Adorno mluví o neidentitě. V neidentitární, narušené formě je existence znatelná. Takovéto formy nemůže člověk vlastnit, ani když pochází z jeho vlastní kultury. Přesto, anebo právě proto, můžeš předvést vlastní kulturní tradici vrstvu po vrstvě v travesti show. Přijde mi skvělé, jak to dělají umělkyně Mounira Al Sohl, Meraneh Atashi a Sophia Al-Maria, o jejichž pracích jsem hovořil na své přednášce. Mají cit pro symbolické a teatrální formy dekora a způsobů chování, jaké znají z Libanonu, Íránu a Emirátů. Ale nevyužívají tyto formy, aby daly najevo, že jsou odtamtud, a proto tomu rozumí, ale k tomu, aby – v době, kdy globální pop žije z dvojitého úderu na darbuku – vyjevily tanec kmitajícího života v celé jeho rozmanitosti, aniž by se vracely zpátky k autenticitě.

Ale vraťme se ještě k těm „fake“ biografiím Trumpa nebo Berlusconiho. Čím jsou pro nás tak přitažlivé?

V Lacanově psychoanalýze existuje postava Père Jouissance, která v sobě nese příslib hlubokého uspokojení, neboť vytváří zákony a zároveň je porušuje. Je zákonodárcem i zločincem. Je tyranem: Caligulou, Kippenbergerem, Papa Ubu, Lawgiverem a Lawbreakerem v jednom. Na synech Père Jouissance, na Kippenbergeriánech a Beyusiánech můžeme pozorovat, že táta je pro ně Bůh, ale ne z Nového, nýbrž ze Starého zákona. Bůh je perverzní: tím, že káže zákon a současně ho porušuje, je pro své syny nedosažitelným. Strašně ráda bys byla jako on, ale uvědomuješ si, že se mu nikdy nevyrovnáš – je příliš obratný na to, abys ho zabila, a příliš tuhý na to, abys ho snědla. Tuto excesivní boží tyranii spatřuji i u Trumpa.

To je přece princip feudalismu – lenní pán káže a zároveň porušuje zákon. Je to to, co označuješ pojmem „turbofeudalismus“?

Přesně tak. Nejdříve jsem od umělce Deimanta Narkeviciuse slyšel pojem „turbocarismus“. Volně bych to přeložil jako „turbofeudalismus“. [Étienne] Balibar nedávno ve své přednášce v Berlíně zdůraznil, že otázka legitimity vlády je v obecném povědomí úzce spjata s protokolem předávání státní moci: vládnutí se zdá být legitimním v případě, kdy se přechod z jedné generace na druhou uskuteční způsobem, který působí věrohodně a pochopitelně. V patriarchátu to znamená: „Jednoho dne, můj synu, ti to tu bude všechno patřit.“ Liberální společnost ovlivněná feminismem, postkoloniální a queer kritikou chce tyto patriarchální protokoly předávání moci zrušit. Proti tomu agituje pravicová nostalgie. Okamžitě mi před očima vyvstává obrázek z reklamy Philippa Pateka, v níž říká otec synovi: „Jednoho dne budou tyto hodinky patřit tobě.“ Turbo-kmenové společenství ve švýcarském ultra-luxusním řemesle. „Když přestávám rozumět okolnostem předání těchto hodinek,“ říká Balibar, „začínám si myslet, že se někdo vrátil v čase a narušil původní genealogii, kterou bych si přál vidět znovu funkční.“ Když si ale její původ odvodit dokážu, mohu si být jistý, že tyran, který mě zlikviduje, patří k nám. Táta Trump předal právo vykořisťování svému synáčkovi, slumlord předá vládu svému potomkovi. Je to sice kleptokracie, ale dědí se pochopitelně z jednoho zloděje na dalšího. Protože o tom víme, stáváme se nevolníky tohoto systému. Slyšel jsem přednášku tureckého sociologa, který řekl o tajemství úspěchu Recepa Tayyipa Erdogana toto: „Všichni vědí, že se paktuje s mafií, která kšeftuje s nemovitostmi a vyhání chudé z městských částí, jež se pak přestavují. Zároveň ale existují pro tyto vyhnance kulturní prostory, kde mohou pořádat svatby a pohřby, tedy slavnosti, které slouží jako přechodové rituály (Rites of Passage) mezi generacemi. Erdogan využívá tento existenciální moment k odůvodnění svého nároku na vládu, a usiluje tak o přijetí rozdílnosti jako osudu. Pánem je ten, kdo dá sloužícím prostor slavit slavnosti životních přechodů…“

Politika je na rozdíl od toho veřejný prostor, kde se vyjednává diplomaticky. Feudální princip ničí politiku tím, že ukotvuje jiné zákony: ty o sňatku a válce. Mohu si tě buď vzít, nebo tě zabít. To je feudální. Přesně to dělají Putin s Erdoganem. V momentu, kdy Erdogan sestřelil Putinovu stíhačku, bylo vyhlášení války vnímáno jako nabídka k sňatku. Najednou jsou nejlepšími přáteli a mění společně Sýrii v prach a popel. Kdyby západ přijal ruské ponorky, přelety, hackerské a chemické útoky jako nabídku k sňatku, vrátil by se zpátky k feudálnímu principu. Když se společnost rozpadá, maskuje se superstát jako rodina a simuluje domorodou aristokracii, která už vlastně ani neexistuje. Každý ví, že oligarchové nejsou aristokrati, ale nechávají nás věřit, že by jimi být mohli. Na jihu převzala mafie místo aristokracie, která odstoupila, když se Itálie stala republikou. Jsou aristokraty z druhé ruky s falešným zlatem na svých pohovkách. Každý ví, že car neexistuje, ale oligarcha se maskuje tak šikovně, že zaujme jeho místo, jako to dělá mafie. To je turbocarismus nebo turbofeudalismus jako sdílená iluze, která simuluje přístup k realitě – děláme kozla zahradníkem. Při tom, co máme, víme, co nemáme. To vytváří zdánlivou stabilitu.

Předtím jsi mluvil o neidentitě jako o něčem narušeném a neautentickém, čeho se snažíme dosáhnout ve jménu odlišnosti. Jak se snese tvé pochopení neidentity s dnešním všudypřítomným voláním po identitě ve smyslu etnika, náboženství nebo genderu?

Samozřejmě tu jsou hnutí, která musí hájit identitu, protože jim byla panovníky upírána celá staletí. Je tu ale i jev, který Balibar označuje jako „self-racialisation“. Nepřehledná motanice většinové společnosti najednou věří, že se vidí v jasných obrazech. Ó, my jsme bílí. Ó, my jsme Němci. Až lidé, kteří ještě nikdy nebyli v kostele, skončí s nadáváním na Brusel a najednou zjistí, že existují evropští křesťané. Tento obrázek koresponduje s tvrzením německého politika Seehofera, že islám nepatří k Německu. Pro pána, od kdy vy jste křesťan, pane ministře? Kdybyste jím vážně byl, určitě byste si všimnul, co už odjakživa spojovalo křesťanství a islám: totiž pohostinnost! Morální většina hraje o svou identitu, jako by byla ohroženou menšinou. Každý ví, že je to divadlo, ale právě proto je ta hra tak přitažlivá. Když se začnu najednou hlásit ke křesťanství, nemusím nikomu dokazovat, jestli jsem se byl někdy podívat v kostele. Křesťanství je maska, kterou si prostě nasadím. Je to stejně uhozené jako hnědé košile, které pochodují s římskými standartami, protože Hitlerovi se v kině líbil Ben Hur. Pokud se většina v poslední době pokládá za utlačovanou menšinu, v čem je riziko? Když někdo začne v nějaké talkshow debatu o tom, co znamená být Němcem, a o zkáze západního světa, nemůže se mu přece nic stát. Tvrdí se tu, že jde o všechno. V sázce ale není nic. Tobě přece patří společnost, všechny společenské smlouvy jsou ti ušity na míru. Máš už přece svoje auto a řadový dům, tak co víc ještě chceš? Když jdu po ulici jako namalovaný muž s parukou, tak vím, co znamená identita, protože mohu být kdykoliv konfrontován s násilím. Kdy jsi ale naposled dostal přes držku, protože jsi řekl: „Ahoj, jsem Němec.“?

Co na rozdíl od toho znamená simulovat odlišnosti nejen provokativně (já Němec, ty ne), ale jako riziko života ve spletitosti a listování ve vrstvách? Život odlišností se do mainstreamu dostal v 80. letech naneštěstí spíše na konzumní úrovni. Proč ne. Ale odlišnost pak končí jednoduchou volbou mezi dvěma možnostmi: Dejte mi ještě trochu tohoto zeleného džusu! Červený je nezdravý. Není náhodou, že v USA, podobně jako tady u nás, se intelektuál stal nenáviděnou osobou. Ten si totiž může dovolit chovat se odlišně. K této třídě patřím taky, ať se mi to líbí nebo ne. My nemusíme být za jedno, a přesto máme spolu co dělat.

NS: Neřekl Édouard Glissant: „Abych s tebou mohl žít, nemusím ti rozumět.“?

Přesně, já s tebou žiji, protože ti nerozumím. To může být strašné, ale také fantastické. A to nepředstavitelně fantastické musíme dostat v podobě obrazu do oběhu.

Jan Verwoert je kritik a spisovatel zabývající se současným uměním a teorií kultury. Vyučuje na Piet Zwart Institute v Rotterdamu. Je profesorem teorie na Oslo National Academy of the Arts a hostujícím profesorem na UdK Graduate School v Berlíně. Je autorem publikace Bas Jan Ader: In Search of the Miraculous (MIT Press/Afterall Books, 2006) či dvou sbírek esejů: Tell Me What You Want What You Really Really Want (Sternberg Press/Piet Zwart Institute, 2010) a Cookie! (Sternberg Press/Piet Zwart Institute, 2014). Společně s Michaelem Stevensonem vydal uměleckou knihu Animal Spirits — Fables in the Parlance of Our Time (Christoph Keller Editions, JRP, Curych 2013). Je editorem antologie uměleckého vědění No New Kind of Duck — Would I know how to say what I do? (Diaphanes & UdK Graduate School, Curych-Berlín, 2016) a přispěvatelem časopisu Frieze. Jeho texty byly publikovány v mnoha různých antologiích, magazínech a monografiích. Žije a pracuje v Berlíně.

Fotografické koláže k přednášce Fake Fate a turbofeudalismus: Jan Verwoert