Artalk.cz

Překročit bariéru: O queer kultuře v Rumunsku

Další v řadě textů zabývajících se středo- a východoevropskou queer kulturou věnujeme rumunské umělecké scéně (dosud jsme publikovali příspěvky o historii a současnosti českého a maďarského queer umění). Valentina Iancu seznamuje ve svém článku čtenáře se specifickými podmínkami vzniku a existence umění LGBT+ komunity v Rumunsku (kde byla homosexualita až do roku 2001 trestně postihována) a představuje dvě umělecké osobnosti, s nimiž je současná rumunská tvorba věnovaná queer otázkám výrazně spjata: Sorina Oncu a Ralucu Ilarii Demetrescu.

Paul Dunca. Foto: Alex Coman, 2017

Překročit bariéru: O queer kultuře v Rumunsku

Queer je zastřešující pojem spojený s identitami, které neodpovídají heteronormativním kategoriím. Západní LGBT komunita ho přejala z homofobického slovníku a integrovala do nových teorií genderu a sexuality. Loňská výstava Queer British Art 1861–1967 v Tate Britain navrhla pro tyto orientace fluidní definici, přičemž vycházela z výroku režiséra Dereka Jarmana: „Používat slovo queer je pro mě osvobozující; dřív mě ale děsilo.“ Celý proces posunu významu slova queer od nadávky k inkluzivnímu konceptu se odehrál daleko od rumunské scény, kde, víc než kdekoli jinde ve východní a střední Evropě, byla homosexualita kriminalizována – až do roku 2001. Jestliže v průběhu období komunismu vylučoval tento zákaz jakoukoli možnost diskuse, v prvních letech transformace se zrodila homofobická mytologie založená na démonizaci homosexuality. Jen vzácně se objevuje ve veřejném diskurzu anebo je spojována s negativními zprávami: „Nadávky, hrubé osobní útoky, vlny pomluv adresované celé komunitě byly vždy spojovány s tímto tématem poté, co byl jednoho listopadového večera v roce 1993 zavražděn známý zpěvák a kulturní osobnost Ioan Luchian Mihalea. O jeho homosexualitě, o níž se dobře vědělo v uměleckých kruzích i mezi bukurešťskou policií, která získala archivy dřívějších milicí, se najednou začalo mluvit v souvislosti s touto dramatickou událostí a v obecném měřítku začala být nahlížena jako nebezpečí pro veřejnost. Homosexuálové vstupovali na postkomunistickou scénu jako nebezpečné kreatury, ‚tvorové noci‘, s životním stylem, který z nich dělal buď ‚oběti‘, nebo ‚agresory‘.“

Zatímco stigma homosexuality se do veřejné diskuse rychle rozšířilo, realita LGBT komunity zůstávala po mnoho let od ustavení demokracie neviditelnou. Poté, co byla legalizována, začaly se objevovat první iniciativy pokoušející se o vytváření queer identit uměleckými prostředky. V tomto kontextu byl přejat termín „queer“ se svými pozitivními konotacemi, kterých nabyl díky svému přizpůsobení se aktivistickému diskurzu. Mezitím se tento výraz částečně dostal do slovníku kulturní scény a stal se sebereferenčním identitárním pojmem pro některé členy LGBT+ komunity. V uplynulých letech se tímto směrem začaly ubírat i některé feministky pohybující se v akademické sféře. Od chvíle, kdy byl založen party label Queer Night (2010), začal být termín více používán v urbánním kontextu a rychle vstoupil i do aktivistických subkultur.

Simona & Ramona (aka Claude & Dersch), Bahlui Arcadia, 2015. Foto: Florin Bobu

Umělecká tvorba zaměřená na gender a sexualitu byla v raných nultých letech velmi vzácná. Autory prvních uměleckých projektů, které v polovině desetiletí tematizovaly LGBT+ identitu, byli Răzvan Ion, Raluca Ilaria Demetrescu a Sorin Oncu. Sorin Oncu rozvíjel až do konce života svůj umělecký výzkum, na němž pracoval od počátečních let své tvůrčí praxe. Byl přitom jedním z mála umělců, kteří se těmto otázkám věnovali dlouhodobě. Přejal některé queer přístupy ustanovené renomovanými umělci, jako byli Felix Gonzales Torres či Gilbert & George, kteří ve svých intimních dílech politicky artikulovali své identity. Ze své osobní zkušenosti vycházel Sorin Oncu i při formulování svých politických názorů – svébytný dokument tohoto historického období dnes představuje kritický magazín, který Oncu připravoval.

Queer identita byla ústředním tématem výzkumu tohoto autora od dob jeho prvních prezentovaných děl. Mezi lety 2004–2007 pracoval na několika sériích inspirovaných dynamikou LGBT života a problémy, jimž v postkomunistickém Rumunsku homosexuálové čelili. Většina z nich byla představena v rámci skupinových výstav v Temešváru. V tomto období vstoupil do organizace LGBTeam a zapojil se do aktivistických a vzdělávacích akcí na podporu diverzity. Pracoval tehdy především s plošnými formáty – hlavně s technikou malby, kresby a koláže. V průběhu času se však začal zajímat o prostorové formy a ve svých instalacích z neuměleckých objektů, které prostřednictvím rekontextualizace nabývaly nových významů, následoval jazyk arte povera. Pouštěl se do průzkumu různých experimentálních oblastí: vytvářel videa, animace, asambláže z nalezených nebo velmi neobvyklých materiálů. Skrze umění filtroval Oncu své osobní zkušenosti: v jeho tvorbě buď hrála roli identita, nebo jejím prostřednictvím kritizoval mechanismy exkluze a útlaku, k nimž docházelo v soudobé společnosti. Jednal vždy v souladu s principy kritického, protestního umění, s nímž se identifikoval: „Posláním protestujícího umělce je kritizovat, přičemž toto poslání je volně spojeno s postavením minorit v demokratické a pluralistické společnosti.“

Ve stejné době (v roce 2006) otevřela v bukurešťském HT0003 první výstavu queer umění ve městě s názvem TRANS Raluca Ilaria Demetrescu. Přehlídka byla součástí širšího výzkumného projektu, přičemž zájem této autorky o queer otázky – sahající do doby před touto výstavou – začal soukromou performance: „Mým prvním artikulovaným gestem na toto téma byla performance v mém ateliéru, kam jsem pozvala obecenstvo a která spočívala v odlívání těla mladého muže, v němž byla ve skutečnosti uvězněná žena – naštěstí však přijala transgender identitu a nakonec se stala ženou. Ten odlitek mi tam pořád leží, ještě jsem ho nevystavila.“ Raluca se vydala na experimentální pole, pracovala s fotografií, videem, performance, kresbami, textem a queer textiliemi. V nedávném korespondenčním rozhovoru Raluca napsala: „Jsem aktivistkou kvůli svému vrozenému smyslu pro spravedlnost. Trochu mě děsí hysterická Koalice pro rodinu, obrovské uskupení pokrytců, které se nedávno objevilo na veřejné scéně a které ví nejlíp, co je dobré pro tento svět, i když nic a nikdo nechce změnit jejich způsob života nebo napadnout jejich rodiny.“

Virginia Lupu, tossing and turning, crushing and teasing, breaking and shaping, Suprainfinit Gallery, 2016

Obecně nejznámějším queer projektem dodnes zůstává výstava TRANS, kterou Raluca Illaria Demetrescu uspořádala v roce 2006. Přehlídka zahrnovala portréty transvestitů, jejichž performativní obraz autorku zajímá z kulturního a estetického hlediska, přičemž vizuálně její snímky korespondují s queer jazykem ustanoveným fotografkami Nan Goldin či Diane Arbus, jež jsou skutečnými referenčními body současné fotografie. Název výstavy může být dnes matoucí, rozlišujeme-li mezi transgenderem a transvestií – je to tím, že pojem „trans“ je v queer kruzích opakovaně používán jako zkratka pro transgender, což ovšem nebyl případ lokálního kulturního prostředí v roce 2006. Název výstavy v HT0003 měl vyprovokovat přehodnocení předsudků vůči transvestitům: „Je to námět pro umělecký koncept. Současné umění má možnost rozhýbat lidská a sociální témata, klást otázky. Od zábavy k reflexi: kdo jsou ti, kteří jsou zde portrétováni? Jde o sociální skupinu, nebo o pouhá marginalizovaná individua? Jak se na ně dívají ‚ti druzí‘, tedy většina? Mohou být součástí společnosti, nebo je to na nás, abychom se pokusili jim porozumět a překročit (TRANS) bariéru ‚na druhou stranu‘?“ napsal Theodor Graur v úvodním textu.

Raluca Ilaria Demetrescu se i nadále soustředila na pozorování umění prováděné transvestity, uchvácená performativní spektakularitou jejich vzezření. Kritiku pozice většiny, jež je konfrontována s neviditelnou menšinou a s pohledem „druhého“, formulovala v roce 1973 Susan Sontag v eseji On Photography. Nebudu opakovat její argumenty, ačkoli některé z nich by mohly být pro porozumění práci Ralucy Illarie Demetrescu užitečné, a to proto, že i pozice těch, kteří se staví na stranu utlačovaných komunit, je sama o sobě zranitelná. Výstava TRANS zůstává statečným aktem solidarity, který otevřel cestu queer kultuře v Rumunsku. Oana Tănase napsala ve svém sloupku 24FUN: „Výstava v HT0003 hovoří o já i o druhém (ať už jde o Pařížany nebo Bukurešťany), o ambivalenci a queer citlivosti, o politice identity a vnímání.“


Text vznikl ve spolupráci s rumunským magazínem Revista ARTA v rámci projektu East Art Mags.


Z angličtiny přeložila Klára Peloušková.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *