Artalk.cz

Tak povídej! Post-koloniální básně současnosti

Tereza Rudolf navštívila ve vídeňské Secesi výstavu marocko-francouzské umělkyně Bouchry Khalili, o jejíž tvorbě referuje v následujícím příspěvku. Khalili zde vystavuje kromě svého obsáhlého projektu Foreign Office také trilogii videí věnovanou řeči a moci jazyka a nakonec film The Tempest Society, jenž se soustředí na nedávné dění v Řecku a otázky týkající se uprchlictví. Jednotlivé prezentované projekty propojuje zájem o příběhy a jejich vyprávění, což je aspekt, do kterého podle autorky recenze Khalili zapojuje také návštěvníky své výstavy, kteří se stávají posluchači příběhů, jimž „tak zůstává možnost v budoucnu znovu vznikat skrze (naše) nové vyprávění“.

Záběr z videa Mother Tongue, 2012

Tak povídej! Post-koloniální básně současnosti

Na jedničku. Možná i s hvězdičkou. Tak bych hodnotila výstavu a dosavadní tvorbu Bouchry Khalili. Jenomže stejně jako ve škole, nebývají premianti vždycky nutně nejpodnětnější osobnosti ve třídě. Vídeňská výstava marocko-francouzské umělkyně nepotřebuje žádný název, samotné jméno láká davy Francouzů a dalších kulturních turistů. Národní příslušnost Khalili je v tomto ohledu důležitým faktem, neboť příhodně koresponduje s oblastí jejího zájmu, do které dlouhodobě patří etnické či rasové minority, emancipační boje, nucené přesuny obyvatel a celkově boj za přiznání lidské důstojnosti jedincům odlišným od většiny. Body získává Khalili nejen výběrem témat, ale současně také jejich formálním zpracováním, přičemž se pohybuje především mezi filmem (některé práce vznikají analogově), videem a fotografií. Vizuální prvky navíc kombinuje se sugestivní hudbou, básnickými a divadelními postupy. Khalili je také hvězdou několika posledních velkých uměleckých přehlídek a její výstavy se pohybují mezi Palais de Tokyo, MACBA či Lisson Gallery.

Výstava ve vídeňské Secesi představuje podobný soubor prací, jaké mohli diváci vidět v Oslu nebo v Paříži. Rozsáhlý projekt Foreign Office, zahrnující výběr ze série fotografií dokumentujících místa v Alžíru spojená s mezinárodními osvobozeneckými hnutími desetiletí mezi lety 1962 a 1972, je provázán s abstraktním obrazem mapy buněk jednotlivých hnutí a spojen ústřední videokoláží. Film je pro umělkyni prostorem, který jednotlivé dokumenty – svého druhu důkazní materiály – spojuje a skrze aktéry vytváří příběh nedávné alžírské historie. Galerie prezentuje také celou trilogii The Speeches Series  – videa intimnějšího formátu blížícímu se zpovědi. V poslední místnosti je pak možné sledovat film The Tempest Society, poprvé představený na documenta 14 v Aténách, přibližující aktuální dění v řecké metropoli a příběhy spojené s uprchlictvím. To vše v perfektní instalaci na pomezí divadelního hlediště a „černé kostky“.

Video Foreign Office, 2015

Videokoláž z projektu Foreign Office střídá záběry z pomalého rozhovoru mladé ženy a muže. Podle jazyka – arabština někdy protnutá francouzštinou – můžeme odhadovat místa jejich původu. Baví se o minulosti, kterou nezažili, ale které si přejí porozumět, jsou klidní, jejich rozhovor působí až meditativně. Divák má pocit, že fotografie – archivní či pořízené autorkou –, které se objevují během rozhovoru na promítacím plátně, se vrství na stole před protagonisty videa a spojují se s jejich výroky o válce a emancipačních hnutích konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Náhle video protne jazzová hudba a skok do Ameriky k hnutí Černých panterů, abychom se zase vrátili zpět k mapě Alžíru, vůdcům osvobozeneckých hnutí a dvěma vypravěčům. Nejedná se o klasický dokument, ve videu převládá jakási zamlžená snivost. I postavy samotné jako by měly přes oči stažené tenké blány a na nich se příběh minulosti promítal. Podobně vzdálení jsou i hlavní aktéři filmu The Tempest Society. Jejich monology se na jevišti střídají jeden po druhém do chvíle, než je přeruší hudebníci nebo animovaná část příběhu.

Co práce zcela evidentně spojuje, jsou – vedle zprvu se nabízejícího tématu nucených přesunů obyvatel a těžkostí spojených s migrací – problémy odvislé od kolonialismu, vynořující se v období, které možná nesprávně a troufale označujeme již jako post-koloniální. Khalili se tak velmi jemným způsobem, který vzniká v souhře mnoha faktorů jejích videí, věnuje autoritám a podřízeným, vládnoucím a ovládaným, a ukazuje tak na stavební prvky národních identit. Přestože opakovaným motivem jejích prací je jazyk a moc či bezmoc spojená s jeho ovládnutím, ze sledování její tvorby vyplývá spíše přesvědčení, že základem pro sdílenou identitu je především vyprávění – sdílený příběh. Aktéři filmů a videí mluví často odlišnými jazyky – vedle syrštiny a řečtiny se proplétá výstavou také italština a francouzština (s dialekty i bez), nechybí arabština a španělština a samozřejmě všudypřítomné anglické titulky. Otázku jazyka jako prostředku emancipace nejvíce řeší video Words on the Streets ze zmiňované trilogie. Pět mluvčích reflektuje svou zkušenost ze země (Itálie), kde chtějí žít, ale ani dokonalé ovládnutí jazyka jim nezaručuje stejné postavení, jakému se těší starousedlíci, pro něž jsou nově příchozí stále těmi druhými. Statické – až fotografické záběry videa – na mluvící postavy se střídají s pohledy na architekturu všech stylů, z nichž je evidentní, že je nepostavil tentýž „národ“, přesto jsou význačnými symboly národa současného. Jako by se znovu, jen v jiném geografickém uspořádání příčiny a následku, objevila hypotéza Frantze Fanona, který v knize Černá kůže, bílé masky popisuje paradoxní vztah kolonizátorů ke kolonizovaným, již si přisvojili jejich řeč. Fanon mluví o odmítnutí přijímat vlastní jazyk z úst kolonizovaného. V trojici videí – Words on the Street, Mother Tongue a Living Labour je jazyk většinou chápán jako mocný a mocenský nástroj jen pro ty, kdo vládnou.

Video The Tempest Society, 2017

„Jazyk je zbraň“ je jedna z mnoha sugestivních promluv, které vrší The Speeches Series. Khalili jej proto vědomě ohýbá, stříhá a slepuje. Báseň a recitace jako forma promluvy se objevuje ve všech jejích pracích. Někdy to vyznívá až extrémně pateticky, například když prezentuje trojici fotografií vybranou z fotografické série projektu Foreign Office, na nichž pod vrstvou narezlého fotografického filtru vidíme opuštěnou dětskou skluzavku, zpustlé venkovní divadlo s betonovým hledištěm a uvadlý svazek drobných kvítků zapomenutých na rezavé traverze. Jindy je možné číst a obdivovat inspiraci klasickým divadlem, které tvoří bezpečný prostor pro vyprávění osobních odysejí. Ve filmu The Tempest Society skutečně nechává Khalili takovou současnou odyseu zpřítomnit. A to za pomoci tří protagonistů, jejichž příběhy nucených cest se na divadelním pódiu spojují v jeden univerzální, až archetypální. Spolu s podmanivou hudbou hráčů na mandolíny, kteří stejně jako všichni vypravěči zpříma čelí divákovu pohledu, černobílou animací, kresbou a psaním křídou na školní tabuli vytváří koláž vyprávění, které diváka vtahuje. Khaliliny filmy mají moc přesvědčit nás, že jsme se stali součástí vyprávěného příběhu, že je to i náš příběh a že se na jeho budování aktivně spolupodílíme. I naše přítomnost se tak stává až symbolickou. Jsme posluchači příběhů, kterým tak zůstává možnost v budoucnu znovu vznikat skrze (naše) nové vyprávění.

V archetypálnosti vyprávění tkví současně největší síla i možná slabina přístupu umělkyně. Všechny její postavy jsou i nejsou přítomny současně. To, co říkají, vychází z jejich úst, ale nejen to. Často není zcela jasné, zda do nich nebyla slova vložena někým jiným, není ani jasné, zda mluví jedinec nebo zpívá celý chór hlasů. Příběh jednotlivce se tak ztrácí ve velkém příběhu nás všech. Khaliliny postavy jsou často popisovány jako přízraky. Možná je to právě přízrak neoliberálního individualismu, respektive jeho popření ve skupinovém hlase, který je pro mě děsivý a pozitivně iritující zároveň. Přesto mám pocit, že archetypálnost a básnickost jsou důvody, proč je přístup umělkyně uzavřený v sobě samotném a jeho političnost je dobrá především ke sbírání bodů v tabulce „dokonalé současné umění“. Anebo se mýlím od začátku a právě velké příběhy znovu aplikované na současnost jsou to, co dělá umění s politickým kontextem „Uměním“.


Bouchra Khalili / Secession / Vídeň / 13. 4. – 17. 6. 2018

Foto: Oliver Ottenschläger

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *