Artalk.cz

Umění v komfortní zóně aneb Be better, be awesome, be great!

V pražské Galerii MeetFactory běží kolektivní výstava Fake It Till You Make It zabývající se fenoménem tzv. self-help books, tedy motivačních příruček, které nám radí, jak být úspěšní, krásní a bohatí. Podle autorky recenze Kláry Pelouškové jsou prezentované práce povětšinou silně ilustrativní, nebo naopak vágně metaforické, přičemž výstava jako taková nepřichází s nijak překvapivým pohledem na tuto problematiku: publikace tohoto typu jako by se týkaly „těch druhých“, blíže nespecifikované skupiny lidí, které svět umění zde reprezentovaný kurátory a několika umělci pozoruje s povýšeným ironickým úšklebkem: „Zkrátka a dobře, tematizovat nabubřele vševědoucí motivační příručky z pozice současného umění znamená pohybovat se v komfortní zóně, klidně s beztrestnou přezíravostí a netečnou ignorancí vůči stereotypům.“

Umění v komfortní zóně aneb Be better, be awesome, be great!

Na webových stránkách Develop Good Habits najdete seznam dvaceti „nejlepších“ motivačních knih (neboli „self-help books“), jež nabízí recept na to, jak radikálně změnit svůj život a stát se úspěšnými, šťastnými a bohatými. Tituly jako You Are a Badass: How to Stop Doubting Your Greatness and Start Living an Awesome Life, Smarter, Faster, Better: The Secrets of Being Productive in Life and Business nebo Think and Grow Rich nepřipouští jiný životní osud než nezměrnou materiální hojnost a extatické duševní blaho. Pokud se vám nechce tyto a podobné příručky číst od začátku až do konce, stačí navštívit web Motivate Amaze Be GREAT, jehož tvůrci sesumírovali zásadní motta báječných a bohatých za vás: „Push yourself, because no one else is going to do it for you.“, „You only fail, when you stop trying.“, „Working: On myself, by myself, for myself!“. Kterékoli z těchto povzbuzujících hesel si můžete stáhnout ve vysokém rozlišení, vytisknout na plakát a vyvěsit na dobře viditelném místě, ideálně tak, aby vás nápis praštil do očí hned po probuzení.

Rady tohoto typu jsou bezesporu jedním z nejkřiklavějších symptomů neoliberální ideologie v její nejprůzračnější podobě. Jsou výrazem vyhroceného individualismu, meritokracie a vůbec verze světa, v níž ti méně úspěšní, méně bohatí, méně krásní a celkově méně dokonalí ideálně vůbec neexistují, případně žijí někde, kde svou méněcenností nikoho příliš neobtěžují. Není přitom nic jednoduššího, než takové návody ironizovat, kritizovat a zesměšňovat – že tyto knihy extrémně zplošťují realitu a zároveň svým čtenářům vnucují ten jediný „správný“ životní styl a názor, je snad každému jasné. Podobně snadný terč si nicméně zvolila i výstava Fake It Till You Make It, kterou je aktuálně možné vidět v pražské MeetFactory. Berlínský kurátorský kolektiv insitu ji rozdělil do tří kapitol (Buď vítěz, Ke cvičení se stav jako k náboženství, Zhluboka se nadechni) a vybral sedm umělkyň a umělců, kteří ve svých dílech metody, strategie i pokřivenou vizi světa prezentovanou motivačními guru, s větší či menší dávkou humoru reflektují. Objekty, videa a instalace Christiana Falsnaese, Isabelly Fürnkäs, Andyho Kassiera, Basima Magdyho, Pii Siréna, Marianne Vlaschits a Anny Witt mohou být samy o sobě slabé nebo silné, povrchní nebo komplexní, očekávatelné nebo překvapivé, jejich vlastní vyznění však nakonec přehlušuje až nemístně dominantní téma, které navíc není artikulováno jinak, než ve své samozřejmé povšechnosti. Pokud je tedy chceme vnímat čistě jako stavební kameny či médium vyjádření kurátorů, zdají se být příliš ilustrativními, nebo naopak příliš vágně metaforickými.

Příkladem práce, která se k otázce receptů na šťastný život vztahuje jen poměrně vzdáleně a která by možná v jiném kontextu fungovala lépe (ačkoli vznikla speciálně pro tuto výstavu a má se zabývat „dokonalostí lidského těla v budoucnosti“), je instalace Marianne Vlaschits věnovaná futuristické, utopické vizi lidské společnosti, jejíž výhradně ženská část putuje vesmírem, a buduje tak harmonickou alternativu k životu na Zemi. Logika díla však nepředpokládá popření kapitalismu jako základu pozemského statu quo – naopak, existence vesmírného ženského společenství je jeho prodloužením, neboť právě ženy byly v tomto scénáři preferovanými členy kosmických posádek, a to díky své nižší váze a úspornějším stravovacím nárokům. Instalace složená z nejrůznějších objektů a textilních prvků nepřekvapuje svým sdělením (to není samo o sobě příliš komplikované ani akcentované), pozoruhodná je však její formální stránka: autorka pracuje s jaksi naivní, neobratnou, místy takřka infantilní nebo lehce přihlouplou estetikou, která nabourává představu technické dokonalosti budoucího kosmického věku, a naopak vyvolává dojem jemného závanu trapnosti, přízemnosti a nejistoty, s nímž se naše trapná, přízemní a nejistá já vypořádávají každý den, a budou se tak cítit i v matriarchálním ráji vesmírné civilizace.

Jako banálně ilustrativní pak na první pohled působí dvoukanálové video Anny Witt Sixty Minutes Smiling z roku 2014. Autorka natočila skupinu osob v oděvech evokujících těžko definovatelnou sociální skupinu administrativních pracovníků či nepříliš vysoce postavených manažerů, kteří se po dobu jedné hodiny dívají do kamery, přičemž jejich – napřed upřímné – úsměvy jsou s každou minutou křečovitější a unylejší. Vzhledem k tématu výstavy se toto dílo zdá tak jednoznačné a neproblematické, že v člověku zprvu nevzbudí jakékoli emoce ani intelektuální zájem. Práce Anny Witt má však v sobě hlubší rozpor, který je jí částečně ku prospěchu a částečně jí škodí: zatímco výstava se pokouší tematizovat fenomén individuálního růstu a obsedantního sebezdokonalování, při sledování videa si tyto konotace světa práce můžeme domýšlet a otvírají nám tak interpretační roviny díla, které by v jiném kontextu možná nebyly tolik výrazné. Vidíme, že lidé, z nichž někteří mohou mít motivační knihy typu Awaken the Giant Within na svých nočních stolcích, působí ve výsledku jeden jako druhý. Zdá se tedy, že tyto příručky místo jedinečných individualit produkují jen masu lopotících se pracantů, kteří den za dnem urputně pronásledují svůj stále se vzdalující sen o vile s bazénem (v pokročilejší fázi o soukromém tryskáči) a vnitřním klidu na úrovni buddhistického mnicha.

V tom samém bodě však Anna Witt vstupuje na nejistou půdu (podobně jako mnoho dalších umělkyň a umělců, kteří se zabývají tématem práce nebo pracovního prostředí): kdo jsou všichni ti lidé, kteří v jejím videu vystupují? Jsou to ti, kdo pracují v oněch obrovských administrativních budovách, jež zaplavují naše města a dělají všechnu tu „práci na hovno“? Nebo ti, kteří tráví své dny tím, že si stres a hrůzu z nadřízených vybíjí na svých podřízených? Opravdu jde o beztvarou masu, v níž jednotlivce definuje jen jejich jméno a rodné číslo, nebo je spektrum lidí, které bychom do této neurčité kategorie šmahem zařadili, až příliš různorodé? Kolik takových lidí Anna Witt zná a kolik jich známe my, kteří na výstavy, jako je tato, chodíme? Dílo této autorky dobře vyjadřuje ambivalenci mezi individuálním a kolektivním či obecným, které se ovšem „nás“, těch, kteří máme tendenci dívat se na realitní makléře nebo hypoteční bankéře tak trochu svrchu, jaksi netýká. Takový přístup přispívá nakonec spíše k upevňování stereotypů a sociálních bariér než k jejich překonávání.

Tento problém lze vnímat i na úrovni výstavy jako celku: kdo jsou ti lidé, kteří čtou tyto knihy? Kurátoři si sice vybrali snadný, ale ve výsledku velice zrádný terč. Možná by stálo za to téma úžeji zaměřit, případně stočit ke kontroverznějším a méně samozřejmým otázkám, jež by vytvářely prostor pro soustředěnější diskusi a diferencovanější kritické pozice. Co takhle návody na to, jak být úspěšným umělcem? Jeden z nejvýznamnějších uměleckých kritiků současnosti Hennessy Youngman v tom má jasno: „Be white. Be ambiguous.“ Anebo bez příkras: „If you don’t know how to make it, fake it by over-explaining it.“ Ačkoli s Hennessym jako obvykle nelze nesouhlasit, publikace Akademie X: Lessons in Art + Life shrnující názory figur střihu Mariny Abramović, Dana Grahama či Olafura Eliassona na to, jak obstát jako umělec, by přece jen pravděpodobně vyvolala nuancovanější spektrum názorů a nejen souhlasný výsměch na všech frontách. Zkrátka a dobře, tematizovat nabubřele vševědoucí motivační příručky z pozice současného umění znamená pohybovat se v komfortní zóně, klidně s beztrestnou přezíravostí a netečnou ignorancí vůči stereotypům. Tuším ale, že od umění všichni očekáváme pravý opak.


Andy Kassier, Christian Falsnaes, Isabella Fürnkäs, Basim Magdy, Pia Sirén, Marianne Vlaschits, Anna Witt / Fake It Till You Make It / Galerie MeetFactory / Praha / 14. 4. – 27. 5. 2018

Foto: Tomáš Souček

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *