Artalk.cz

Výjimečný stav podle Rudolfa Samohejla

Výstava Výjimečný stav Rudolfa Samohejla v brněnské Galerii OFF/FORMAT vzbuzuje představu soukromého interiéru působícího znejistění, zda je přítomnost „cizího“ diváka vůbec žádoucí. Jak píše ve své recenzi Zuzana Krišková, pocit nepatřičnosti a nervozity vyplývá i z názvu výstavy: „Spojení ‚výjimečný stav‘ totiž jako první asociuje válečnou situaci nebo živelnou katastrofu, tedy pocit ohrožení. V prostoru, který je zaplněn odlitky běžně používaných věcí, respektive jejich otisky, a železnými konstrukcemi lidských figur v nejrůznějších pózách, tak můžeme lehce sklouznout k dojmu, že taková situace nastala, že samotné věci byly opuštěny a člověk zůstal už jen jako fragment, jako stín sebe sama. Nebýt názvu by vlastně samotná ‚sochařská situace‘ mohla mít humorný ráz, ve světle výjimečné situace se však nelze ubránit efektu Pompejí. Lidé i věci jako by byli na výstavě postiženi blíže nespecifikovatelnou pohromou.“

Výjimečný stav podle Rudolfa Samohejla

Rudolf Samohejl patří k výrazným představitelům sochařské generace vycházející z ateliéru Dominika Langa na pražské UMPRUM. Poznávacím znamením jeho instalací nebo tzv. „sochařských situací“ se pomalu stává několik prvků: hlavním z nich je konceptuální přístup s humorným pozadím nebo spíše vyzněním, jež ovšem v některých případech nebylo autorem zamýšleno. Druhým je komplexní přemýšlení o prostoru, ať už galerijním, nebo veřejném, ačkoli pro samotného Samohejla nehraje rozdělení prostoru na veřejný a galerijní větší roli. Podle něj totiž „mají oba dva stejné styčné body, tedy ‚veřejně sdílený prostor‘ a ‚diváky‘, i když jeho podoba, způsob práce s ním a následné čtení podléhají jiným požadavkům a hodnotícím kritériím.“[1]

[1] Rudolf Samohejl, in: Lapidárium Ateliér Sochařství, Praha 2014, str. 28.

Samohejl na sebe naposledy upozornil výstavou Federace vztahů v pražské galerii Nevan contempo v minulém roce. Už předtím měl za sebou několik zásadních projektů a Federace vztahů v mnohém shrnovala hlavní zájmy jeho tvorby. Jde o systém propojující téma práce s principy hry, vystavení diváka nezvyklé situaci a oscilace mezi veřejným a soukromým nebo minulým a současným. A jelikož zde mluvíme o soše v jejích možných podobách a variantách, neoddělitelnou roli u Samohejla bezesporu hraje materiál a jeho zkoumání či možnosti použití.

V různých obměnách se výše řečené týká i současné výstavy Výjimečný stav v brněnské galerii OFF/FORMAT. Divák vstupuje do prostoru galerie, ale artefakty, které zde nachází, ho svádějí k představě vstupu do bytu nebo ateliéru samotného umělce. Vítá nás nápis „Ahoj“ vytvořený z odlitků písma na pomnících v Belgii, kde Samohejl žije. Práce s již existujícími pomníky představuje ostatně jednu z linií jeho tvorby, doposud však šlo o „přidávání“ vlastních prvků k pomníkům osobností z české historie jako v případě instalace Stojan pro Mánesa (2011–2012) nebo modelu Ticho pro Jiráska (2009–2012). Vytržením písmen z pomníků blíže neurčených a jejich poskládáním do nové konstelace autor ve skutečnosti porušuje samotné určení sochy pro veřejný prostor. Z ní si kousky vypůjčil a přenesl je do galerie, kde mohou v případě, že záměrem bylo vytvořit situaci bytu, připomínat tradiční uvítací nápisy typu „Host do domu, Bůh do domu“. V podstatě jde o signál, který divákovi ukazuje, kde se ocitl. Jestliže v rámci Federace vztahů simuloval Samohejl pomocí jasných motivů venkovní prostředí (beton, kus stožáru, model pomníku), a přenesl tak exteriér do interiéru, v brněnské výstavě použil princip přenesení soukromého, až intimního, do veřejného, galerijního prostředí. Divák zde zažívá intenzivní pocit, že vstupuje někam, kde vlastně nemá co dělat. Je vmanipulován zároveň do role nezvaného hosta, návštěvníka vernisáže, zloděje nebo také přátelské návštěvy, záleží, jaký pocit v kom převáží. To by měl být právě ten „výjimečný stav“ z názvu výstavy, stav, který je něčím nezvyklý a možná pro onoho „vetřelce-diváka“ lehce diskomfortní.

Spojení „výjimečný stav“ totiž jako první asociuje válečnou situaci nebo živelnou katastrofu, tedy pocit ohrožení. V prostoru, který je zaplněn odlitky běžně používaných věcí, respektive jejich otisky, a železnými konstrukcemi lidských figur v nejrůznějších pózách, tak můžeme lehce sklouznout k dojmu, že taková situace nastala, že samotné věci byly opuštěny a člověk zůstal už jen jako fragment, jako stín sebe sama. Nebýt názvu by vlastně samotná „sochařská situace“ mohla mít humorný ráz, ve světle výjimečné situace se však nelze ubránit efektu Pompejí. Lidé i věci jako by byli na výstavě postiženi blíže nespecifikovatelnou pohromou.

Při srovnání s výstavou Federace vztahů je Výjimečný stav možná méně precizní a velkorysý. Co zůstalo, je přeměna podlahy ­– v OFF/FORMATU nicméně Samohejl použil místo betonu OSB desky, snad aby se prostor zintimnil a více připodobnil zdání obývaného prostoru. Nezastupitelnou roli pak u obou výstav plní množství každodenních předmětů. Zatímco  v Nevan contempo odkazovaly, umístěné na ploše inspirované deskovou hrou, na systém sociálních vztahů, v Brně se dostávají do jiného kontextu a přeměněny ve fetišizující symboly plní v rámci instalace daleko podstatnější roli.

Laminátové nebo sádrové odlitky kombinované s barvou (vytvořené technikou vyvinutou Samohejlem), fungují jako znaky – vystavením v galerii nabývají nových významů. Ve většině případů jde o elektroniku – televize na stěně, varná konvice, vařič, tiskárna či počítač jen tak postavené na podlaze nebo lehce přehlédnutelný mobil na stole, který se na vernisážích pravděpodobně používá na víno a občerstvení. Tyto předměty jsou zdánlivě vytrženy ze svého kontextu, avšak tím, že prostor simuluje prostředí soukromého bytu či ateliéru, svůj „přirozený“ kontext neztrácejí, jen je rozšířen o další konotace. Samohejl vybral obyčejné předměty, bez kterých se (s výjimkou televize) dnešní člověk takřka nedokáže obejít. Představu obytného prostoru pak umocňuje polystyrenový objekt křesla a prefabrikovaná tapeta na zdi s motivem lesa. Lehce iritující charakter má předimenzovaná, rovněž polystyrenová růžová kozačka, opět odkazující k fetišizaci věcí a záměrně narušující estetiku výstavy jako celku. Zatímco technické předměty jsou zástupnými symboly současné společnosti a toho, na čem jí nejvíce záleží, křeslo a kozačka jsou spíše popartovými znaky připomínajícími konzum a pohodlí. Samohejl používá jazyk běžný v umění 60. a 70. let, ale aktualizuje jej pro v současný kontext – sochařský „otisk“ u něj postrádá dříve mnohdy klíčovou rovinu silně subjektivní výpovědi. Tím, že „sochařská situace“ upozaďuje člověka, a zůstaly po něm pouze stopy, které na něj odkazují, stává se umělecká výpověď v zásadě odosobněnou. Výjimečný stav by tedy mohl být i alarmující zprávu o uniformní společnosti, jejíž členové ztrácí individuální identitu.

Samohejl nás navádí k tomu, abychom se na dané předměty, nebo vztahy mezi nimi, dívali nově, nikoli však nutně stejně jako on, když tuto situaci vytvářel. Jestliže zde zaznělo, že výstava v OFF/FORMATU je méně precizní a velkorysá, nebylo to myšleno pejorativně. Naopak, Výjimečný stav je myšlenkově uvolněnější a ponechává větší prostor pro divákovy vlastní asociace. Federace vztahů byla možná vizuálně přitažlivější, zdá se však, že Samohejl směřuje k minimalizaci prostředků, kterými ovšem dosahuje stále stejně silného účinku.


Rudolf Samohejl / Výjimečný stav / Galerie OFF/FORMAT / Brno / 5. 4. – 8. 5. 2018

Foto: Martina Schneiderová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *