Podivná krajina a zasuté příběhy

Zdena Kolečková, jejíž samostatná výstava je aktuálně k vidění v Colloredo-Mansfeldském paláci, je výraznou osobností především ústecké umělecké scény. Jak si všímá recenzentka Kateřina Štroblová, je to právě kontext Ústí nad Labem a severočeských Sudet, který v její tvorbě hraje významnou roli. Vedle toho je pak pro práci umělkyně důležitý prvek narativity: "Příběhy rekonstruuje Kolečková na základě detailů zastupujících celek, jež rozehrávají znepokojivé inscenace a často působí na bázi sdílených vzorců kolektivní paměti (jako je např. symbol hákového kříže). Pracuje s detaily, jež umožňují intepretaci, ale zároveň ponechávají dostatek místa pro tajemství. Ta však Kolečková nevyužívá k deformaci historie, ale k zachování intimity [...]."

Zdena Kolečková, z cyklu Chemistry Tea & Mercury Coffee / Perpetuum racionalis, 2017–2018

Podivná krajina a zasuté příběhy

Současná fenomenologie rozlišuje dvě roviny vztahu člověka a prostoru. První pracuje s orientovaností člověka v něm na základě jeho tělesnosti. Druhá linie se zakládá na porozumění jedince svému okolí díky blízkosti či vzdálenosti věcí a míst. Podle Martina Heideggera člověk a jeho svět spoluvytváří daný prostor.

Právě takovou prostorovou strukturu, tvořenou osami historie a přítomnosti, kolektivní a osobní paměti či sdílené zkušenosti prohledává a mapuje ve svých dílech Zdena Kolečková. Úběžníkem její práce je prostor regionu Ústí nad Labem se specifickým osudem bývalých Sudet: patří k problematickým a vykořeněným oblastem, vykazuje vysokou nezaměstnanost, zadluženost a je obtěžkán krajinou zdevastovanou těžebním a těžkým průmyslem.

Kolečková patří k výrazným osobnostem takzvané ústecké umělecké scény (jež je bezpochyby fenoménem sama o sobě), kterou jako její aktivní účastník v podstatě definoval kurátor Michal Koleček, současný děkan místní Fakulty umění a designu. V textu k výstavě Narušená rovnováha (1993), prvnímu vystoupení generace mladých ústeckých neokonceptualistů, charakterizoval tvorbu těchto autorů jako práci s hlubokým prožitkem neurčitého a zhoubného ohrožení okolní přírody, organismu společnosti i samotné fyzické existence. Tyto jednotné znaky vycházejí přitom ze sdíleného společného prostoru vynikajícího syrovostí, útočností a závazností. Tvorbě těchto umělců a umělkyň chybí ironie, naopak užívají lyrickou poetičnost jako umocňující protiklad okolní reality.

Pohled do instalace výstavy Podivná botanika a jiné příběhy. Foto: Martin Polák

V dílech Zdeny Kolečkové je navíc akcentována temná strana dějin, mnohovýznamovost všednosti a kauzalita příběhů. Je v nich patrný také silný ekologický aspekt. Když v roce 2004 sepsali Skip Schuckmann a Linda Weintraub manifest eko-umění, použili v něm termín „muckro“, vycházející z anglického „muck“ (špína, bláto): umělci se doslova špiní nejen prací s biologickým či geologickým materiálem, ale přeneseně také společenskými vztahy, lidským chováním a myšlenkovými procesy. Kolečková stírá v tomto smyslu vrstvy historicky nahromaděné špíny: odkrývá ztracenou přirozenou paměť města, krajiny a jejích obyvatel.

Výstavu v Colloredo-Mansfeldském paláci nazvala Kolečková Podivná botanika a jiné příběhy. A je to právě příběh jako forma, v níž se jednotlivá díla vyjevují; rámec, do nějž narativní linie zapadají jako do skládačky. Některé její části jsou jen naznačeny, jiné detailně rozpracovány. Expozici lze vnímat jako retrospektivu sledující autorčina typická témata: válečné a poválečné události spojené se Sudetami a historie promítaná do osudů a vzpomínek rodiny či blízkých (Wunderland, Podpis pod smlouvou, V podšívce saka, Trojí identita), reflexe osobních vzpomínek na dospívání v pozdním socialismu (Jedním dechem), region a jeho krajina (Chemistry Tea…; Sweet secret).

Pohled do instalace výstavy Podivná botanika a jiné příběhy. Foto: Martin Polák

Největší prostor zaujímá procesuální instalace Chemistry Tea & Mercury Coffee / Perpetuum racionalis (2017–2018). Kolečková v ní přechází do roviny konkrétní praxe: přímo v galerii pěstuje ze semen rostliny, které jsou zalévány vodou z Bíliny poblíž ústecké chemičky. Rozvětvený projekt plně ilustruje to, co Jiří Ševčík nazývá „typickou kombinací konceptuálního postoje, kvazivědeckých průzkumů a instalací jako účinné intervence do sociální oblasti“ v rámci dokumentárního obratu.[1]

Autorka zde mísí vědecký přístup, občanský aktivismus, performance a do-it-yourself metody; popisně registruje a dokumentuje jednotlivé části akce. Kromě silného ekologického apelu má práce hlubší podtext vztahující se k aspektu tradice, dalšímu z častých témat Kolečkové (Rodinný recept, Trojí identita ad.). Masti, čaje či kosmetické produkty z rostlin nasbíraných v okolí továrny vyráběla podle starých návodů a receptur. Akcentuje motiv přerušení tradice a nemožnosti na ni navázat, souběžnost mizení ve fyzickém i duchovním smyslu.

Často zachycuje pozůstatky, otisky věcí a lidí. Právě tato částečná nepřítomnost definuje dané skutečnosti více než jejich přímé zobrazení, ať už jde o mizející nápisy se jmény sudetoněmeckých vil či mastnou skvrnu a rýhu po židli, které na zdi zanechal neznámý pracovník ochranky (Portrét zmizelého, 2015).

Zdena Kolečková, z cyklu Chemistry Tea & Mercury Coffee / Perpetuum racionalis, 2017–2018

Příběhy rekonstruuje Kolečková na základě detailů zastupujících celek, jež rozehrávají znepokojivé inscenace a často působí na bázi sdílených vzorců kolektivní paměti (jako je např. symbol hákového kříže). Pracuje s detaily, jež umožňují interpretaci, ale zároveň ponechávají dostatek místa pro tajemství. Ta však Kolečková nevyužívá k deformaci historie, ale k zachování intimity, jako je tomu v díle V podšívce saka (2018). Fotografie zachycuje řadu starých papírových obálek, jež nosil neustále v kapse Simon Wiesenthal, známý „lovec nacistů“. Údajně obsahovaly fotografie zvěrstev konaných v koncentračních táborech. Zda je tato skutečnost pravdivá, nevíme – a neví to podle svých slov ani autorka, neboť se dovnitř nepodívala. Tento důraz na skrytost a intimitu, ať již vlastní nebo cizí, sledujeme i v dalších dílech: instalace Jedním dechem (2013) je záznamem soukromého rituálu z autorčina dospívání spojeného s konkrétní vzpomínkou. S citem pro detail a jeho narativní a interpretační roli v rámci celku koresponduje také zdánlivá lyrika až pábitelsky poetických monochromatických maleb kouřících komínů ve Sweet secret či fotosérie Just a Story (1999) zachycující detaily stavebních a technických artefaktů.

Výstava Podivná botanika a jiné příběhy patří v současné přehršli „historiografických“ výstav mezi ty výraznější a nosné. Kolečková nenabízí nové umělecké strategie či pojetí tématu, konzistence její tvorby a osobitá poetika jí však umožňují vymanit se z frázovitosti a vybočit z průměru. Její hlavní devízou je silné ukotvení v regionu, jehož se stává ústy i svědomím.

[1] Jiří Ševčík, Archiv jako dílo umění, umění jako archivní výzkum, in: Jana Ševčíková – Jiří Ševčík, Texty, Praha, 2010, s. 357.


Zdena Kolečková / Podivná botanika a jiné příběhy / kurátor: Jiří Černický / Galerie hlavního města Prahy / Colloredo-Mansfeldský palác / Praha / 14. 3. – 17. 6. 2018

Kateřina Štroblová | Kateřina Štroblová je kurátorka a teoretička současného umění. Působí jako asistentka na Katedře teorie a dějin umění Fakulty umění Ostravské univerzity a jako kurátorka galerie GAFU.