TZ: Vezme to ruka

Marek Burcl, Petra Čížková, Dominik Hlinka, Simona Gottierová, Juraj Kadlečík, Klaudia Kosziba, Peter Jánošík, Marek Jarotta, Kristína Kandriková, Petra Mešša, René Nagy, Mária Kováčik, Matúš Novosad, Adam Šakový / Vezme to ruka / Pragovka Gallery Rear / Praha / 3. 4. - 17. 5. 2018 

kurátoři: Klaudia Kosziba, Ján Kralovič

Vezme to ruka a položí někde, kde to musíme hledat. Ale co vezme a proč? Postaví to přímo před nás a není možné, abychom si toho nevšimli. Aktivita ruky je tu zjevná. Skrytý je předmět, ale i ten, komu ruka patří.  Ruka identifikuje, ruka demonstruje, ruka zaznamenává, ruka zkoumá sama sebe. Vytvořeno rukou je uchopitelné, jasné, identifikovatelné. (Strlat.: Manifestus – přichycen při činu. Lat. Manifestare – činit zjevným, projevovat). Zároveň umí být v přeneseném významu inteligentní a ambivalentní, propojená s viděním i myšlením. Pozvednutím ruky manifestujeme. Gestem promlouváme. Rukou hladíme i bijeme. Je základním nástrojem ke kreativní činnosti i k destrukci, ke komunikaci, k vyjádření emocí, ale zároveň i transformaci. Důležité je, kdo ji řídí. Výstava absolventek/absolventů i studentek/studentů Ateliéru mal+by (VŠVU, Bratislava) je selektivním výběrem děl, které se převážně vymykají tradiční představě o malířském médiu. Výběr reprezentuje různorodé přístupy k tvorbě, které jsou charakteristické překračováním, či zrušením rámu a zaměřují se na samotné metody vidění a zobrazování. Práce s materiálem/materiálovostí, s objektem, s textem, či performativními postupy se střídají s malířskými a kreslířskými východisky tvorby. Jakoby na první pohled neexistovala jednotná metoda, která by rukopis ateliéru charakterizovala. Právě silný individuální ráz umělkyň/umělců, ověřování si vlastních možností i variabilních metod tvorby je pomyslnou sítí, která jednotlivé artefakty spojuje. Variabilita a reverzibilita jsou společnými příznaky Ateliéru mal+by. Možnost udělat zjevnými vlastní přesvědčení, vlastní myšlenky, projevovat se a manifestovat otevřenost prostřednictvím tvorby, vytváří svobodný prostor k ověřování, selhávaní i zdokonalování. Zvolený výběr děl je plný paradoxů. Je plný nástrah i možností, které se malířskému médiu otevírají. Latentně vyhlížející zájem o malbu se mění v obsedantní zaujetí materiálovými proměnami. Fascinace povrchem a zvukem ústí do experimentů s prostorem a objektem. Jednotlivá díla na výstavě jsou fragmenty výpovědi o charakteru ateliéru jako kolektivní umělecké platformě.

Nad uvažováním o výstavě Vezme to ruka od začátku kroužila práce kurátora s cizími texty. Fragmenty z literárních textů – povídek, románů a divadelní hry[1] – se podobně jako jednotlivá díla, nakonec spojily v celek, který je samotnou strukturou i návazností částí na sebe neúplný, nelogický. Navzdory tomu je možné ho číst jako sled záznamů, výpovědí, které se sice zbavují jednoznačné identifikace příběhu, ale vycházejí ze společné strategie: soustředění na literární pasáže, které jsou opisné, faktické, vyjevující spíš atmosféru a charakter mizanscény jako jednoznačnou identifikaci postav a děje. Zároveň se „dotýkají“ něčeho smyslového: haptického, vizuálního, zvukového nebo prostorového uspořádání. Práce s textem jako s díly na výstavě je pokusem o umísťování fragmentů v nějakém sledu, ve snaze kontextualizovat je, navzdory jejich literární různorodosti. Kurátorská skica vycházející z přisvojených textů se v metodě seřazení stala analogickou k té „materiálové“, umísťující díla do prostoru galerie.

Výstava Vezme to ruka vychyluje pozornost směrem od obrazu ke způsobu jeho utváření, k navrhování, vyzdvihuje citlivost k materiálu a tvořivému procesu. Zároveň se zdá, že se každá/ý z vystavujících snaží profilovat vlastní rukopis bez ohledu na společnou výstavní platformu. „Ateliérové manudictio“ (lat. manus – ruka, ductio – vést, ductere -  vedoucí) se totiž neprojevuje v napodobování strategie tvorby vedoucí ateliéru, ale o mnoho víc ve svobodné tvořivo – kritické atmosféře. Právě tento důvod podmiňuje různorodý, možná až herně laboratorní charakter výstavy.

Déšť nepřestával. Byl to hustý věčný déšť zpocený až z něho pára stoupala; chvílemi se měnil v mrholení, v liják, ve fontánu; bil do očí a podemílal nohy. Byl to déšť, který utopil všechny ostatní deště i vzpomínku na ně. Padal po librách i tunách, bušil do džungle, jak zahradnické nůžky zastřihoval stromy, holil trávu, brázdil půdu a odíral křoví. Lidské ruce se v něm scvrkli na ruce vrásčitých opic; byl masivní a hladký jako sklo a nikdy nepřestával. Vzadu vlevo velká vestavěná knihovna s uzavřenou spodní částí. Sousední dveře vedou do haly. Vedle dveří hluboký klenutý výklenek s přihrádkami, na nich jsou hustě narovnány knihy. Vlevo proti stěně s výklenkem stojí stůl se stolní lampou. V pravé stěně je malé okénko a pod ním lenoška. V předu poblíž středu, poněkud šikmo velká francouzská okna. Vpravo dveře vedoucí do ložnice a poblíž dveří psací stůl. Křeslo na kolečkách je obráceno k oknu, vlevo stolek s karafou brandy, sklenice a krabička patron. Vzadu vlevo kůží potažený ušák a vpředu jiný stolek. Vlevo uprostřed pokoje pohovka obrácená vpředu a šikmo do středu dlouhá čalouněná lavice. Na stěnách visí lovecké trofeje.  Abych mohla určit datum, musím si vzpomenout co jsem vlastně viděla. Takže teď myslím na oheň v krbu; na nehybný povlak žluté záře na stránce v mé knize; na tři chryzantémy v oblé skleněné váze na římse nad krbem. Ano, muselo to být v zimě a my jsme právě dokončili odpolední svačinu, protože si vzpomínám, že jsem právě kouřila cigaretu, když jsem vzhlédla a poprvé spatřila tu skvrnu na zdi. Od začátku se mýlil. Ten výraz, ten akcent, to tajemné, co se mu zdálo, že užuž zachytí na její tváři, bylo něco, co ho stahovalo do pohyblivého písku duševních stavů, nálad, psychologie: i on patřil k těm, kdo se honí za životem, který prchá, lovec nepolapitelného jako ti, co jen cvakají momentky. Západka klapne a zaskočí do zámku; křídlo dveří přitom ztěžka zadrhne o veřeje a masa dřeva se začne hlučně zachvívat, až vyvolá nečekanou rezonanci i v trámech a v obložení po stranách. Rámus však zmlkne stejně rychle jako začal; v tichu ulice je teď slyšet lehké syčení – pochází zřejmě z dílen naproti, rozlévá se však ve vzduchu tak dokonale, že nelze naprosto přesně určit odkud vychází a je dokonce tak slabounké, že se člověk konec konců ptá sám sebe, jestli mu spíš jenom nehučí v uších.  U mostu odbočil z cesty a šel podél potoka k hranicím. Zdálo se, že potok je stále hlubší, alespoň voda tekla stále pomaleji. Lískové keře přerůstaly po obou stranách potok tak, že vodní hladinu už skoro nebylo vidět. Dost daleko odsud zaskřípala kosa. Čím pomaleji voda tekla, tím kalnější se zdála být. V jednom ohybu přestával potok téct úplně a voda byla zcela neprůhledná. Ve velké dálce bylo slyšet rachocení traktoru, jako by s tím vším neměl nic společného. Černé trsy přezrálých bezinek visely mezi houštím. Na nehybné hladině stály olejové skvrny. „Ano příteli“ odpověděl stařec procitaje „věřit se musí, věřit v umění a dlouho žít se svým dílem, aby se vytvořilo něco takového. Některé ty stíny mi daly hodně práce. Hleďte, tady na tváři pod očima je lehký polostín, o kterém usoudíte, budete-li jej pozorovat v přírodě, že je takřka nemožné jej vyjádřit. Myslíte si tedy že jsem nemusil vynaložit neslýchanou námahu abych vystihl ten dojem?“ Když se prsty sunou po zábradlí ve směru žilkování a podélných prasklinek, je dřevo hladké na dotek. Potom přijde pásmo šupinek, pak znovu rovná plocha, jenže tentokrát bez orientačních rýh, pouze tu a tam tečkovaná nepatrnými hrbolky nátěru.

[1] Fragmenty textů pocházejí  z tčchto děl: Ray Bradbury: Dlouhý déšť, Agatha Christie: Neočekávaný host, Virginia Wolfová: Skvrna na zdi, Italo Calvino: Příběh fotografa, Alain Robbe Gillet: Gumy, Peter Handke: Úzkost brankáře pri penaltě, Honoré de Balzac: Neznámé arcidílo, Alain Robbe Grillet: Žárlivost.