Odův syndrom

O výstavě Fluid Identity Club, kterou pro program Start Up GHMP připravil student Centra audiovizuálních studií pražské FAMU František Fekete, píše Viktor Čech. Instalace tvořená obrazovkami a červeným přítmím se zabývá otázkou identity jedince v současném světě, ve kterém se prolíná fyzická a virtuální realita, a připomíná její tekutou proměnlivost. Čech ve svém příspěvku sleduje osobní přístup autora a pokládá otázku, "zda se ještě za oněmi digitálními vrstvami skutečně nachází klasický autonomní subjekt, který by od nich šel oddělit."

Odův syndrom

Chápání identity jednotlivce jakožto něčeho fluidního, neustále metamorfujícího a ve stálé podobě neuchopitelného i pro nás samotné je v současnosti téma, kterému se zcela nevyhneme. Když jsem v dětství a v mládí sledoval v televizi ony fantaskní postavy, které jsou schopny pouhým rozhodnutím měnit nejen svůj vzhled, ale především svou samotnou materiální podstatu, vždy mne taková možnost fascinovala, stejně jako když jsem hrál počítačové hry. Právě možnost zvolit si a vzhledem i vlastnostmi upravit svého hrdinu byla jednou z nejvíce fascinujících možností. Tehdy zůstávala tato fascinace ovšem spojena s faktem, že takovéto proměny jsou možné jen v jiném světě za sklem televize či monitoru. Jistě, sociolog Zygmunt Bauman již tehdy popsal svoji koncepci postmoderní „tekuté identity“, která spočívá v neustálé nutnosti přecházet ve svém životě mezi různorodými rolemi, ovšem stále šlo o role typizované, předem definované.

Až nástup internetu, a především jeho následné rozšíření na všudypřítomná mobilní zařízení, ono pomyslné „sklo“ tvořící bariéru mezi světem virtuálním a světem reálné předmětnosti roztříštilo. Virtuální akvárium se vylilo přímo na nás. Nejednalo se ale o řídkou tekutinu, nýbrž o jakýsi fluidní sliz, který obtekl naše tělesné vnímání okolního světa. Od té doby může být oním měňavcem Odem ze Star Treku vlastně každý z nás, alespoň z fenomenologického hlediska. Naše pozornost roztěkaná mezi okolní fyzickou realitou a realitou zprostředkovávanou přes senzuální podněty našich přenosných elektronických zařízení se neustále fluidně slévá do svou neurčitostí kontinuálně se přelévající podoby a spolu s ní i naše vnímání nás samotných.

Výstavní projekt Fluid Identity Club, který zrealizoval v rámci programu Start Up GHMP v prostorách pražského Colloredo-Mansfeldského paláce František Fekete, k tomuto tématu přistupuje právě především z „vnitřní“ subjektivizované pozice samotného autora. Fekete se již ve své předchozí tvorbě, která se pohybuje od performativních videí přes ohledávání epistemologie předmětných vztahů prostřednictvím instalací až k postinternetově laděné interpretaci digitální kultury, onoho tématu subjektivní tělesnosti a sebereflexe dotkl, například ve své loňské realizaci Google Your Melancholy. Scéna, kterou pro diváka připravil na této výstavě, může připomenout intimní klubovou atmosféru, vymezenou zavěšenými látkami s textem a grafickým ornamentem, červeným nasvícením a audiovizuální produkcí. Zásadní roli v celé instalaci ale vedle prezentovaného videa hrají především texty. Ty odkazují k delší autorově praxi, v níž se s autorskou tvorbou prolíná i teoretická a kurátorská činnost. Texty jsou zde prezentované jak na zmíněné zavěšené látce, tak na tabletech. V nich probíhají jednotlivé animované stránky textu s neurotizující roztěkaností, která je dělá skoro nečitelnými. Samotné video, které výstavě dominuje, je vlastně jakýmsi autoportrétem autora, v němž je autorův pohled směrem k divákovi překrýván „prořezanými“ vrstvami spojenými s videoklipem Sinéad O’Connor Nothing Compares 2U. Za stylovou grafickou vrstvou vystupuje trochu naivizující karaoke snaha autora zpívat spolu se zpěvačkou. O tom, nakolik naše „reálné já“ je dnes ukryto pod oním fluidním nánosem digitálních vrstev, určitě už nikdo nepochybuje, nejedná se jen o naši prezentaci na sociálních sítích, ale také o naši samotnou sebereflexi a sebedefinování, které, jak již bylo zmíněno, se rovněž „roztékají“.

Celkový dojem z této scény je poněkud rozporuplný, aspoň z mého pohledu. Na jednu stranu autor reaguje na téma i trendy v instalačním pojetí současných výstav, na druhou stranu tato estetika v jeho pojetí nepůsobí nijak osobitě, naopak vyvolává dojem naplnění aktuální současné konvence, spojené s grafickým designem, estetikou hudební scény atd. Zdaleka nejsilnějším médiem v rámci autorova přístupu zůstává jeho vyjádření se prostřednictvím textu, jehož sdělení je mnohem intenzivnější samo o sobě, než jsou autorovy snahy své sdělení přiblížit a zintenzivnit prostřednictvím už poměrně zprofanované estetiky. Tuto absenci více osobně situované formální stránky by šlo možná chápat i jako záměr srovnatelný s onou estetickou šablonovitostí, se kterou se za danou módní stylizací skrývají i v tomto dnešním reálně-virtuálním světě.

Obecnou otázkou, kterou by šlo položit, je však i to, zda se ještě za oněmi digitálními vrstvami skutečně nachází klasický autonomní subjekt, který by od nich šel oddělit. Každopádně v případě této realizace Františka Feketeho postrádám schopnost odklonit již definované paradigma tak, aby divákovi nabídlo svoji osobitou interpretaci našeho světa, jako tomu bylo například ve zdánlivě podobné nedávné realizaci Dominika Gajarského v Karlin Studios. Pro mě nejsilnějším momentem celé výstavy zůstalo autorovo vyznání na látkovém závěsu, který je paradoxně divákovi trochu skryt, jelikož se k němu po vstupu nachází zády. Takto prezentovaný text, začínající „I am fluid identity being invented. I am emotional anarchy being emancipated…“ atd., by mi možná (i s tím spojeným staromódním a „nudným“ konceptuálním nádechem) stačil ve spojení s „emo“ fontem jako silné sdělení samo o sobě.


František Fekete / Fluid Identity Club / kurátorka: Jitka Hlaváčková / GHMP: Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna / Praha / 23. 2. – 15. 4. 2018

Foto: Oskar Helcel. Fotoreport naleznete zde.

Viktor Čech | Narozen 1980, působí v oblasti kritiky, kurátorství a teorie současného umění. Vedle publikování v řadě periodik (Flash Art, Ateliér aj.) se věnuje kurátorským projektům reflektujícím aktuální uměleckou problematiku. Jako kurátor se podílel na provozu několika galerií (mj. Karlin Studios či I.D.A.). Jako teoretik a historik umění se zaměřuje na problematiku umění posledních dvaceti let a na mezioborovou problematiku vztahu současného tance a současného vizuálního umění (projekt Mysl je sval aj.).