Artalk.cz

Mileniál radostný i úzkostný

Natálie Drtinová píše o výstavě Midasův dotyk, kterou do Oblastní galerie v Liberci připravil kurátor Viktor Čech. Autorka recenze si všímá především témat, která umělci ve svých dílech řeší, a rozvíjí tvrzení, že mají k sobě blízko díky sdílené zkušenosti generace mileniálů, tj. lidí, kteří jsou zvyklí na propustnost mezi realitou a virtuálním prostorem. 

Mileniál radostný i úzkostný

Ke shlédnutí výstavy Midasův dotyk musí divák sejít až do tmavých podzemních chodeb libereckých Lázní, tedy do méně opulentního prostředí, než jsou prostory bazénu a ochozu v přízemí, ale i ve zbytku celé galerie. Mladé současné umění, jak už tak tomu v podobných institucích bývá, se tak ocitá odsunuté na okraj. Jelikož je na výstavě vystavena řada videí, nedostatek denního světla rozhodně není na škodu, avšak stísněnost chodby podtrhuje pocit určité izolace. Prostory jsou navíc rozděleny do menších kójí, takže spolu nekomunikují ani jednotlivá díla. To je docela příznačné pro mladou generaci, jež bývá často nařčena z toho, že se uzavírá do svého virtuálního světa, odtrženého od reality. Výstava Midasův dotyk se zabývá právě propojením těchto dvou světů, virtuálními extenzemi lidského těla a jeho performativitou na obou stranách obrazovky.

Výstava sedmi mladých umělců působí téměř jako umělecký manifest generace tzv. mileniálů. Ani ne pro generační rozhraní vystavujících umělců či pro jejich vizuální jazyk, ale hlavně pro důraz, jež kurátor Viktor Čech klade právě na propustnost mezi realitou a virtuálním prostorem. To se sice netýká jen lidí narozených na konci 20. století, nýbrž postupně celého světa; naše generace je však definována právě tím, že v této skutečnosti vyrostla. Spojení s virtuálním světem, či spíše závislost na technologiích a s nimi spojených platformách, je naší generaci často vyčítána. Na téma, proč jsou mileniálové neschopná, od reality odtržená, ufňukaná a finančně nezodpovědná generace, bylo napsáno již tisíce článků, které však často zakládají své argumenty na nepochopení současného světa, do kterého mladí vstupují. Jaká specifika mileniální generace tedy prezentuje výstava Midasův dotyk?

Video Some notes on your behalf Natálie Trejbalové výstižně zachycuje absurditu přesycenosti dnešního trhu s mobilními aplikacemi, když prezentuje „appku“ naprogramovanou pro výpomoc s jakýmkoliv aspektem našeho života – pakliže tedy výpomoc znamená sběr dat a vytváření statistik pro náš, ale i cizí užitek. Ve videu nadšený hlas vypráví o aplikaci Personal Coach, která slouží jako terapeut, který je člověku neustále k dispozici. Sbírá data o uživateli a na jejich základě pomáhá regulovat jeho zdravotní stav, dělat rozhodnutí či dokonce předvídat potřeby a chutě uživatele dříve než on. Tato hyperbola je ve skutečnosti asi přáním málokterého člověka, avšak odůvodnění uživatelky této aplikace z videa může být pro řadu z nás naprosto pochopitelné; v době neomezených možností, informací a vjemů můžeme být touto pluralitou tak paralyzováni, že jakékoliv rozhodnutí se pak zdá být nadlidským úkolem. Jak říká protagonistka videa, před objevením této appky byla z přehršle informací příliš vystresovaná, takže převzetí kontroly nad svým životem vítá. Ne náhodou jsou současné mladé generace označovány za přecitlivělé; není to však tím, že by měly slabší charakter než starší generace. Není to ani užíváním podobných aplikací a komunikováním na sociálních sítích; naopak je třeba tuto citlivost a čím dál tím častější stavy úzkosti a deprese vnímat také jako symptomy současné socio-ekonomické situace. Řešení těchto důsledků skrze psychoterapii zároveň začíná být stále méně tabuizované téma a pro mnoho mladých se stává běžnou součástí života. Když vezmeme v potaz, že aplikace na zaznamenávání dat spojených s mentálním zdravím či terapeutičtí chatboti již existují, brzy se dystopická appka Personal Coach Natálie Trejbalové může stát skutečností.

Další téma, se kterým se na výstavě můžeme setkat, je otázka utváření identity a uchopení různých kultur. Procesy transkulturace zprostředkované z vlastní životní zkušenosti tematizuje ve svém díle Ivana Pavlíčková, zatímco Andrea Mikysková se zabývá přenosem prvků jiných kultur v kontextu internetem propojeného světa. Instalace Mikyskové se značnou nadsázkou pojednává o kulturní apropriaci tradičních jihoasijských šperků v místním českém kontextu. Její videa zobrazují ji samotnou, jak se ověšuje různými řetízky, mezi nimiž je i řetízek vedoucí ke špuntu od vany. Umělkyně v průběhu videa z jednotlivých řetízků vyrábí ucelený náhrdelník a další šperk, jež si zavěšuje na ušní lalůček a nosní dírku. Výsledný počin tak evokuje indické zdobení hlavy a obličeje šperky, ale je proveden za použití místních, naprosto všedních materiálů, které tak vytvářejí paradoxní vzhled. Mikysková ve svém díle poukazuje na absurditu vyjímání kulturních prvků z jejich kontextu, k čemuž například ve světě módy dochází stále častěji. Mnohokrát si ani neuvědomíme, že jisté módní trendy mají původ v jiných kulturách a vytržením ztrácejí svůj prvotní význam.

Na výstavě Midasův dotyk tak vidíme dvě tváře mileniální generace. Ta první se snaží vyrovnat se stresem tak, že se pro dobro svého duševního zdraví oddá kontrole koučingové aplikace. Nechybí tu však tvář druhá, jež je plná sebeironie a vtipných postřehů. A to je pro generaci, která dokáže vést dlouhé konverzace jen za pomocí memů, stejně charakteristické jako paralýza z množství možností a výběrů. Výstava však krom kurátorského textu nenabízí bližší popis děl či přiblížení toho, co umělce a umělkyně přimělo k tomu, zpracovat témata, kterými se ve svých dílech zabývají. U mnohých děl si tak musí divák mnohé domýšlet – což nemusí být tak úplně na škodu –, ale to vše může jen prohlubovat izolaci a nepochopení mileniální generace.


Natália Trejbalová, Milan Mazúr, Andrea Mikysková, Zuzana Žabková, Ivana Pavlíčková, Iryna Zakharova, Antonín Jirát / Midasův dotyk / kurátor: Viktor Čech / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 18. 1. – 29. 4. 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *