Artalk.cz

Analogie násilí

Matěj Pavlík komentuje v následující recenzi knihu umělce Dalibora Knappa Digitální černoši: Etnografický slovník. Podle Pavlíka přináší publikace do českého uměleckého prostředí důležité téma postkolonialismu, ke kterému však zaujímá nedostatečně reflektovaný a kritický postoj. Kromě knížky, vydané na konci roku 2017, se recenze vrací také ke Knappově videoeseji Etnography study of algoritmskterá vznikla v rámci celého projektu.

Analogie násilí

Když uchopíte do ruky knihu Dalibora Knappa Digitální černoši: Etnografický slovník, spatříte sami sebe. Černý, lesklý a měkký obal, který je jako pokřivené zrcadlo, vám umožňuje spatřit svůj odraz, ale i okolí, ve kterém se právě nacházíte.

První slovo v Etnografickém slovníku je Já. Stejně tak, jako zrcadlový povrch odráží naši tvář, se v průběhu čtení vystavujeme pocitu ztotožnění. Takto poznáváme, že v knize jsme hlavní aktéři my. Avšak jakým způsobem je taková identifikace utvářena ve virtuálním prostředí? Když si vybíráme postavu, za kterou budeme hrát v dané hře, vystoupí na povrch náš herní pragmatismus. Herní rasová válka barbarských trollů a vznešených elfů tak v sobě nese zvláštní rovnováhu. Známe ji z takových her jako například World of Warcraft, který do svých scénářů a herní logiky včleňuje reprezentaci rasy. Ve virtuálním prostředí, tak „rasovost“ hraje stále důležitou roli, proto se snad touto otázkou a dělením na základě rasy Dalibor Knapp zabývá. K rasismu, který zviditelňuje svojí prací, ale autor nezaujímá jasný postoj.

Videoesej Etnography study of algoritms, jež celý projekt doprovází, je vystavěna na scéně, ve které bílý muž zírá na Bajolčana vystaveného ve vitríně, oděného do rákosí a amuletů. Taková expozice je podle autora zakódována do „obyčejného“ pohledu na obrazovku monitoru. Film i kniha Digitální černoši: Etnografický slovník na sebe navazují, sdílejí spolu stejnou expozici.

„Směr světla určuje směr pozornosti. Exotizace je násilný, ověřený a neustále používaný způsob, jak vypovídat o druhých. Zároveň je to způsob vlastního hodnocení. Já, v pološeru, před sklem osvětlené vitríny. Sklo displeje má stejnou funkci, displej osvěcuje tvář toho, kdo se do něj dívá.“[1]

[1] Dalibor Knapp, Digitální černoši: Etnografický slovník, Praha: Množina a studio Famu 2017, s. 87

Autor ve videu vystupuje jako etnografický výzkumník, jenž vede rozhovor s chatbotem Mitsoku. Samotný voiceover je pak pravděpodobně záznamem tohoto rozhovoru. Vymodelované ústřední postavy v 3D animaci vzbuzují až dojem karikatury. Na modelaci bílé a černé tváře připomínající spíše masky, je cosi znepokojivého, jsou hrůzostrašné už jen tím, jak jsou vystaveny vedle sebe. Tato scéna je jakousi simulací, kde odhalujeme násilí páchané na vystaveném Bajolčanovi. Diváci samotné videoeseje jsou přistiženi, že jsou to právě oni, kdo ustavují tuto vlastnost podrobování si druhého. V titulcích hereckého obsazení tato definice dokonce zaznívá: El Negro de Banyoles, Mitsuku Chatbot i my, kteří film sledujeme, jsme jeho integrální součástí. Nerozlišitelnost diváka a tvůrce nám může připomínat postoje avantgardních umělců, kteří viděli revoluční potenciál umění ve své proměnlivosti v čase a v závislosti uměleckého díla na divákovi. Záměr vystavovat umělce a diváka podobné míře kritiky, tak vytváří zajímavou souvislost s uměleckými hnutími, jež usilovala o integraci publika do díla jistou formou osvobozování a třídního boje. Násilí je však ztělesněno i v samotné 3D modelaci „dvojníků“. Typizace, jež dává tvář dvojníkovi Bajolčana a dvojníkovi bílého muže, mi přijde velmi problematická.

Kritičtější náhled na vytváření virtuálních „dvojníků“ bychom našli v knize The Interface Effect od Alexandra Gallowaye. Na příkladu zkoušky inaugurace již bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy problematizuje nutnost organizátorů obsadit do role dvojníků manželů Obamových Afroameričany a jako dvojníka Johna Robertse bílého muže.

„Takto rasistické kódování úplně nevymizelo, ale spíše se přesunulo do oblasti zkoušek a oblékání. Do oblasti ideálu, oblasti čisté simulace a jako simulace se to jeví jako nezbytné. Obamovo dvojí tělo je jako čistá simulace a musí být černé.“[2]

[2] “Thus racial coding has not so much disappeared in recent years, but rather simply migrated into realm of dress rehearsal, the realm of ideal, the realm of pure simulation, and as simulation it remains absolutely necessary. The Obama body doubles as pure simulation, must be black.”, Alexander R. Galloway, The Interface Effect, Cambridge: Polity Press 2012, s. 124

Jako analogický případ ke zkoušce prezidentovy inaugurace se může zdát postava Jar Jar Binkse z filmové ságy Star Wars. Jedná se o příbuzného fiktivní rasy Gungan. Hlas mu propůjčil herec Ahmed Best a výraz jeho hlasu dotvářel jamajský přízvuk. Tato postava dojímá svou spontánností, ba dokonce nevhodným chováním a silnou vírou ve svou rasu. Nabízí nám virtuální prostor příležitost k nové emancipaci, kde ztotožnění nebude mít konvenční nebo pragmatickou podstatu? A osvobozování nebude jen pro ty, kdo se již mohou volně pohybovat a překračovat hranice? Otevírá se nám tím možnost nového vztahu k ideálu a universalismu, v rámci něhož kriticky přehodnocujeme typizaci a jistou formu rasismu, kterou popisuje A. Galloway v citaci?

Nejvíce problematické se mi zdá to, jakým způsobem Dalibor Knapp pracuje se ztotožněním. Ono překonávání subjektu a ono „být kýmkoliv“ se vzdaluje jakékoli sociální a politické realitě jedince. Dochází ke lpění na hledání, kdo je Já. Hledáním sebe skrze binární logiku černý/bílý se tak posiluje ona relevance tohoto dělení. Je to otázka nevyhnutelného individualismu, přičemž není jasné, zda jej chce Knapp rozbourat nebo zpevnit.

Autorská kniha Digitální čenoši: Etnografický slovník je vizuální esejí. Nechronologická struktura knihy dodává pocit, že důležitá jsou spojení a návaznosti napříč jejími jednotlivými částmi. Například rejstřík slov nenalézáme na začátku, ale až na sedmé stránce knihy. Dojem celkové „prolinkovanosti“ dotváří jakoby hypertextové odkazy u každého slova ve slovníku, jež odkazují k dalším slovům z obsahu knihy. Tyto odkazy nám odkrývají další možné kontexty, ve kterých se jednotlivá slova objevují. Vztahy a významy jsou často v knize utvářeny skrze analogii a podobnosti. Obrazy buď v podobě diagramu nebo fotografie umístěné na dvoustranu jsou vystavovány čtenářovi ke komparaci a případnému hledání vzájemných podobností. Aspekty dokumentace a klasifikace, jež se v knize opakují v různých motivech, vytvářejí z obrazu zprávu závislou na výkladu či rozboru.

Obraz je zde informací. Mají v nás snad dvě fotografie na straně 58 a 59, ženy s geometrickou sítí, kterou známe ze systému rozpoznávání tváře, a snímek členky kmene s vytetovanými ornamenty na tváři, vyvolat dojem, že mezi nimi existuje nějaká podobnost?

Logika, která tyto dvě fotografie spojuje k sobě dohromady, nepřesahuje klasifikační a kategorizační principy, dokonce někdy připomíná instrumentalizované vyhledávání v search enginu. Způsob, jakým Knapp spojuje některé významy, postrádá jakýkoliv kritický postoj. V některých případech analogického spojení se autor dokonce dopouští symbolického násilí. Některá srovnání obrazů, jako je tomu na stránkách 58 a 59, utišují nesouhlas těch, kteří již nechtějí býti takto zobrazováni a identifikováni.

Forma slovníku dodává knize určitý pocit ironie. Nepřesnost definic jednotlivých slov podrývá onu objektivitu, která se v etnografii může jevit jako dogma. Etnografický slovník tak příhodně rozkládá etnografický výzkum na koncepty a pojmy, které mohou nést subjektivní význam. S kresbami autora Maxe Másla kniha pak poskytuje pocit „změkčení“ definic, které Knapp v knize předkládá. Je tato kniha možnou cestou z institucionalizované objektivity etnografie nebo utvrzuje převládající společenské stereotypy vlastním, nekritickým, způsobem?

Před přečtením knihy mě nejvíce naplnila očekáváním otázka, jakým způsobem se můžeme vztahovat k postkoloniálnímu uvažování v našem prostředí a jaký postoj k tomu může zaujmout umění, zvláště jedná-li se o témata nám zdánlivě vzdálená. Po přečtení však váhám, zda tuto „vzdálenost“ kniha vůbec aktivně řeší. Tato domnělá vzdálenost je totiž neustále překonávána kulturní produkcí. Documenta 12 kurátorovaná autorskou dvojicí Ruth Noack a Rogerem Buerglem přišla s velmi inspirativním výstavním konceptem Migrace forem, v rámci kterého ve výstavním prostoru Kasselských pavilonů organizovaly umělecké materiály a artefakty podle vzájemné podobnosti forem užitých v daném díle, ale neopomíjeli geografické, sociopolitické, ani jiné rozdíly.[3]

Dokázali tak rozprostřít v galerijním prostoru poznatky o tom, jak kulturní produkce v sobě udržuje logiku imperialismu a kolonialismu a zároveň v různých případech v sobě nese specifické vlastnosti pro svůj kontext. Kritické uvažování nad přecházením od toho, co je si podobné a co je naopak od sebe rozdílné, jež rozpracovali Ruth Noack a Roger Buergel na Documentě 12, může vedle knihy Digitální černoši: Etnografický slovník fungovat jako podnětný komentář.


Dalibor Knapp, Digitální černoši: Etnografiický slovník, Praha: Množina a studio Famu 2017, 164 stran.

Foto: Lenka Glisníková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *