Artalk.cz

TZ: Jakub Tomáš

Jakub Tomáš / Tekutost. Rozhovor malby a sochy / Nevan Contempo / Praha / 17. 3. – 20. 4. 2018

Jakub Tomáš: Tekutost. Rozhovor malby a sochy

vernisáž: pátek 16. 1. 2018 od 18h

Nevan Contempo, U Rajské zahrady 14, Praha – Žižkov

V instalaci Jakuba Tomáše Tekutost vstupujeme do fantaskního rozhovoru malby se sochou, kde jedna forma se přelévá v druhou. Autor vytváří imaginativní půdu pro naraci a každý divák se tak současně stává interpretem metafor. Zavěšené malby evokují okna do imaginárních světů, v nichž se otevírají mnohovrstevnaté významy vizuálního jazyka. Výsledným obrazům předchází sochařská práce v prostoru, kde každá součást ústředního motivu budoucí malby má svůj papírový model. Socha tak může být přítomna i prostřednictvím malby. Vystříhaní lidé ve vystříhaných domech a krajinách. Makety nás samotných a našich představ. Jako bychom se ocitli ve snu, kde naše tělo je z lepenky, překračuje svoji biologickou podstatu a stává se nástrojem idejí. Iluzivně zpracované prostředí s důrazem na lineární perspektivu paradoxně doplňují zploštělé korpusy představitelů lidstva. V dílech je tak současně přítomna bezprostřední naivita vizuální zkratky i striktní dodržení hloubky prostoru prozrazující roky malířského školení.

Figury zbavené identity odráží kolektivní nevědomí zakódované v každém z nás. Nejde o emoce jednotlivých postav, s nimiž můžeme prožívat jejich bolest či radost, ale o emoce, jež v nás vzbuzuje celá scenérie útočící na naše podvědomí. Jsme chyceni v tenatech snové nadreality freudovských strachů. Bloudíme neidentifikovatelnými metafyzickými prostředími neurčitých časových rovin i významů. Fragmenty domů, masky, figury jsou pouze stafáží obrazu, jež autor nazývá figurálními zátišími.

Tváře lepenkových osob vyvolávající neustálý dojem masky v nás vzbuzují jakýsi zlověstný, dramatický pocit. Ten dojem, kdy nemůžeme nahlédnout do obličeje skutečného člověka, zatímco nás bezpečně se skrytou tváří pozoruje skrze zúžené otvory. Totožnost nositele je znejasněna přítomností masky, která mu však zároveň může propůjčit identitu nově zkonstruovanou. Statické výjevy jsou co do intenzity umocněné barevností ostrých tónů červené, modré a žluté a střetává se v nich melancholie s expresivností.

Na plátnech můžeme vidět vodní hladiny a akvatické výjevy různorodých charakterů. Močícího muže, propojujícího člověka se zemí prostřednictvím látkové výměny, Koupání jako symbol fyzického ale i transcendentálního očištění ponořením se pod vodní hladinu či hlavu jinocha odrážející se na hladině jezera. Pozorujíce tuto analogii Narcise v podobě busty padlé z piedestalu s vyhaslým pohledem, můžeme slyšet zurčení vody soustavně obíhající v přítomných objektech. V těch jako by autor použil princip, který již důvěrně zná, ovšem tentokrát inverzně. Zatímco umělcovy obrazy vznikají za pomoci prostorových modelů, v lineárních kovových konstrukcích poznáváme náměty z obrazů. Jsou barevnou linií vytaženou do prostoru a zároveň metaforou cirkulace, kdy existence je udržována prostřednictvím neustálého koloběhu. Vestavěné hadičky zaručují objektům vlastní „krevní oběh“ a propůjčující jim živost. Vznik, proměna a zánik jako univerzální zákon bytí. Přiznané laboratorní zázemí konstrukce nám dovoluje pochopit celý proces transformace. Malba je předmětná, aby svoji předmětnost zase opustila a znovu jí nabyla v nekonečném cyklu. V prostoru, kde se malba vlévá do sochy a socha zase do ní.

Autorka textu k výstavě: Klára Burianová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *