Artalk.cz

Možnosti subjektivního vyjádření

David Bláha navštívil dvě aktuální pražské výstavy, jež spojuje jméno Jiřího Kovandy. První z nich je jeho vlastní intervence v prostorách kulturního centra Bubec, druhou pak výstava prací jeho studentů a absolventů z ústeckého ateliéru performance v Galerii Jelení. Autor si všímá, že umělecké strategie Jiřího Kovandy se do tvorby jeho žáků silně propisují a že princip používání nalezeného materiálu či každodenních předmětů je aktuální i pro nejmladší generaci umělců a umělkyň. Podle Bláhy vyjadřují tito autoři svými pracemi subjektivní stanoviska ke stavu současného světa a společnosti.

Instalace výstavy Pro tebe i pro sebe v Galerii Jelení. Foto: Michal Czanderle.

Možnosti subjektivního vyjádření

Na své právě probíhající výstavě s názvem Znovu, opět, obvykle Jiří Kovanda netradičním způsobem využil prostoru řeporyjské galerie Bubec. Velká hala, ve které se galerie nachází, je živým kulturním centrem (svůj sochařský ateliér zde má i Čestmír Suška) a k site-specific intervenci přímo vybízí. Kovanda tak použil nejen příhodně situované skupiny stolů a židlí, ale i Suškovy sochy, a po prostoru rozmístil předem vybrané obyčejné předměty. Jejich kompozice je tvořivá a využitím přírodnin, jako jsou vajíčka, šišky, parůžek či fazole, také souzní s náladou přicházejícího jara. Během vernisáže Kovanda popisoval, že jeho cílem rozhodně není na Suškových sochách parazitovat, ale vést s nimi dialog – a opravdu, jeho intervence sochám dávají nový rozměr, přestávají být samostatnými objekty a stávají se součástí jedné komplexní instalace.[1]

[1] „Ano, identity autorů vždycky nadále nějak existují, ale já mám rád, když se jejich rozhraní zamlží. A když se stejně tak zproblematizuje to, co je vlastně všední život a co je umění. Vždy mě bavilo stát na této dělící čáře (…) Rád dělám věci, které se od obyčejného každodenního života liší jen opravdu malým posunem. Čím je ten posun menší, tím lépe. Jakoby nic. A rád někdy úplně mizím ze scény.“ Adam Budak – Jiří Kovanda, Třetí mysl: Jiří Kovanda a (ne)možnost spolupráce, Praha 2016, s. 18–19.

Druhou částí výstavy jsou Kovandovy koláže z novin, různých dokumentů a pozvánek. Stejně jako zasazování obyčejných věcí do nových kontextů je i tvorba koláží pro Kovandu formou naplnění předem stanovených objektivních pravidel. Nepracuje s náhodou, ale vyhýbá se i naraci, nevypráví předem vymyšlený děj. Zdá se tak, jako bychom spolu s ním objevovali možnosti seskupování věcí a tím získávali ze světa něco nového a nikdy neviděného. I tady se ale objevují náměty, jež se dějovosti zcela nevyhýbají a jež působí silně emotivně a asociativně – vzpomeňme například koláže s motivy květin a milenců nebo výjev dětí lovících z potoka škeble, umístěný vedle portrétu V. V. Štecha, mimo jiné autora mnoha publikací o barokním umění.[2]

[2] Obvykle se soudí, že pojmenování určitého typu umění slovem „barokní“ bylo odvozeno od výrazu baroque/barocco, jímž byly označovány perly nepravidelných tvarů.

Kovandova tvorba je svobodná, přizpůsobivá, intuitivní a vznikající v závislosti na konkrétním místě, někdy i bez přípravy – právě díky této improvizaci a časté spolupráci s jinými umělci jsou jeho výstavy vždy originální a překvapivé.

S prací Jiřího Kovandy souvisí i aktuální výstava s názvem Pro tebe i pro sebe v Galerii Jelení, která prezentuje tvorbu jeho studentů a absolventů z ateliéru performance na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Kurátorku galerie Gabrielu Kotíkovou zaujala nejprve práce Markéty Souhradové, později se však s Jiřím Kovandou shodla na výběru děl více umělců a umělkyň, jež školením v tomto ateliéru prošli. Na výsledné kurátorské koncepci se pak vedle Kovandy podílela rovněž Ivana Zochová. Nakonec tak v malém prostoru v budově Nadace a Centra pro současné umění vystavuje hned 6 autorů, z toho jedna dvojice. Jde tedy o kurátorský výběr, přičemž jednotlivá díla vstupují do vzájemného vztahu až v prostorách galerie.

Instalace výstavy Pro tebe i pro sebe v Galerii Jelení. Foto: Michal Czanderle

Josef Málek v doprovodném textu píše, že „díla tvoří homogenní celek.“ Tuto homogennost přikládá reflexi tristního stavu dnešního světa, o niž se všichni zastoupení autoři pokouší, a hlavně píše, že „skrze sen o návratu k přírodě a citaci hromadění nejen plastových předmětů, ale i textilií a jiné verbeže, kterou ze staré kůlny vyhodíme na skládku, abychom si ji o pár let později jeli opět koupit do hobby marketu, probouzí touhu po větší zvídavosti vedoucí k lepšímu nazírání na realitu.“

Tento způsob citlivosti plynoucí z tvorby Jiřího Kovandy, totiž vyplývající z tvůrčích metod, jako je recyklace materiálů a nacházení nových vztahů ke starým věcem, je v expozici opravdu znát: Maxmilián Berdych pracuje s poklicemi od kol, Robin Seidl vytváří objekty z různých odpadních a nalezených materiálů. Za zmínku stojí práce Barbory Čápové, které jsou také založené na recyklaci, ale místo s estetikou odpadu pracují s čistotou a jemností. Nové sestavení člověku blízkých předmětů (štětka na holení, látka, medaile, sklenice) dohromady tvoří objekt podobný pohanskému idolu, jakousi koláž z nám nedostupných vzpomínek.

Instalace výstavy Znovu, opět, obvykle ve studiu Bubec. Foto: Petra Špačková.

Golem dvojice Adély Waldhauserové a Jiřího Pitrmuce nám pak může připomenout, že v dnešní (post)internetové době se už síla golema skrývá spíše v průhledné, téměř neviditelné stěně, za kterou nás nepustí algoritmy sociálních sítí a která na sebe navíc bere naši vlastní podobu. Zvláštní jsou i objekty Markéty Souhradové, které jako by z reálného světa unikaly do světa snového a vesmírného, a podobně jako zrcadlo Kristýny Pozlerové člověku připomínají další nepoznané (snové a podvědomé) rozměry jeho osobnosti.

Homogennost výstavy je tak podle všeho dána specifickou formou reakce na problémy dnešní společnosti, které jsou na jednu stranu ekologického, na druhou osobního charakteru. Mladí umělci tak naráží na témata v současném umění všudypřítomná – tato frustrace ze stavu světa vede uměleckou tvorbu často až k polohám blízkým politologii, antropologii či sociologii.[3]

[3] Viz například první vydání Artalk Revue.

Oproti výstavě Podmínky nemožnosti IV: Alogorrhea probíhající jen o několik metrů dál, v galerii Kurzor, která pracuje s přehlcením informacemi, je výstava v Jelení zvláštně poklidná a tichá, jako by chtěla z tohoto datového chaosu nabídnout únik. Zároveň se však aktuálním společenským otázkám nevyhýbá, právě naopak. Podmínky, v nichž dnes žijeme, tematizuje v rovině subjektivních reflexí, jež umožňují vyjádřit se ke své době i bez sepisování traktátů o globálním kapitalismu. Citlivá a skromná tvorba Jiřího Kovandy nám to stále připomíná a v pracích jeho žáků cítíme, že tento způsob zpracování a předávání myšlenek či pocitů je pro mladé umělce stále aktuální.


Jiří Kovanda / Znovu, opět, obvykle / kurátorka: Zuzana Krišková / Galerie Bubec / Praha / 3. 3. – 4. 5. 2018

Pro tebe i pro sebe / výstava prací studentů ateliéru Performance Jiřího Kovandy / vystavující umělci: Barbora Čápová, Kristýna Pozlerová, Markéta Souhradová, Adéla Waldhauserova & Jiří Pitrmuc, Maxmilián Berdych, Robin Seidl / kurátoři: Jiří Kovanda a Ivana Zochová / Galerie Jelení / Nadace a Centrum pro současné umění / Praha / 21. 2. – 18. 3. 2018