Artalk.cz

Nahota jako normální stav: ani krásná, ani ošklivá, ani erotika, ani senzace

Małgorzata Kaźmierczak / Nahota jako normální stav: ani krásná, ani ošklivá, ani erotika, ani senzace / Festival nahých forem 2017 / 13. 3. 2018

Festival Nahých forem se zabývá otázkami nahoty a práce s tělem v umění performance. Nahota je v umění přítomná odjakživa, proto se stala předmětem úvah teoretiků a historiků umění. Kenneth Clark ve své knize The Nude zjistil, že být nahý jednoduše znamená svléknout se, zatímco akt je umělecký žánr.[1]

[1] Cyt. za: John Berger, Sposoby widzenia, tłum. Mariusz Bryl (Poznań: Rebis, 1997), 53.

John Berger zase napsal: „Být nahým znamená být sám sebou. Akt znamená, že onu nahotu vidí jiní, ale není rozpoznána pro sebe samého. Nahé tělo musí být vnímáno jako objekt, který se má stát aktem.”[2]

[2] Ibid., 54.

Toto zpředmětnění těla – hlavně ženského – se stalo terčem kritiky zejména ve feministických kruzích – včetně skupiny Guerilla Girls, která položila základní otázku: Proč musí být žena nahá, aby se dostala do muzeua? Umělkyně spočítaly, že v newyorském Metropolitním muzeu jsou ženy v oddělení současného umění autorkami sotva 5 % děl, zatímco hrdinkami až 85 % aktů. Akt ve starém umění však nevbuzuje takové emoce jako nahota v umění performance. Ideálním příkladem, který to dokládá, je akce Debory de Robertis ze 29. května 2014 v pařížském Musée d’Orsay před věhlasným L’Origine du Monde Gustava Courberta.[3]

[3] Katherine Brooks, „Performance Artist Does Impromptu Reenactment Of ‘The Origin Of The World.’ Yes, THAT Painting.,”  Huffington Post, Opublikowano elektronicznie 06.06.2014, https://www.huffingtonpost.com/2014/06/06/deborah-de-robertis_n_5462083.html. Rok wcześniej 26-letni Arthur G. rozebrał się w tym samym Muzeum przed męskim aktem podczas wystawy Masculin/Masculin. The Nude Man in Art from 1800 to the Present Day.

Její obnažení Venušina pahorku před slavným obrazem vyvolalo panickou reakci ochranky muzea a zprávy o této akci obletěly celý svět. Nahé ženské tělo je v performanci obscénní na rozdíl od krásy odhalených těl v aktech.

Ženské tělo se stalo nástrojem odporu proti moci mužů. Ve svých performancích ženy vystupují mimo jiné proti takzvanému „mužskému pohledu”.[4]

[4] Pojęcie „męskiego spojrzenia” wprowadziła Laura Mulvey w napisanym w 1973 roku i po raz pierwszy opublikowanym w 1975 eseju. Por. Laura Mulvey, „Visual Pleasure and Narrative Cinema,” w Film Theory and Criticism: Introductory Readings, red. Leo Braudy i Marshall Cohen (New York Oxford University Press, 1999).

V tomto kontextu se na festivalu projevila Tereza Froncová, jejíž performance by se dala nazvat aktem selfie-feminismu. Ukryla se v prostorách továrny, takže nebylo jednoduché ji pozorovat, a pořizovala si nahé snímky v různých pózách. Jelikož bylo těžké ji sledovat a nepříliš jasný byl i výsledek jejího sebesnímání, nebylo příliš zjevné, zda naplněním tohoto aktu potvrdila ono smutné konstatování, že se žena musí se svléci, aby mohla zaujmout na veřejnosti, nebo zda zde nastolila nějaké vlastní zásady.

Stojí za to si na tomto místě připomenout rozdíl mezi prací s tělem u žen a u mužů. Lucy Lippard v roce 1976 napsala: „Když ženy používají své tělo v umění, používají v něm samy sebe; velmi důležitý psychologický faktor mění jejich těla nebo tváře z předmětu na subjekt.“ Lze tedy nastolit tezi, že muži využívají své tělo, aby představili nějaký  nápad, protest nebo prohlášení k nějakému tému, zatímco ženy používají své performance hlavně k sebereflexi.[5]

[5] Je však třeba připustit, že podobně k tvorbě přistupují také někteří mužští umělci,  jako je např. postižený umělec Kamil Guenatri.

Akce žen jsou o jejich vlastním těle, jejich osobních traumatech. Často používají také masochistické praktiky. Takový postoj ukázala Beate Linne, která se  zahalila kopřivami a pak se objímala s diváky, které sama svlékla, jako by u nich hledala slast ze svého utrpení. To všechno s očima alegoricky zalepenýma medem. Je vhodné na tomto místě ocitovat Johna Bergera: „[…]a tak žena dojde k tomu, aby považovala pozorovatele a pozorovaného v sobě za dva podstatné a přesto vždy odlišné prvky své identity jako ženy“[6]

[6] Berger, 46.

. A dále: „Pokud žena hodí sklenici na podlahu, ukazuje to, jak zachází s vlastní emocí vzteku a současně také to, jak si přeje, aby se s ní zacházeli s ostatními. Pokud totéž udělá muž, je jeho čin čten jen jako výraz jeho hněvu. Rozbití ženského poháru na podlaze ukazuje její postoj k vlastnímu hněvu a současně ukazuje, jak by se chtěla zacházet s ostatními. Jestliže ten muž učiní totéž, jeho čin je čten pouze jako výraz jeho hněvu.” [

[7] Ibid., 47.

7]

[8] Por. Kenneth Clark, The Nude. A Study of Ideal Art (London: J. Murray, 1956).

[9] Berger, 59.

Zůstaneme ještě u vystoupení žen – Darina Alster použila strategii abject – sedíc na automobilu, mazala své tělo léčivým bahnem. Pomáhal ji s tím její vlastní partner. Připomnělo to Kennetha Clarka s jeho tvrzením, že muž tradičně reprezentuje kulturu, zatímco žena – přirozenost, a proto je jeho úkolem si ji podmanit.[8]

[10] Giorgio Agamben, Nagość, tłum. Krzysztof Żaboklicki (Warszawa: WAB, 2010), 75.

Mužská role v akci – v roli toho, kdo pomáhá oponovat chtíčskému, mužskému pohledu na tělo ženy – tady zohavené a „znečištěné”, ale ne samotnou umělkyní, ale jím samým – odvrátila subversivní smysl performance. Úplně jinou výpověď zkonstruovala Kateřina Olivová, která vystoupila jako polonahá  „Superwoman”, jež odvážně vyšplhá na věž – lešení a pak se prochází několik metrů nad zemí okolo obrazů pověšených v betonových výklencích na stěnách továrny. Olivová s osobitým půvabem zešměšnila tradiční mužský vzor a uvedla svého partnera do takové role, že ji mohl jen ze země obdivovat, nastrojený do zábavné barevné pelerýny.

Nešlo si nevšimnout, že muži měli s tématem festivalu (Mladé / Staré tělo) větší problém. Odhalil to pokus o diskuzi, ve které se ukázalo, že tato otázka není intelektuálně dostatečně propracovaná. Jediný, kdo se přímo dotkl tohoto tématu, byl Przemysław Kwiek. Jeho tělo bylo zprvu oblečené do bílé a červené látky – jasně odkazující na polskou vlajku, potom do plat od léků, které jsou tradičně spojené se stářím. Víceméně náhodou vhodně zpracoval téma festivalu – díky datu jeho konání – Dariusz Fodczuk, který na akci oslavil 51. narozeniny. Zorganizoval proto vcelku obyčejnou oslavu v festivalovém hávu – sám na ní vystoupil nahý a pozval k (nezávaznému) odložení svršků i své hosty. Ona nahota byla normální stav, ani erotika, ani senzace. Ani krásná, ani ošklivá. Snad by bylo dobré připomenout opět slova Johna Bergera: „Jejich [ostatních lidí] nahota působí jako potvrzení a vyvolává velmi silný pocit úlevy. Je to žena jako všechny ostatní, je to muž jako každý jiný.”[9] Dalši účinkující – Nenad Bogdanović – uskutečnil narativní performanci. Protože  už také není nejmladší, snažil se své tělo zbavit nedokonalostí, aby je přizpůsobil „západním” kanonům krásy.  Během akce žehličkou omlazoval nejprve své odkvétající tělo, posléze mapu Evropy. Bogdanović ve své tvorbě zpracovává komplex člověka, žijícího mimo Evropskou unii, odněkud z horšího světa. Již mnoho let pracuje na projektu „Man Gallery” – se svým tělem  nakládá jako s galerií. Osobité sysifovské vyprávění o cestě životem představil jako obvykle nahý Istvan Kovacs, který v performanci překonával řadu fyzických překážek.

Metaforická nahota vynikla v performanci Martina Zeta, když kompletně oblečený z výšky pohyblivého lešení předčítal úryvky z eseje Kamila Bednáře z roku 1940 Slovo k mladým, ve kterém básník a překladatel hlásá oproštění se od ideologií a závislosti na společnosti, směřování k vnitřnímu a přirozenému, panenskému stavu – takto postuloval narození „nahého člověka”.

Vladimir Havlík, WIllem Wilhelmus i Patrick Jambon uvedli konvenční hry. Havlík pozval na soutěž v házení oblečení  – každý účastník a účastnice se měl svléknout, svázat své oblečení do kuličky a hodit je co nejdál. Z rozhodnutí Lenky Klodové získala díky genderové pozitivní diskriminaci zlatou medaili Kača Olivova, i když její koule dopadla až jako třetí.  Další v pořadí Willem WIlhelmus na začátku své akce upřímně poznamenal, že nikdy nevystupuje nahý. Ale protože je na festivalu, který řeší otázky nahoty, vydává se všanc publiku, které ho může svléci – ovšem za jediné podmínky, že každý divák mu může svléci jen jedinou část oděvu. Tato interaktivní akce byla nejen testem pro umělce, ale i pro publikum, jež nejednou v historii umění performance zacházelo s umělci (jak například v Cut Piece od  Yoko Ono). Nicméně diváci zacházeli s Wilhelmem obezřetně (kromě toho, že ho svlékli úplně donaha) a celá akce to měla velmi lehký a humorný charakter. Hru s publikem sehrál také Patrick Jambon – nevystoupil nahý, ale v tělovém kostýmu, který představoval nahotu. Diváci házeli elektronickou kostkou na tabletu a určovali tak (od 1 do 6), kolik prázdných krabic měl přenést kolem Národní galerie v Perle, kde se festival konal. Nahota – skutečná či předstíraná, tady byla jen dodatkem, stejně jako tomu bylo v šamanistickém a halasném  vystoupení skupiny Non Grata.

Interakci s diváky předvedl také Jiří Surůvka, který je připravil na zhotovení skupinového snímku. Vystoupil tedy v roli úplně oblečeného režiséra, jenž v klíčové okamžiku vyskočil nahý (ale v kravatě), jen ono místo měl zakryté cylindrem. U Surůvky, který se málokdy svléká, byla nahota vlastně tím okamžikem, na který všichni čekali. Hodí se tady připomenout slova Giorgio Agambena: „…nahota není stav, ale událost. Jako temný předpoklad oblékání oděvu nebo náhlý výsledek jeho svlečení, nečekaný dar nebo ztráta způsobená nedbalostí, patří času a historii, nikoli bytí a formě. Nahotu můžeme zažít pouze jako obnažení, učinění nahým, nikdy jako formu a trvalý stav. V každém případě je obtížně uchopitelná a není možné ji udržet.“ [10]

BIBLIOGRAFIE

Agamben, Giorgio. Nagość. Tłum. Krzysztof Żaboklicki.  Warszawa: WAB, 2010.

Berger, John. Sposoby widzenia. Tłum. Mariusz Bryl.  Poznań: Rebis, 1997.

Brooks, Katherine. „Performance Artist Does Impromptu Reenactment Of ‘The Origin Of The World.’ Yes, THAT Painting.”  Huffington Post. Opublikowano elektronicznie 06.06.2014. https://www.huffingtonpost.com/2014/06/06/deborah-de-robertis_n_5462083.html.

Clark, Kenneth. The Nude. A Study of Ideal Art.  London: J. Murray, 1956.

Lippard, Lucy. „The Pains and Pleasures of Rebirth: Women’s Body Art.” Art in America 64, nr  3 (May 1976 ): 73-81.

Mulvey, Laura. „Visual Pleasure and Narrative Cinema.” W Film Theory and Criticism: Introductory Readings,  red. Leo Braudy i Marshall Cohen, 833-44. New York Oxford University Press, 1999.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *