Artalk.cz

Hybridní potenciál současné malby

Nakolik může malba absorbovat mimouměleckou vizualitu či symboliku a zůstat přitom pevně zakořeněná v autonmním poli výtvarného vyjádření? Taková otázka je bezpochyby na místě, zabýváme-li se tvorbou Pavla Příkaského. Viktor Čech ve své recenzi aktuální Příkaského výstavy v pražské galerii Atrium ukazuje, že „hybridita“ zdaleka není jen fenoménem laboratorního zkoumání v rámci biologie či genetiky, ale že se se stejnou intenzitou objevuje i v oblasti kultury, kde její historie sahá snad ještě dál.

Hybridní potenciál současné malby

Roku 2000 proběhla světovými médii zpráva, že se americkému umělci Euardo Kacovi ve spolupráci s francouzským vědcem Louis-Marie Houdebinem podařilo prostřednictvím genetické manipulace stvořit králíka jménem Alba, který přenesením potřebného genu z medúzy získal schopnost ve tmě fosforeskovat zeleným světlem. Umělec touto spektakulární realizací demonstroval nejen řadu etických problémů spojených se současným rozvojem vědy a technologií, ale především odhalil, nakolik se mohou jejich výsledky projevit mimo izolovaný kontext vědeckého výzkumu. Kac veřejnosti představil živoucího hybrida sdílejícího vlastnosti dvou od sebe jinak velice vzdálených živočišných druhů. Lidská fantazie si s tématem tvorů, jejichž existence porušuje běžné uspořádání přírody kolem nás, pohrávala již dlouho. A právě vizuální umění bylo prostředím, kde se tyto fantazie mohly realizovat nejvděčněji. Amorfní hybridita známá například z manýristických výtvarných hrátek, v nichž se prolínají zvířata, rostliny i neživé útvary, byla spojená s myšlenkou, že umělcova tvůrčí idea je nadřazená empiricky vnímanému světu. Tyto výtvory jsou v tomto ohledu jakýmsi předvojem dnešních vědeckých snah, v jejichž rámci biogenetické manipulace usměrňují „přirozenost“ přírody. Hranice mezi různými organismy se rozmlžují a stékají dohromady. Gen aplikovaný ze zvířete na rostlinu či naopak není ničím neobvyklým. Příroda se pro vědu stala spekulativním hřištěm usměrňovaným především kreativní intencí vědeckých týmů.

Výstava Pavla Příkaského Hybrids Potential v pražské galerii Atrium se v tomto ohledu do podobných laboratorních experimentů nepouští a zůstává plně na poli výtvarných aktivit. Přesto však už její název, stejně tak jako výrazný vizuální motiv – velkoplošná fototapeta s mikrosnímkem zvířecích chuťových buněk –, ke světu vědeckého výzkumu odkazuje. V prostorách galerie rozvěšené obrazy jsou však také svým způsobem hybridy. I když je pro Příkaského malířskou tvorbu dlouhodobě příznačný jeho lehký rukopis přenášející na plochu plátna většinou monochromní přeludy realistických motivů, současně se u něj projevuje i snaha o konfrontaci této křehké, po ploše fluidně rozlévané vrstvy malby s takřka haptickými aplikacemi. Příkaského zvlášť oblíbeným prvkem jsou k okraji plátna připevněné třásně. Stejně jako je jeho realismus spíše přeludem, který se rozpíjí zpět do organické barevné vrstvy, tak také namalovaná zvířata mohou být hybridy s neurčitou biologickou identitou. Aktuální vědecké téma je tu reflektováno prostřednictvím autonomní výtvarné řeči autora. Ona těžce uchopitelná organičnost se pak objevuje i v další, méně postřehnutelné složce výstavy, jíž jsou křehké materiálové intervence z průhledného silikonového gelu v různých místech instalace – v okolí obrazů, na zmíněné fototapetě či na podlaze. Stěží zaznamenatelné amorfní stopy čiré hmoty mohou asociovat plastickou stopu malířského rukopisu, stejně jako neurčitý, teprve se formující laboratorní vzorek.

Pavel Příkaský na této výstavě zjevně reflektuje i problematickou pozici současné malby, stojící mezi konzervativně esteticky chápaným, komodifikovatelným závěsným obrazem a jeho přesahy do širšího intermediálního prostoru, orámovaného kontextem celé galerie. Vztahy mezi „makro“ a „mikro“ dimenzí či mezi obrazem a biologickým organismem jsou zde rovněž vlastně paralelní. Příkaský obraz analyzuje jako reprezentaci, současně však k němu přistupuje s ohledem na materiální, textilní strukturu plátna, jako k ploše s aplikovaným pigmentem, tedy jako k indexu autorova gesta. Sepětí s biologií se na výstavě projevuje v odkazu na mikrostruktury buněk pozorovatelné elektronovým mikroskopem, tak v malbách zvířecích těl. Zatímco v některých starších autorových projektech a rovněž ve společných realizacích s Miroslavou Večeřovou bylo možné vycítit určité napětí ze zápasu autora s onou tradiční úlohou obrazu, v galerii Atrium dokázal obě roviny propojit do smysluplného dialogu. Jeho výstava, pokud bych chtěl navázat na úvodní odstavec, se naopak stala hřištěm možností, jak může umění reagovat na situaci, v níž se dnes mísí skutečné vědecké poznání s masovou vizuální kulturou (jak ji známe z filmů, televize i počítačových her), a přitom nevykračovat z tradičně výtvarného pole.


Pavel Příkaský / Hybrid Potentials / Atrium na Žižkově / Praha / 8.2.2018 – 8.3.2018

Foto: Tomáš Souček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *