Ti kvalitní a ti druzí

Výstavu Diplomové práce na AVU 1969–1989 v Chebu komentuje Isabela Grosseová, která je v současnosti doktorandkou na AVU, kde se zabývá situací absolventů a tím, jak své umělecké vzdělání později vkládají do aktivit mimo svět umění. Chebská přehlídka nabízí právě takové ohlédnutí za historií výtvarné akademické výuky, podle slov Grosseové tak ale činí selektivně a vychází z předem daných měřítek kvality. Zůstávají tak opomenuti absolventi, již z pohledu uměleckého trhu kariérně selhali nebo nebyli rozpoznáni dějinami umění, i aktuální otázky, které si dnes studenti směrem k uměleckému vzdělávání kladou.

Ti kvalitní a ti druzí

Výstava představující diplomové práce obhájené na AVU mezi lety 1969 a 1989 je velmi pozorně nainstalovaná, můžeme zde zblízka prozkoumat školní práce umělců, kterých si vážíme a známe je. Je zajímavé vidět jejich raná díla, rozpoznáváme v nich to, co je činí výjimečnými i dnes. Představujeme si také, jakými různými směry se ještě mohla jejich práce vyvíjet. Díky výstavě je vidíme mladé, zkoumající, hledající, v začátcích, které jsou vzácné tím, že si některé principy, se kterými později pracovali, začali teprve uvědomovat. Každou práci doprovází krátký text popisující diplomovou práci nebo vzpomínku na ni, pakliže nebyla dochována.

V jednotlivých sekcích výstavy jsou na stěnách dále nalepené seznamy všech, kteří v daném roce ukončili studium v oboru volné umění. Jedno až dvě jména jsou v průměru na každém listu papíru za těch 20 let časového průřezu zvýrazněna červenou signální barvou, ostatní jména tu figurují jako doklad toho, že většina absolventů v současných uměleckých galeriích bohužel nemá místo. To přispívá k úvaze nad tím, jak konkurenční a elitní prostředí profesionální výtvarné umění je.

Do kritéria výběru vystavených se vešli ti absolventi, kteří se umění věnovali soustavněji, měli výstavy a zapsali se tak do našeho obecného diváckého nebo odborného povědomí. Případně také ti, ze kterých se stali profesoři stejnojmenné instituce a tím zůstávají v čerstvé paměti, ať už jsou, nebo byli známi jako aktivní umělci, nebo pro svůj pedagogický přínos škole. Výstava je tedy vyznamenáním těch, kteří byli rozpoznáni dějinami a světem umění a měli možnost se umělecké práci věnovat plnohodnotně.

Dalším důležitým mezníkem zařazení na výstavu je i existence dochované diplomové práce, která se na výstavu koncepčně hodí. Nejsou zde práce vytvořené jako protest, alibi pro absolutorium, nebo práce, se kterými byli studenti zprvu vyhozeni.

Co je však oním konceptem výstavy, který určil výběr děl? Kurátor výstavy Marcel Fišer hned v prvním odstavci doprovodného textu k výstavě uvádí, že vystavené diplomové práce vypovídají také o škole samotné, jejích profesorech a atmosféře politické doby. V textu se dále naznačuje, že jde o výstavu založenou na širokém výzkumu archivních dokumentů. Každý absolvent z vymezeného časového rozmezí let 1969 až 1989 mohl být potenciálně na výstavě zastoupen, ale jen několika z nich to umožnilo avizované kritérium kvality.

Je ale dnes možné dívat se skrze tuto optiku na problematiku uměleckého vzdělávání? V současné době i na AVU zaznívají otázky, zda je skutečně způsob, jakým je škola nastavena, neměnný. Školou otřásly protesty, které podle mého názoru vyvolala mimo jiné také zkušenost studentů s jiným přístupem profesora Zbigniewa Libery k procesu vzdělání. Libera pracuje s odkazem tzv. otevřené formy Oskara Hansena. Věnuje se všem studentům demokraticky bez ohledu na to, zda má někdo shůry přisouzený větší podíl toho správného výtvarného talentu a může se tak v budoucnu objevit na výstavě, jako je tato v Chebu, a reprezentovat školu, tím pádem se vyplatí do něj vložit větší úsilí.

Takto prezentovat výsledky vzdělávání však není dnes po všech otevřených kritických debatách úplně v pořádku. Vyzdvihovat vítěze a ty úspěšné v době, kdy studenti dlouho deklarují nutnou změnu stávajících principů vzdělávání se zdá být tvrdošíjným udržováním statusu quo Akademie a jejího smyslu. Přitom otázku, jak adresovat tyto problémy, už dávno teoretická debata otevřela. Máme k dispozici například texty Irit Rogoff či Stevena Henry Madoffa a také práci Josepha Beuyse, Luise Camnitzera a mnoho dalších.

Jen v úvodním textu Marcela Fišera v katalogu je velmi mnoho hodnotících výrazů vztahovaných jak na studenty, tak i pedagogy. Výrazy jako je: "pokles kvality…, práce mimořádné kvality…, bezprecedentní pokles kvality pedagogů…, kvalita umělce a relevance diplomové práce v jeho díle…, vysoká míra kvality…, průměrní profesoři…, profesor s nejhorší pověstí…, profesoři nedosahovali kvalit…, bezkonkurenčně nejslabší profesor…, o moc lepší však nebyli ani …, nebyl umělcem absolutní špičky…, zhoršení kvality vyučujících…". Mluvit o "kvalitě" v současném kontextu se mi zdá být srovnatelné s používáním slova "talent" jako kritéria budoucího "úspěchu". V tomto smyslu doprovodný text nijak nepřispívá ke kritické diskuzi o současném uměleckém vzdělávání, které se však v galeriích dostává prostoru jen velmi zřídka.

Pakliže se potom v katalogu Fišer zmíní o vynikajícím učiteli Janovi Smetanovi, nebo prohlásí, že asistent Stanislav Hanzík "byl jedním z mála pedagogů, kteří [studentům] dokázali sdělit něco přínosného," zdálo by se mi naopak vhodné při příležitosti, kterou je tato výstava a její katalog, vyzdvihnout ono "přínosné" a popsat, co je pedagogickým vstupem, který možná studenti hodnotili jako pozitivní. Jak se dnes z těchto zkušeností poučit? Co tedy dělá dobrého a špatného pedagoga, jaké jsou principy rozpoznání a "úspěchu"?

V tomto kontextu se jeví zajímavější skutečnost, že AVU opouští mnohem více absolventů, než jsou ti, kdo se nakonec umění věnují. Většina absolventů vloží svoji způsobilost a umělecké myšlení do jiných profesí a aktivit. Jak tedy popsat neoliberální mystérium uměleckého vzdělání, které paradoxně nevede k tomu, že se absolvent stane "slavným", ale i přesto může Akademie působit jako výživné prostředí pro aktivity částečně – nebo úplně – na umění nezávislé. Co se stane s uměleckou kompetencí, když umělci svoji sensibilitu vloží do něčeho jiného? Proč jsme dobrovolně stále součástí neviditelné temné hmoty přechodných uměleckých světů?[1]

Výstava ukazuje pouze špičku ledovce a tváří se, že otázka úspěchu či neúspěchu je všechno, co o absolventech AVU potřebujeme vědět. Avšak i kdybychom se soustředili na vyčleněné individuality, tak jde jen o zlomek absolventů a velké procento ostatních zůstává v anonymitě. Nikdo v podstatě neví, co dnes tito vystudovaní umělci dělají, nikdo je nezná, nejsou důležití, protože jednoduše neprorazili jako významní výtvarníci a nenaplnili tak smysl svého vzdělání.

[1] Gregory Sholette, Dark Matter: Art and Politics in the Age of Enterprise Culture (Temná masa: Umění a politika ve věku podnikové kultury), London – New York: PlutoPress, 2011.

Foto: Jiří Gordon

Diplomové práce na Akademii výtvarných umění v Praze 1969–1989 / kurátor: Marcel Fišer / GAVU Cheb / Cheb / 11. 1. – 1. 4. 2018