Artalk.cz

Szabadság tér ≠ Námestie slobody ≠ náměstí Svobody

Nejen Brno se pyšní náměstím Svobody, stejně pojmenovaná náměstí najdeme také v centru Bratislavy a Budapešti. Vanda Sárai, která se zúčastnila společného projektu čtyř středo- a východoevropských časopisů o výtvarném umění East Art Mags, se rozhodla všechna tři náměstí porovnat. Ukázala tak, „že všechna popsaná místa hrají obzvláště důležitou roli nejen v souladu se svou polohou, ale i kvůli svému využití z pohledu historické reprezentace. Současně ze srovnání vyplynulo, jak odlišně se ve všech uvedených městech přistupuje k vlastní historii i k tomu, jakou roli ‚musí‘ při formování vztahu k vlastní historii hrát náměstí, v jehož názvu figuruje slovo svoboda.“

Ilona Németh, Sahara. Foto: archiv iniciativy Verejný podstavec

Szabadság tér ≠ Námestie slobody ≠ náměstí Svobody

V maďarském veřejném životě jsou nejrůznější otázky týkající se kolektivní paměti již několik let předmětem konfrontace. V souvislosti s odhalením některých pomníků proběhly vášnivé veřejné debaty a politické strany pravidelně vyjadřují svoji nelibost, co se týče pořádání, nebo naopak opomíjení různých jubilejních roků, stejně jako zřizování, nebo naopak nezřizování institucí zasvěcených dotyčným historickým traumatům. Jen těžko se člověk může projít po ulicích Budapešti, aniž by přitom na každém rohu nenarazil na nějaký pomník, přestože tyto skulptury z pohledu chodců po městě ještě nikdy nebyly neviditelnější a prostší významu.

Ačkoliv kolem těchto pomníků často procházíme bez povšimnutí, nemůže být jedno, co a jakým způsobem daný politický režim ve veřejném prostoru zobrazuje. Obzvláště je-li řeč o významných historických místech či dopravních uzlech. Skvělým příkladem jak z hlediska bouře vyvolávajících konfliktů, tak z pohledu počtu pomníků na jeden metr čtvereční, je budapešťské náměstí Svobody (Szabadság tér), které je již několik let jedním z nejvýznamnějších dějišť přestřelek na poli historické paměti a její politiky. Jednotlivé příběhy zde vztyčených soch i jejich spletitost velmi dobře ilustrují zlomové linie táhnoucí se maďarskou společností, stejně jako nejrůznější napětí, která mají původ hluboko v historii.

Jelikož se zájmem sleduji procesy, které se na budapešťském náměstí Svobody odehrávají, připadalo mi neobyčejně zajímavé, že historie dvou stejnojmenných náměstí nacházejících se rovněž v centru Bratislavy a Brna stejně jako v případě Budapešti není prosta napětí, a přesto nám obě tato náměstí z hlediska místních tendencí v oblasti politiky historické paměti prozrazují něco zcela jiného. Právě z tohoto důvodu považuji za podnětné porovnat, jakým způsobem zmíněná tři města, která disponují společnými historickými kořeny, chápou roli svých náměstí Svobody v městském kontextu a co to všechno vypovídá o kolektivní paměti dotyčných národů nebo funkci veřejného prostoru. Stejně tak je důležité poukázat na to, jaká (umělecká) řešení a odpovědi se na těchto místech zrodila navzdory oficiálnímu politickému postoji týkajícímu se historické paměti nebo v zájmu uvolnění dosavadní strnulosti.

Párkányi Raab Péter, Pomník obětem německé okupace, Náměstí svobody v Budapešti, 2014. Foto: Szilas, Wikimedia Commons

Budapešť a náměstí pomníků obehnaných kordony

Příběh budapešťského náměstí Svobody je snad ze všech tří dějišť nejznámější, neboť se mu v uplynulých letech hojně věnoval nejen domácí, ale i zahraniční tisk. Celé této debatě dominuje především památník německé okupace, který nebyl nikdy oficiálně odhalen, zároveň jej ale nejde ani odstranit, a s tím spojený skandál. Nicméně je třeba si uvědomit, že náměstí Svobody představuje mnohem komplexnější otázku.

Náměstí nacházející se v srdci pátého městského obvodu nedaleko Parlamentu obklopují budovy, jako je ústředí Maďarské národní banky, neproniknutelná budova amerického velvyslanectví nebo někdejší Burzovní palác, pozdější sídlo Maďarské televize, které v současnosti čeká na rekonstrukci. Prostranství, které nese název náměstí Svobody již od roku 1900, mělo vždy významnou reprezentativní funkci, jelikož bylo v souladu s danými politickými náladami osazováno ideologicky odpovídajícími sochami. Zatímco po první světové válce dominovalo náměstí téma bolesti nad ztrátou odtržených území, po druhé světové válce ovládl paměť tohoto veřejného prostranství sovětský vliv a v roce 1945 zde byl odhalen pomník sovětským hrdinům, který dodnes rozděluje veřejné mínění. Tento památník se stal terčem nejrůznějších protestů, po změně režimu byl několikrát poškozen, přičemž nejvážnější újmy utrpěl v době demonstrací namířených proti socialistické vládě v roce 2006. Přestože byl obehnán kordony, byl nejen posprejován, ale pravidelně se protestovalo i proti tomu, aby tady vůbec mohl zůstat. Kordony byly nakonec v roce 2014 odstraněny, politické spory týkající se samotné jeho legitimity však dodnes neutichly.

Po změně režimu nabylo náměstí podstatně eklektičtější podoby: v roce 1991 zde byla odhalena socha Istvána Széchenyiho, v roce 2006 pomník švédského diplomata Carla Lutze, od roku 2010 stojí na jedné straně náměstí interaktivní fontána, zatímco na opačné straně zdraví procházející Ronald Reagan.

Do této společnosti přibyl v roce 2014 jako jakási „antiteze“ sovětského památníku nechvalně proslulý pomník německé okupace. Sousoší by mohlo představovat přímo učebnicový příklad patové situace, neboť uprostřed vášnivých protestů nemohlo nikdy dojít k jeho oficiálnímu odhalení, současně je však zcela nepředstavitelné také jeho odstranění, jež by se rovnalo porážce a přiznání omylu současné vládní strany. Na dílo sochaře Pétera Párkányiho Raaba se snesla četná kritika z uměleckého prostředí i ze strany historiků, přičemž výtky týkající se jeho anachronistického formálního jazyka patří k těm nejmírnějším. Ideologie skrývající se v pozadí tohoto sousoší implikuje vážnější strukturální problémy, jako je snaha vyvolat dojem, že Maďarsko figurovalo ve druhé světové válce jako oběť a veškeré válečné zločiny i kolaboraci s nacistickým režimem lze připsat na vrub výhradně německé okupaci. (Podrobnější analýzy týkající se této otázky si lze přečíst zde a zde.)

Veřejná diskuze v rámci projektu skupiny Living Memorial. Foto: archiv skupiny Living Memorial

Vážnější opoziční hnutí vycházející z umělecké scény se zformovalo pouze v reakci na pomník německé okupace. Skupina Eleven Emlékmű (Živý pomník) prosazující význam soustavného diskurzu a osobní paměti, která je v opozici k té oficiální, proti tomuto pomníku, jenž historické události příliš zjednodušuje, například již několik let s pomocí vlastní infrastruktury neochvějně a na denní úrovni protestuje. Umělci a uměnovědci iniciovaná akce má několik částí. Jednak jsou to původní osobní předměty, které naproti pomníku umístili lidé, jejichž rodinní příslušníci patří k obětem druhé světové války, ať už v důsledku holocaustu nebo bojových akcí, jednak rozhovory, které členové skupiny pravidelně organizují, nyní již nejen v souvislosti s tímto pomníkem, ale za účelem prodiskutování aktuálních událostí veřejného života. Její význam tak dalece přesahuje snahu poukázat na nedostatky dotyčného pomníku a upozorňuje spíše na to, že namísto vztyčování soch by stálo za to podívat se na historii kriticky, jako na předmět neustálé diskuze a nové interpretace.

Z uvedených příkladů jasně vyplývá, že se na budapešťském náměstí Svobody snaží ukázat takřka všechny významné (a čas od času i méně významné) komponenty naší historické paměti, přičemž kdykoliv se dostane na povrch něco vyloženě diskutabilního, vzbudí se velmi ostré vášně. Polemiky, které se v souvislosti s uvedenými pomníky rozpoutaly, dobře ilustrují, že se o současném stavu maďarské historické paměti vede veřejná diskuze, zároveň však svědčí i o jisté strnulosti a nikam nevedoucí bezvýslednosti: přes veškeré protesty se zdá, že jak dosud neodhalený pomník německé okupace, tak památník sovětským hrdinům nebo busta Miklóse Horthyho zůstanou na svých místech a namísto snahy o historický konsenzus dokládají spíše současnou neschopnost vypořádat se s dědictvím 20. století. Náměstí se stalo takřka synonymem skandálů týkajících se zde stojících, kordony obehnaných pomníků, což dobře ilustruje i ne právě neochvějný charakter momentálně dominujícího, „oficiálního“ přístupu k výkladu historie.

Námestie Slobody, Fontána Družby. Foto: Bratislava.dnes24.sk

Bratislava a „náměstí, kde se zastavil čas“

Nejednou jsem kolem bratislavského náměstí Svobody (Námestie slobody) projela či prošla, než jsem se dozvěděla, co vlastně jeho název znamená, a uvědomila si, že podobnost se svým budapešťským protějškem vykazuje nejen co se týče názvu, ale také polohy. Náměstí, které se před změnou režimu jmenovalo Klementa Gottwalda (a přezdívalo se mu Gottko), působí jako skličující zapomenutý relikt socializmu. Vybetonované prostranství je úplně prázdné a dokonce ani jediný zdejší výraznější prvek, fontána Družba, postavená v roce 1979, už nejméně deset let nefunguje a její jedinou funkcí je, že si zde místní mládež na skateboardech a bicyklech může zkoušet nejrůznější triky.

Pro orgány územního plánování tento problém samozřejmě není neviditelný, proto se čas od času dostane na pořad dne hledání alternativního řešení. Jedním z nápadů například bylo přemístit na náměstí pomník Ľudovíta Štúra nebo postavit zde nový pomník na paměť sametové revoluce 17. listopadu 1989. Na rozdíl od Budapešti s jejím tempem vztyčování pomníků se ovšem nic z toho zatím nerealizovalo.

Stejně jako se v Budapešti zvedla vlna aktivních protestů proti pomníku německé okupace, nemohla samozřejmě ani slovenská umělecká scéna ponechat bez povšimnutí nedůstojnou zanedbanost náměstí Svobody. Zatímco však v Maďarsku musejí umělci protestovat proti aktivní politické vůli, na Slovensku musí naopak čelit pasivitě a průtahům a nabídnout nějakou alternativu.

Jedním z nejznámějších projektů s cílem rehabilitace náměstí Svobody je Project Point 0 realizovaný v roce 2011 na popud skupiny Verejný podstavec (zakladatelé: Dalibor Bača, Martin Piaček, Tomáš Džadoň, Michal Moravčík). Podle výpovědi samotných autorů bylo cílem tohoto projektu „proaktivně zapojit do hry v terénu se skrývající historické vrstvy“. Na samém počátku vyzvali jednoho umělce z každé země Visegrádské čtyřky k realizaci takových efemérních projektů, které by formou svobodného uměleckého prostoru reflektovaly historii a význam tohoto prostoru.

Cílem projektu polského umělce Pawela Althamera bylo vytvořit prostřednictvím obrovského hřiště prostor, do kterého by bylo možné pozvat děti z mateřských a základních škol a nechat je samotné spontánně na tento prostor reagovat. Althamer, v jehož tvorbě hrají děti často důležitou roli, udělal z nefunkční fontány pískoviště. Jeho přáním bylo dosáhnout toho, aby děti následně prostřednictvím setkávání na pískovišti a společného hraní samy vytvořily pravidla daného prostoru – role dospělých přitom spočívala pouze v tom, poskytnout k tomu odpovídající rámec (v tomto případě vybudovat pískoviště), ve všem ostatním ponechal volné pole působnosti dětské kreativitě. Akci pojatou jako jednodenní program by podle jeho názoru stálo za to čas od času, při různých zvláštních příležitostech, opakovat.

O poznání direktnějším způsobem reflektoval historii maďarský účastník projektu Szabolcs KissPál. Jeho příspěvek s názvem Korunovační údolí evokuje korunovační návrší a Bratislavu jakožto někdejší korunovační město. KissPál chtěl na náměstí vyhloubit jámu ve tvaru polokoule, takto získanou zeminu rozvézt do muzeí v sedmdesáti župách někdejší rakousko-uherské monarchie a vedle prohlubně umístit popis celého projektu. Projekt by tímto gestem i přes svůj dočasný charakter dokázal generovat trvalé pouto s muzejní reprezentací.

Juraj Hovorka, Tibor Bártfay a Karol Lacko, Fontána Družba, Foto: Peter Zelizňák, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons

Slovenská zástupkyně Ilona Németh si prostřednictvím instalace s názvem Sahara přála rozvířit nejrůznější vrstvy historie a současnosti náměstí – a to doslova. Za pomoci dýmovnic, pochodní a mlhy chtěla generovat „objekt“ připomínající tornádo, jenž by se čas od času vzedmul a svým zásahem, spojujícím v sobě demolici s konstrukcí, poukázal na znepokojující nevyhnutelnost historických změn a neustálé transformace. Autorka svou performancí s charakterem jednorázové události reflektuje také to, že budovat pomník nepředvídatelné budoucnosti možná není tou nejefektivnější strategií.

A na závěr, avšak v neposlední řadě český účastník projektu Krištof Kintera chtěl namísto historie nastolit spíše otázky zkoumající využívání veřejného prostoru. Práce nazvaná 1€ PUBLIC JUKE BOX je přesně tím, co o ní vypovídá její název: na piedestal postavený jukebox, který je po vhození jednoeurové mince komukoliv k dispozici a jehož zvuk vyplňuje celé náměstí. Namísto klasických šlágrů, které známe z hospody, se zde ovšem nabízí podstatně eklektičtější výběr: projevy Václava Havla nebo Straussův Radeckého pochod se tu mísí s psím štěkotem nebo zvuky velryby, po večerech pak s Beethovenem nebo hity od Sex Pistols. Odpověď na otázku, nakolik a zda je vůbec možné, aby si mohl nechat kdokoliv na veřejném prostranství zahrát za euro svoji oblíbenou skladbu, poskytli celkem jednoznačně obyvatelé a zaměstnanci z okolních domů a jejich policejní oznámení…

Uvedené umělecké aktivity realizované v rámci Project Point 0 předložily již v roce 2011 návrhy na využití náměstí Svobody. Jelikož od té doby nedošlo k žádným změnám, uskutečnilo se zde alespoň několik uměleckých akcí: v roce 2014 tu realizovala svoji performanci navazující na situaci před startem Veřejného podstavce Magdalena Kuchtová a v roce 2016 využil Jonáš Gruska k místně specifické zvukové instalaci v rámci Nomadic Arts Festivalu zdejší fontánu.

Zatím to však vypadá bez vyhlídky na jakoukoliv změnu. Na podzim 2017 bylo prostranství nadále čestným nositelem titulu „náměstí, kde se zastavil čas“. Jako by se jednalo o pravý opak jeho budapešťského jmenovce: náměstí, jež by si zasloužilo lepší osud, se sice nestalo dějištěm neustálých sporů týkajících se politiky historické paměti, namísto toho však jako zmrazený relikt socialismu čeká, až ho urbanistické územní plánování konečně vytrhne z jeho strnulosti.

Brno a dilema falických hodin  

Brněnské náměstí Svobody na rozdíl od svých protějšků v Bratislavě a Budapešti na první pohled možná nevypadá ničím zvláštní. Jedná se sice o významné místo ve struktuře města a diskutabilní umělecké dílo bychom rozhodně našli i tady, jeho význam je však oproti předchozím dvěma případům naprosto odlišný. Jedno z brněnských městských center totiž z pohledu památníků vykresluje zcela jiný obraz historie než slovenské či maďarské hlavní město. Staré tržiště, které dnes funguje především jako dopravní uzel a místo konání nejrůznějších trhů, je v současné době domovem čtyř monumentů, jimiž jsou sloup připomínající vypuknutí morové epidemie, pocházející z roku 1689, bronzová fontána ozdobená verši místního básníka Jana Skácela, diskrétní obrysy půdorysu strženého chrámu svatého Mikuláše a na konec, nicméně v neposlední řadě, orloj z černé žuly. A právě toto dílo z roku 2010 dokáže na tomto jinak opravdu decentním prostranství dodnes vyvolávat vášnivé polemiky.

Je důležité podotknout, že šest metrů vysoká skulptura připomínající svojí formou projektil odkazuje ke třicetileté válce. Podle legendy si totiž Švédové v roce 1645 po několikaměsíčním obléhání dali ultimátum: pokud se jim nepodaří zmocnit Brna do pravého poledne následujícího dne, pak jeho dobývání definitivně zanechají. Brňané však jejich plán zaslechli, a tak začali na druhý den vyzvánět poledne o hodinu dříve, díky čemuž se jim podařilo dobytí města zabránit. Žulový hodinový stroj, uvedený do provozu u příležitosti 365. výročí této události, jenž vypustí každý den v jedenáct hodin ze svých útrob malou mramorovou kuličku, se stal jednou z oblíbených turistických atrakcí.

Náměstí Svobody v Brně. Foto: Harold, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons

V zásadě se tudíž jedná o oslavný příběh a frapantní vítězství. Proč je tedy vztyčení pomníku v centru města, určeného k jeho uctění, tak problematické? Podle jeho odpůrců je na celém díle nejvíce pobuřující jeho maximálně falický charakter. A kdo by chtěl jít ještě dál, může mu vytknout, že z orloje takřka nejde přijít na to, kolik je vlastně hodin. Obě zmíněné výtky lze sice jen těžko popřít, každopádně je však patrné i to, že je orloj vyloženě zábavný a daří se mu nejen přitáhnout, ale i udržet pozornost turistů, navíc nelze pominout ani fakt, že sofistikovaně připomíná jeden z důležitých historických úspěchů v dějinách města.

Estetické diskuze, které se v souvislosti s brněnskou plastikou rozpoutaly, se pohybují v mezích naprosto odlišného registru, než je tomu v případě skandálu kolem pomníku německé okupace nebo kauzy bratislavské fontány Družby. I tak z nich lze ovšem vyvodit zajímavé konkluze týkající se obrazu dějin tohoto moravského města. Je totiž důležité uvědomit si, že zde vztyčené pomníky a památníky se vztahují k úplně jiné době: předmětem jejich uctění jsou mnohem vzdálenější a heroičtější události a nesnaží se vyhovovat žádnému domnělému konsenzu týkajícímu se nacistické okupace nebo socialistické minulosti.

Szabadság tér ≠ Námestie slobody ≠ náměstí Svobody

Po důkladnějším prozkoumání tří náměstí Svobody ve třech různých městech se jasně ukázalo, že všechna popsaná místa hrají obzvláště důležitou roli nejen v souladu se svou polohou, ale i kvůli svému využití z pohledu historické reprezentace. Současně ze srovnání vyplynulo, jak odlišně se ve všech uvedených městech přistupuje k vlastní historii i k tomu, jakou roli „musí“ při formování vztahu k vlastní historii hrát náměstí, v jehož názvu figuruje slovo svoboda.

Při současném stavu věcí se budou v Budapešti stavět pomníky, dokud bude na náměstí ještě kousek trávy, to všechno s cílem, aby se současný převládající narativ, který zemi staví do role oběti, patřičně „zabetonoval“. Bratislava naproti tomu zastavila chod dějin, přičemž trochu pozapomněla i sama na sebe: v zakonzervovaných kulisách socialismu vyčkává na příhodný okamžik, aby mohla vykročit dále. Dál od nich přitom vykročilo Brno, které hledí mnohem hlouběji do vlastní historie, naprosto nedotčeno spory kolem nedávné minulosti.

Zvláštní poděkování Martinu Piačekovi a Elišce Mazalanové.

Viz také související text od Katalin Benedek o pomnících a sochách v maďarském veřejném prostoru.


Překlad z maďarštiny: Jiří Zeman


Text je výstupem rezidence autorky v Bratislavě uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ/SK), Artportal (HU), Revista ARTA (RO) a SZUM (PL). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2017 EAM finančně podpořily Visegrad Fund a AFCN.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *