Artalk.cz

In fundamine [nejen o detailu]

Ladislav Zikmund-Lender se příspěvkem věnovaným výstavě Pocta detailu v Galerii UM na UMPRUM v Praze loučí se svým v tuto chvíli třicetidílným blogem In fundamine. Subjektivně pojatou přehlídkou vycházející z osobního archivu fotografií modernistické architektury kurátora a teoretika designu Adama Štěcha se autor zabývá v kontextu obecných významů „detailu“ a jeho důležitosti pro širší celek architektury, stejně jako veřejného prostoru či politiky. Tkví v detailu bůh, nebo ďábel?

V roce 2014 byly na Artalk.cz funkční tři blogy: in_margine.mb Mileny Bartlové, in_profundum.jz Jana Zálešáka a já k nim přidal blog o architektuře, občas designu, památkové péči a trochu o veřejném prostoru. Médium blogu je obecně na ústupu, Artalk to reflektuje a jen ten můj tu zůstává tak trochu jako relikt starých časů. Třicátý díl se tedy zdál jako dobrá záminka ho ukončit. S občasným psaním pro Artalk se neloučím, ale ani se mi nechtělo to nechat jen tak vyšumět. Lidská duše má ráda i ty nejnicotnější věci uzavřené. Co však říct závěrem, aby to nebylo sentimentální a do sebe zahleděné, mělo to pointu a bylo to pokud možno optimistické?

Zvlášť s tím posledním bude potíž. Když v půlce ledna 2018 vyhrál Miloš Zeman prezidentské volby, které z nějaké monarchistické nostalgie pořád považujeme za možná, jakoby, tak trochu úplně mimořádné, dostal tak příležitost dekultivovat veřejný prostor po dalších dlouhých pět let a vyrovnat se tak dohromady s „vládou“ Václava Klause dvacetiletce normalizace. Vítězství prezidenta, který je v lepším případě pro smích, v horším pro ostudu, ukázalo dvě věci. Jednak, že jeho vítězství v roce 2013 nebylo projevem amnézie, omylu, recese nebo sentimentu vůči skutečně levicovému Zemanovi z 90. let, ale že ten současný Zeman je přesně to, co jeho voliči chtějí. A za druhé, že volby rozhodují detaily. Nešlo ani tak o to, že témata voleb byla hluboce odtržená od reálných problémů lidí v periferních rájích exekučního byznysu s vysokou nezaměstnaností, kteří volby rozhodli, ale o to, že připomínaly spíše televizní show. Když ne chléb, aspoň hry. No a ve hrách vítězí ti, kteří umí hrát. Přistoupíme-li  na argumentaci Hillary Clinton, že jí volby prohrálo to, že s podobnou hybridní strategií Donalda Trumpa dosud nikdo nesoupeřil, těžko pak pochopit, proč se tým Jiřího Drahoše z nekonečně detailních analýz prohry Clintonové i její obsažné knihy What Happened nepoučil. Jsou to gesta, skákání do řeči, mimika a rétorika, co váhající, jež se rozhodují na základě emocí, nakonec přesvědčí.

Ďábel tkví v detailu.[1]

[1] Výrok připisovaný Friedrichu Nietzschemu a architektu Erhardu H. Bellermannovi.

Detail má ale i druhou stranu. Začátkem roku otevřela Galerie UM na Vysoké škole uměleckoprůmyslové výstavu fotografií interiérových detailů, sestavenou designérskou skupinou Okolo v čele s Adamem Štěchem. Štěch nedávno vydal knihu Inside Utopia: Visionary Interiors and Futuristic Homes, kterou připravil na základě téměř desetiletého cestování za moderní architekturou po Evropě, Americe, Latinské Americe a Japonsku. Výstava zaujme svou křišťálově čistou instalací – na dlouhém pultu za sebou stojí stovky karet s fotografiemi, přičemž celý objekt připomíná vytaženou archivní či knihovní zásuvku s evidenčními listy. Instalace je možná formální až moc, natahování se přes široký stůl pro jednotlivé kartičky a vracení je na stejné místo je disciplínou pro vysoké a štíhlé návštěvníky. Ve své podstatě jde ale o autorský archiv – výběr je subjektivní, daný místy, které Štěch navštívil a zdokumentoval. Než cokoli jiného jde tedy o cestovatelský deník. Soubor snímků autoři rozdělili do čtyř kategorií (nábytek, osvětlení, statické prvky a dynamické prvky), přičemž poskytují minimum slovního doprovodu a žádnou explicitní interpretaci. Jejich přístup můžeme označit za intuitivní či fenomenologický, avšak z výstavy neodcházíme s pocitem, že by nám nebyl sdělen žádný názor. Mezi díla Franka Lloyda Wrighta, Edwarda Durella Stona či Yoshira Taniguchiho jsou totiž suverénně zařazena díla československého pozdního modernismu, jako jsou interiéry Paláce kultury, Hotelu Praha nebo Hotelu Thermal. Redukujeme-li předkládané interiéry a detaily na jejich estetickou hodnotu, ukáže se, že tuzemská tvorba byla zcela srovnatelná a často i zaměnitelná s tím, co vznikalo na „Západě“. Toto samozřejmé odmítnutí kolektivně internalizované méněcennosti post-sovětských zemí, stejně jako nesouhlas se špiněním architektury a designu z let 1948–1989 z pozic primitivního antikomunismu, je zvlášť v současné době krize kolektivních identit osvěžující a nadějeplné.

Bůh tkví v detailu.[2]

[2] Výrok připisovaný Aby Warburgovi, Le Corbusierovi a Ludwigu Miesi van der Rohe.

Nebo ne?

Podřízení detailu stylovosti bylo už na konci 19. století kritizováno Adolfem Loosem, který odmítal autorsky navržené interiéry. „Na nic, vůbec na nic architekt nezapomněl. Popelníčky, příbory, zhasínadla, všechno bylo jím osobně navrženo. Nebyly to jen běžné architektonické výtvory, Bůh chraň, každým ornamentem, každým tvarem, každým hřebíkem byla vyjádřena majitelova individualita,“ psal Loos ve svém slavném textu o bohatém chudákovi. Boháč byl nakonec kvůli tomu, že do svého vlastního obydlí nemohl jakkoli zasahovat, „vyřazen z budoucího života a jeho snažení, dění a toužení.“[3]

[3] Adolf Loos, Řeči do prázdna: 1897–1900, Praha 2014, s. 144–145.

Gesamtkunstwerk, jak jsme si zvykli označovat takto celostně, do detailu vyvedené uspořádání prostoru, se stal „noční můrou modernismu,“ jak to formuloval T. J. Clark.[4]

[4] Cit. dle Hal Foster, Design and Crime, Londýn 2002, s. 19.

Architektura, kterou si mohli dovolit nechat individuálně a celostně navrhnout bohatí stavebníci a objednavatelé, se ukázala jako symptom environmentální a sociální neudržitelnosti modernismu. Obdivujeme-li tedy detaily architektury, musíme si uvědomit i jejich odvrácenou stranu.

Detail sám tedy za nic nemůže, záleží na tom, z jaké strany k němu přistoupíme. Buď nás může  ponižovat a rozdělovat, jak ukázala flagrantní přezíravost týmu Jiřího Drahoše vůči takovým „detailům“, jako je nonverbální image, nebo naopak posílit, kultivovat, potěšit, vzájemně sblížit. V tom estetickém ohledu Pocta detailu nezklamala. Architektonické detaily, prezentované na výstavě, nám ale také můžou poskytnout reflexi neudržitelných pozic modernismu, k čemuž pro nedostatek slovního doprovodu na výstavě v podstatě nedochází. A aby tomu poslednímu blogovému příspěvku nechyběl sentimentální touch, parafrázujme Gandalfa: „Rozhodovat můžeme jen o tom, jak naložíme s detailem, který nám byl dán.“ Nevím, zda je to optimistické, nebo ne, ale ať už jde o prezidentskou kampaň, záchranu Středozemě nebo architekturu, na detailu záleží, protože se často ukáže, že detail, jako mnoho jiných tekutých kategorií společenského i uměleckého diskurzu, můžeme mít sklony zaměňovat za to nejpodstatnější…



Pocta detailu. Design jako svébytná součást modernistické architektury a interiéru / Autor a kurátor výstavy: Adam Štěch / Galerie UM / Praha / 5. 1. – 17. 2. 2017

Foto: Peter Fabo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *