Artalk.cz

Jak se vidí Karíma Al-Mukhtarová

Alžběta Cibulková píše o samostatné výstavě Karímy Al-Mukhtarové ve sklepních prostorách Centra pro současné umění FUTURA. Umělkyně zde vystavuje své „situace“ – instalace předmětů a ušitých postav, které ve svém aranžmá poukazují na zážitky a vzpomínky, jež formovaly autorčino dětství i dospívání. Do otázek ohledně sociálního a kulturního kontextu se také „mísí vyrovnávání se s provozem a prodejem současného umění a také s kýčem, jenž je s ním spojován,“ píše autorka recenze.

Jak se vidí Karíma Al-Mukhtarová

Pokud umělec pracuje na samostatné výstavě, málokdy se může zcela oprostit od osobní individuální roviny a i když se o to třeba i snaží, tato rovina se přesto většinou promítne v nějaké skryté podobě. V případě současné výstavy Karímy Al-Mukhtarové v pražské galerii Futura se jejím hlavním tématem staly autorčin vlastní život, vzpomínky a pro ni důležité momenty. Jakoby se členité potemnělé prostory galerie se všemi svými chodbičkami, nepravidelnostmi a průhledy do jednotlivých „pokojů“ staly místem pro sebereflexi, rekonstrukci a zhmotnění minulých prožitků a úvah týkajících se osobního, ale i profesního života, jež jsou v případě Al-Mukhtarové úzce propojené. Jde o vlastní autorsky a intuitivně pojatou retrospektivu s absencí nadhledu nebo zobecnění, které nenajdeme ani v doprovodném textu, v němž dal kurátor Michal Novotný prostor umělkyni a sestavil text z jejích vlastních komentářů k jednotlivým dílům. Autorka tak vytváří svůj mýtus nebo legendu se smělostí, jež je jí vlastní.

Její dřívější realizace se pohybovaly převážně na poli instalace, performance a jejich vzájemném propojení. V nich se kriticky a s vtipem vztahovala k různým sociálním situacím či kulturním vzorcům a jak podotýká k její tvorbě Viktor Čech na Artlist.cz: „(…) výsledkem nebývá pointa či informace, ale spíše výtvarná situace.“ Tyto situace se objevují také ve Futuře, přičemž jsou prostorově i tematicky rozděleny do deseti částí a výstava tak získává rytmus i formu cesty s jednotlivými zastaveními. I přes reálnou nepřítomnost samotné umělkyně se zde promítá performativní charakter její práce a uvažování, ovšem bez napětí, jež s sebou reálná akce v prostoru a čase přináší. Tělo autorky nahradily a zastoupily různě aranžované vycpané figuríny nebo spíše panenky v životní velikosti, které sešila Al-Mukhtarová z látek a doplnila o své oblečení, vlasy a v jednom případě vyšila i obličej a oči z knoflíků. Dále už jsou panenky bez tváře, která se postupně vytrácí.

Tělo nebo tělesnost se zde objevuje ve vícero podobách: první zastupují postavy panen zpodobujících ji samotnou; druhou podobu zpřítomňuje v ručním způsobu práce (šití a sešívání se v její tvorbě objevuje často a vždy odkazuje na lidské tělo, někdy vyšívá přímo do kůže) a také v předmětech evokujících lidský dotyk a následnou bolest (mýdlo s vyčuhujícími hřebíčky) nebo ve skrývajícím se odraze v zrcadle omotaném nitkami. Důraz na rukodělnou práci, použití textilu a šití, zobrazení a deformace těla s podprahovými symbolickými, psychologickými či sexuálními významy mi připomněla tvorbu kultovních umělkyň jako Louise Bourgeois nebo Eva Hesse. Do toho se zde ale mísí vyrovnávání se s provozem a prodejem současného umění a také s kýčem, jenž je s ním spojován. „Tohle je kýč. Ta růžová, to je přesně ten odstín, co máš u Matella. Ty posraně drahý barbíny. A to je i ten prodej, buď se prostě prodáš, sám sebe a trošku se tak i pohřbíš, ale zároveň jako i vystavíš,“ píše Al-Mukhtarová v komentáři k figuře-panence ležící v rakvi s jedovatě růžovou vystýlkou. V některých momentech se snad až ocitáme v nějaké nepovedené expozici hradního vězení nebo v muzeu tortury pro senzacechtivé turisty (zvláště u postavy v černém opřené o dřevěný rám) spíše než na výstavě v galerii současného umění. Avšak tato podivná ambivalence mezi vysokým a nízkým, mezi použitím klišé a originálním pojetím, vnáší do výstavy výraznou energii.

Od prvního momentu, tedy vzpomínky na focení ve školce, kdy je dítěti vnucena určitá pozice a musí se usmívat, přes rodinné vztahy spojené s otcem pocházejícím z Iráku, řešení své vlastní identity, studium umění, působení v uměleckém provozu a tlakem, které přináší, až po partnerské vztahy, jež transformovala do obrovského houpacího koně jako pomyslného vrcholu celé výstavy, se vše točí kolem vnější manipulace či svazování a snahy se z něj nějak vyprostit. Snad jako by účelem této výstavy bylo terapeutické vypořádání se s těmito „zlými vlivy“, které vedou ke ztrátě obličeje a nakonec i hlavy, skrze jejich zhmotnění a zpředmětnění. Patos, jež vyznívá z celkového provedení a kterému napomohly temné neomítnuté prostory, byl naštěstí trochu vyžehlen a odlehčen autorčiným specifickým vtipem. Ten myslím trefně vystihuje zarámovaná glosa v závěru výstavy: „Každý přeci ví, že země se otáčí kolem velkého Rajčete. Stejně jako každý ví, že moje krev není arabská ani slovenská. Moje krev je sladkokyselá, tomatová bez přidaného cukru.“

Kromě již zmíněných umělkyň je v její tvorbě znát jistě i vliv Jiřího Kovandy, u něhož studovala a to především v užití obyčejných všedních věcí a materiálů i v citlivém způsobu instalace, na níž se pravděpodobně podílel také kurátor. Ještě jednou se vrátím k tvrzení Viktora Čecha, že výsledkem jejích projektů, akcí a performancí není nějaká informace nebo pointa, ale výtvarná situace. Souhlasím s tím a napadá mě, že výstup v podobě nějaké stabilní ucelené výstavy není pro tuto umělkyni tím nejvhodnějším, a to také proto, že ji možná trochu tlačí nebo navádí právě k nějakému konkrétnímu sdělení či k pointě. Tou je zde očividně již zmíněný bílý houpací kůň, na kterém „(…) ten, kdo se udrží, je vítěz.“

Karíma Al-Mukhtarová zde představila svůj vlastní příběh, upřímnou a intimní výpověď o pro ni zásadních a formativních událostech. Otázkou zůstává, co si z toho může odnést někdo jiný než sama autorka, respektive zda se procházení jejím „domečkem pro panenky“ dotkne také diváka. Formálně není výstava nijak inovativní a zřejmě i díky doslovnosti se nedostává k nějaké hlubší významové rovině, se kterou bychom se mohli konfrontovat. Téma manipulace a tlaku na jedince ve společnosti i ve světě současného umění může být zajímavé, v tomto případě se však nerozvíjí dál než k nepříliš nápaditým metaforám a klišé. Jako pozitivní vnímám otevřenost spojenou s jistou naivitou, jež koresponduje s dětským světem, ze kterého zde čerpá. A i přesto, že se možná nejedná o její zásadní nebo vrcholný projekt (což je i vzhledem k tomu, že se jedná o součást její diplomové práce na AVU, naprosto v pořádku), neztratila zde ani svou hlavu ani tvář.


Karíma Al-Mukhtarová / The Rooms / kurátor: Michal Novotný / Centrum pro současné umění FUTURA / Praha / 6. 12. 2017 – 18. 2. 2018

Foto: Tomáš Souček. Fotoreport zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *