Artalk.cz

Dialog v paralelních časech

Kateřina Štroblová recenzuje výstavu Paralelní pozdravy, kterou společně připravily autorky Anna Hulačová a Jana Vojnárová. Díla v propletené instalaci vedou dialog, který je založen podle Štroblové na sdíleném zájmu o lidskou postavu a práci s časem. Autorka recenze porovnává obě autorky a hledá nové interpretace, které odráží odlišné vidění prezentovaných uměleckých děl, než jaké lze nalézt v doprovodném textu od kurátora Pavla Kubesy.

Dialog v paralelních časech

Malby a koláže Jany Vojnárové a sochy Anny Hulačové spolu komunikují na výstavě Paralelní pozdravy v pražské galerii NoD. Expozice hledá jejich společná východiska a témata, „vstupní brány k průniku jednoho světa do druhého a naopak“. Kurátor Pavel Kubesa v doprovodném textu pracuje s výrazy jako paralelní vesmíry, jiné dimenze, pomezí science-fiction, proroctví či apokalypsa. Bez nároku na absolutní pravdivost jiných interpretací si dovolím nabídnout poněkud tišší a přízemnější reflexi této citlivé konstelace. Důležitým tématem výstavního dialogu je vnímání a zacházení s časem jako základní osou lidské existence.

Ústředním tématem obou autorek je lidská postava. Člověk coby produkt i tvůrce světa, plod i hybatel dějin. Právě historie je, zdá se, stmelovacím prvkem myšlenkových univerz Jany Vojnárové i Anny Hulačové, přesto se jejich přístup k ní liší. Vojnárová čerpá z komorních, rodinných příběhů, které v obrazech a kolážích rozebírá, abstrahuje a znečitelňuje až na emocionální kostru vyprávění. Hulačová se inspiruje formami z dějin umění a lidovými či mytologickými soustavami, které interpretuje svébytným sochařským projevem.

Pro díla obou umělkyň je typické jakési bezčasí. Vojnárová své letmé postavy naznačené černou konturou nechává plout na inertním pozadí z barevných ploch, z nichž se tu a tam vynoří známý, všední předmět – pokojová květina, šňůra s visícím prádlem. Každodenní, neustále se opakující gesta. Hulačová spíše protichůdně vypráví archetypální eposy, v nichž se zobecňuje lidská zkušenost. Mohou odkazovat k hluboké minulosti ale i k daleké budoucnosti; pro obě tvůrkyně není důležitá samotná přítomnost, ale vzájemný vztah těchto časových rovin.

V dílech vnímáme – oproti lineárnímu – čas cyklický, který je ze svého běhu vymknut či zastaven. Parafrázujeme-li spisovatele a historika náboženství Mircea Eliada, u obou autorek se setkáváme s vědomým popíráním historického času. U Jany Vojnárové je to proces transformace a opětovného záznamu či jeho posunu do fiktivní roviny, u Anny Hulačové návrat k tradici a klasickým námětům. Z určitého odmítání profánního přímého plynutí času lze, podle Eliada, číst jisté metafyzické zhodnocování lidské existence. Ta se na výstavě zhmotňuje ve dvou formách: niterné, individuální a obecnější, vztažené k lidstvu jako takovému.

Spíše než paralelní vesmíry, o nichž hovoří Kubesa, se zde jedná o souběžné vnímání a potlačování času; namísto bouřlivé apokalypsy klidný návrat k počátkům. Pokud se v dílech odehrává drama, je tiché, soukromé a za zavřenými dveřmi. Konkrétní vzpomínky či příběhy na plátnech Vojnárové nám zůstávají skryty, stejně jako podoby a emoce chybějících obličejů bust Hulačové.

Cítěná naléhavost některých témat a děl tak ústí paradoxně až v jakousi pocitovou inertnost, související s určitou muzeální zakonzervovaností a sterilitou prostředí, jež bylo v galerii navozeno pomocí architektonických zásahů. Vytvořené niky ve stěně, zvýrazněné pomocí barev, připomínají akvária či hrobové výklenky v katakombách. Dojem je ještě umocněn v nich umístěnými artefakty: plastikami hmyzu či jakýchsi obřích členovců, které si představujeme v prostředí pravěkých moří. Křehkost koláží, z nichž se vynořují střípky dávno zapomenutého, je umocněna blízkostí betonových figur a čistých sochařských tvarů. Zemité tóny hladkých skulptur, místy doplněné detaily z plastické hmoty barvy pokožky kontrastují s pestrobarevnými plochami, jimiž je zaplněn prostor papíru či plátna.

Díla Hulačové a Vojnárové spolu vedou zajímavý a vstřícný dialog. Je zde však i několik momentů, kdy tento rozhovor poněkud vázne, a paradoxně se jedná o místa, kde spolu díla přímo interagují (reliéf zasahující do obrazu, obraz v nice). Ač jsou díla tematicky vyrovnaná, nelze nevnímat určitou rozdílnou úroveň a škálu emocí, které vyvolávají.

Velký posun je znát zejména v tvorbě Anny Hulačové. Zda je odklon od její typické figurace experimentem či odbočkou, se v brzké době ukáže, jakoby však tyto nové artefakty postrádaly důraznost a přesvědčivost. Přesto je však výstava Paralelní pozdravy celistvým a otevřeným pohledem do dvou paralelních, osobitých světů. Manuálem k „vyhýbavé minulosti a záznamu vynucené budoucnosti“, které se neustále prolínají a opakují.


Anna Hulačová a Jana Vojnárová / Paralelní pozdravy / kurátor: Pavel Kubesa / Galerie NoD / Praha / 16. 1. – 16. 2. 2018

Foto: Jan Kolář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *