Artalk.cz

Jak zacházet s géniem?

Marika Kupková komentuje výstavu o Ester Krumbachové, kterou do galerie Tranzitdisplay připravily autorky dlouholetého projektu – věnovaného právě této osobnosti československé kinematografie a její pozůstalosti – Edith Jeřábková a Zuzana Blochová. Na výstavě se však diváci překvapivě nesetkají pouze s předměty z osobního archivu Krumbachové, ale především s díly současných českých i zahraničních umělců a umělkyň. Výzkumný projekt tak na jedné straně autorku a její práci přibližuje, na druhou stranu ji rozšiřuje o další interpretace a zároveň se vyhýbá jednoduché oslavě génia Ester Krumbachové.

Jak zacházet s géniem?

Výstavu ESTER KRUMBACHOVÁ. Sněžný muž – Nosit amulet – Zamotávat archiv jsem viděla opakovaně. Napřed jsem se zaměřila na soubor z osobní pozůstalosti Ester Krumbachové, legendární filmové autorky s všestranným talentem. Zajímal mě obsah archivu a rozhodnutí, co vystavit. Zajímalo mě, jak si autoři poradí s „věcmi“, které po smrti jejich majitelů vždycky zvláštně ožijí. Zajímal mě také jejich možný badatelský potenciál: šance získat nové informace a souvislosti jak o Ester Krumbachové, tak o československém filmu vůbec. A nejvíc mě zajímalo, jak může Ester Krumbachová a její pozůstalost fungovat jako volné zadání pro uměleckou činnost. Takovýto „kurátorský gesamkunstwerk“ bývá často nebezpečný.

Archiv jako stafáž

Pozůstalost, kterou kurátorkám Zuzaně Blochové a Edith Jeřábkové[1]

[1] Ve spolupráci s Anjou Kirschner a Pavlem Turnovským.

poskytnul Ivo Paik, partner Ester Krumbachové, je na výstavě přítomna spíš jako „indicie než informace“ naznačující její kreativní rozpětí, poetiku, myšlení, letoru. Jakkoli bylo seznámení s dopisy, deníkovými záznamy, pracovní skicami, šperky-amulety nebo polaroidovými fotografie sugestivním zážitkem, nenabízelo souvislejší zprávu o Ester Krumbachové nebo její nepublikované práci. Kurátorky s podobným záměrem v rámci této výstavy ani nepracovaly, připravují totiž publikování digitalizovaného archivu (díky bohu tak nezůstane vězet v kategorii „nezpracované osobní fondy“) i rozsáhlejší výstavu, na níž nejspíš k důkladnějšímu představení archivu dojde. Ony indicie zde mají diváka připravit na další vrstvu výstavy, a to na díla současných umělkyň a umělců reagujících na Krumbachovou a její pozůstalost. Kdybych skončila u jedné návštěvy výstavy, nejspíš bych této vrstvě nevěnovala náležitou pozornost. (Ta mimochodem zůstala zcela nepovšimnutá v recenzi filmové historičky Jindřišky Bláhové pro Respekt,[2]

[2] Bláhová, Jindřiška. Potenciál sněžné ženy. Dodnes inspirativní odkaz filmařky Ester Krumbachové. Respekt 2/2018, s. 52-53.

kde výstava posloužila pouze jako impulz pro připomenutí inspirativního odkazu Ester Krumbachové. Kritické zhodnocení toho, v čem dnes její odkaz spočívá a pro koho může být přínosným, se ovšem nedozvíme.) Moje prvotní zaujetí výběrem z pozůstalosti přitom nezpůsobila jen má filmově historická orientace, ale určitá nevyváženost obou vrstev, tedy způsobu zacházení s archivem ve vztahu k uměleckým dílům, jež pro tuto příležitost vytvořilo osmnáct umělců.

Při další návštěvě výstavy jsem se už k archivu vracet nepotřebovala a soustředila se pouze na umělecké projekty. Většina z nich pro mě byla nečekaně přesvědčivými autorskými reflexemi identity, feminismu, ale také záznamu nebo vnímání. Podstatným zjištěním bylo, že pro jejich pochopení každopádně netřeba vystavovat archiv. Respektive ne jako stafáž. Přítomným uměleckým projektům by navíc prospělo dostat víc samostatného prostoru, doslova i symbolicky. Výstava v galerii Tranzitdisplay s titulem Ester Krumbachová, na níž by tato autorka současně nebyla explicitně přítomna, by možná nenaplnila očekávání určité návštěvnické skupiny, ale zapadala by do dramaturgie galerie, a co je důležitější: v důsledku by vlastně nejpříhodněji vyjádřila skrytou, ale zásadní působnost Krumbachové.

Výstava chytře kombinuje lokální a internacionální rovinu: zaměřuje se na jedinečnou osobnost ukotvenou v konkrétních kulturních a společenských poměrech Československa šedesátých let a normalizace, kterou uchopuje skrz internacionální reflexi umožňující detekovat obecně platná témata. (Připomnělo mi to prověřující historiografickou otázku: jak může tvé téma fungovat pro někoho, kdo není znalý domácích souvislostí?) Z poměrně vyrovnané úrovně zastoupených prací vystupuje reminiscence Krumbachové polaroidových snímků Young Gods od Mikuláše Bruknera a Terezy Kanyzové. Ty se na výstavě objeví ještě v jednom uměleckém příspěvku, ve videu od Jesse Jonese The World Is an Archive, of What We Don’t Yet Know, jež rozehrává kouzlo opakovaného záznamu – živého člověka fotografickým záznamem a fotografie slovním popisem. Jeden ze silných momentů výstavy se nachází mimo samotnou expozici. Jedná se o schodiště svažující se do galerie, na jehož zábradlí visí zbytky po performance autorské dvojice New Noveta: v černých rozervaných cuckách s hřebíky jsou dramatické pozůstatky boje, ale i prvky fetiše. Z hlediska rozmanitosti jednotlivých přístupů připomeňme také instalaci Against the Skin of her Palm Anji Kirchner a Jana Kolského, jejichž rozhovory s pamětníky vytištěné na plakátcích, se nejlépe přibližují standardnímu historickému výzkumu. Z dalších vystavených děl ještě zmíním video Marie Lukáčové Gizd i Zgarb, které představuje precizní mix hraného filmu s animací. Jako jediné zde zastupuje všeobecně dominující žánr narativního filmu a současně feministické pozice. V tomto ohledu může video sloužit jako pointa celé výstavy.

Film, který žije v galeriích

Protože se výstava a související konference s výstižným titulem Skryté formy režie obrací ke filmařské praxi Ester Krumbachové, nabízí se vymezit jejich pozici v rámci galerijních projektů orientovaných na kinematografii. Pokud se totiž v současné kultuře setkáváme s uměleckou reflexí dějin kinematografie, tak je tomu velmi často v galeriích. Výtvarné umělce nepřestává fascinovat filmové médium, jeho formální struktury, vyprávěcí postupy, divácké režimy, ale i historický vývoj filmu v technologických, architektonických či společenských nuancích. Výstavy současného umění tak účinkují jako zvláštní průvodci historií filmu, vybírají z jeho „ruin“ rozmanité „nálezy“ a „objevy“, které převádí do vlastních souvislostí. Skrze reflexi projekčních režimů, filmové řeči, filmové fikce a divácké zkušenosti komentují vnímání reality obecně. V programové nabídce kin se běžně s historickými technologickými formáty nesetkáváme. Vyjma specializovaných přehlídek je zde projekční formát unifikovanou náležitostí vyplývající z tržní logiky kinodistribuce, respektive filmu jako kreativního průmyslu. V této konstelaci brání „smrti filmu“, pokud jej chápeme v jeho rozmanitých vývojových fází, právě výtvarné umění.

Zvláštní oblast reflexe filmu v galerijním režimu tvoří projekty, které se snaží více či méně programově revidovat jeho výkladové kánony a obecné kulturní povědomí. Do centra pozornosti staví osobnosti nebo tvůrčí projevy, které chápou jako opomíjené či upozaděné. (V tomto ohledu spadají do badatelských a výstavních konceptů také ty, které upozorňují na marginalizované genderové, etnické a jiné skupiny.) Jako příklad těchto kurátorských tendencí můžeme uvést výzkumný a výstavní projekt filmové historičky Kateřiny Svatoňové Mezi obrazy: Archiv kameramana Jaroslava Kučery.[3]

[3] Mezi obrazy: Archiv kameramana Jaroslava Kučery. Dům pánů z Kunštátu, 19. 4. – 11. 6. 2017, Dům umění města Brna.

Kateřina Svatoňová zde představila Kučerovu dosud nepublikovanou fotografickou a filmovou činnost jako pozoruhodný fenomén, jenž přesahuje i podmiňuje Kučerovu kameramanskou práci spojenou například s režijní tvorbou Věry Chytilové. (Dominantní pozice režiséra jako jedinečného autora filmu je zkreslujícím o to víc, že film je produktem kolektivního autorství.) Východiskem projektu bylo zpracování autorovy pozůstalosti podobně jako právě v případě výstavy Ester Krumbachové v galerii Tranzitdisplay, ovšem s podstatným rozdílem: osobní archiv Krumbachové účinkuje v roli iniciátora či inspirátora esteticky autonomních uměleckých výstupů současných umělců. Což se dá chápat jako symbolická shoda se skutečnou působností Ester Krumbachové coby vnímavé a podnětné spolupracovnice a iniciátorky umělecké tvorby svých kolegů a přátel. V obou zmíněných projektech jde o emancipační tendenci upozornit na význam osobností, jejichž talent a práce byla zamlžena spoluprací s výraznějšími, dominantnějšími kolegy nebo přirozenou tendencí neprosazovat se. Neopomenutelnou ambicí obou projektů je také přivést do galerie i mimovýtvarné umělecké formy a narušit tak tradiční oborovou vyhraněnost.

Čím by tedy mohl být tento výzkumný, umělecký a výukový projekt užitečný pro filmový nebo filmovědný kontext? Jeho základním přínosem je zpracování a zpřístupnění autorčiny pozůstalosti, a to jak co do všeobecné dostupnosti archivní dokumentace – což ocení nejen ti z nás, kteří se někdy marně snažili dostat k dlouhodobě nezpracovaným archivním fondům –, tak co do vytváření nových distribučních kanálů a interpretačních strategií filmové kultury.

Není to protimluv?

Projekt můžeme chápat i jako příspěvek k žánru biografického výzkumu v orientaci na vnitřní perspektivy jedince, na jeho společenskou interakci a zkušenost v rozličných rolích. Zde ale narážíme na nejistotu kurátorek, jak si s osobností Ester Krumbachové vlastně poradit. Ta je patrná především v kurátorském textu, kde se současně hovoří o její genialitě a současně upozorňuje, že není záměrem projektu „zviditelnění polozapomenuté hvězdy“. Sklouzává tak k tendenci popřít výjimečné osobnosti skrze jejich nahrazení jinou výjimečnou osobností. Vracíme se k překonaným kategoriím hodnoty / kvality? K tomuto přístupu se blíží i způsob zacházení s archivem, který místy připomíná relikviář podporující „zbožštění“ své původkyně, stejně jako instalační řešení výstavy, které s odkazem k jejímu zájmu o esoterii vychází z astrologických konstelací. Naznačená nejednotnost v přístupu vůči konceptu velkých osobností, byla patrná také v příspěvcích konference Skryté formy režie, která proběhla 14. prosince 2017, tedy den po zahájení výstavy. V případě tak širokého přednášejícího fóra zahrnujícího umělce, kunsthistoriky, filmové historiky či sociology se to jistě dalo očekávat. Krajní výkladové pozice reprezentovali například Jan Bernard s tradičním „příběhem“ jejích zásluh na straně jedné a Tomáš Pospiszyl, jenž do svého příspěvku hravě začlenil fiktivní rovinu ústící do apelu přehodnocovat biografické a výkladové kánony, na straně druhé.

Čím je pro daný projekt vlastně Ester Krumbachová? Vším, čím chceme, protože nabízí nespočet itinerářů, jak její odkaz uchopit, využít. V tomto případě jsou to především aktuální kategorie jako feminismus, otázky vztahu kolektivních a individuálních potřeb či altruistická rezignace na vlastní autorství. Z feministického hlediska je právě „případ Krumbachová“ zcela exemplární: režijní a scenáristická tvorba Ester Krumbachové je kritikou patriarchální společnosti, která se navíc odehrává ve filmu, důležité instituce ideologického aparátu. V logice feministických nároků pak kurátorky podněcují vytvoření nových děl, ale nezůstávají jen u toho, posilují užitečnost projektu o ambiciózní badatelské a pedagogické aktivity. Zda takto široký rozptyl všech plánovaných aktivit nebude v důsledku škodlivým, nechme na pozdější posouzení.


Mikuláš Brukner, Barbora Dayef, Daniela a Linda Dostálkovy, Bracha L. Ettinger, Linda Hauerová, Jesse Jones, Tereza Kanyzová, Anja Kirschner, Jan Kolský, Kateřina Konvalinová, Ester Krumbachová, Kris Lemsalu, Marie Lukáčová, New Noveta, Matěj Pavlík, Johannes Paul Raether, Michaela Režová, Lucie Rosenfeldová, Sláva Sobotovičová / kurátorky: Zuzana Blochová a Edith Jeřábková ve spolupráci s Anjou Kirschner a Pavlem Turnovským / ESTER KRUMBACHOVÁ. Sněžný muž – Nosit amulet – Zamotávat archiv / Tranzitdisplay / Praha / 14. 12. 2017 – 21. 2. 2018

Foto: Daniela Dostálková