Artalk.cz

Poválečná architektura nebyla socialistickým bludem

Výstavu (nejen) o kolektivním bydlení, kterou připravili pro Muzeum umění Olomouc Hubert Guzik a Lenka Kužvartová, komentuje ve svém příspěvku teoretička architektury Michaela Janečková. Autoři výstavy zvolili mobilní formát instalace, který bude možné později přesunout i do jiných galerií – konkrétně do Oblastní galerie Liberec a posléze do Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích. Přehlídka se zaměřuje nejen na poválečné kolektivní domy, ale také na různé formy bydlení podporující sdílení prostorů a služeb. Výstava Bydlet spolu. České kolektivní domy v Olomouci tak přináší zase odlišný pohled na výstavbu bytových domů, které se doslova staly hitem letošní zimy – kromě Panelandu v Moravské galerii v Brně se výstava o panelových sídlištích otevře také tento týden v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

Tomáš Černoušek – Karel Dolák – Jiří Zrotal, Hotelový dům v Olomouci – perspektivní návrh, 1959. Zdroj: sbírka architektury Muzea umění Olomouc.

Poválečná architektura nebyla socialistickým bludem

V oblasti zkoumání historie architektury, architektonických publikací a výstav o architektuře se v posledních dvou desetiletích přesunulo těžiště pozornosti jednoznačně od meziválečného funkcionalismu k období socialismu. Soustředění se na výrazné osobnosti a ateliéry kulminovalo kolem roku 2010 (mimo menší projekty výstavami a publikacemi SIAL, Věra a Vladimír Machoninovi 60´/ 70´). Význačné realizace přispěly k přehodnocení zažitých klišé o kruté „komunistické architektuře“. Dnes je zájem především mladších badatelů méně zatížen polistopadovým pravicovým diskursem a obrácen už nejen ke špičkovým realizacím, ale také k praxi – tak rozdílné od té dnešní – a ideovému zázemí dané doby. V tomto smyslu byla dobrým příkladem brněnská výstava kurátorky Šárky Svobodové věnovaná architektu Janu Dvořákovi. Jak poznamenal recenzent Filip Šenk na Artalku, výstava podle něj „bohužel“ představuje nevelkého architekta. Mám osobní pocit, že představovat díla špičková už dnes není tak aktuální jako před lety. Proniknout do mechanismů fungování praxe architekta socialistické éry je větší výzvou, na kterou mnohé výstavy a projekty reagují. Škála těchto aktivit osciluje mezi popularizací a ryze odbornými výstupy. Mezi takové, ať už více či méně odborné, můžeme zahrnout i nedávno recenzovaný brněnský Paneland či právě výstavu Bydlet spolu.

Výstava Bydlet spolu. České kolektivní domy, autorů Huberta Guzika a Lenky Kužvartové, se nedala cestou popularizační. Na první pohled velmi tradiční výstava nepřekvapí ani architektonickým či grafickým řešením. Zapíše se ovšem do paměti díky neskutečnému množství dobových materiálů, vhodně zvolené struktuře představovaných podtémat a výborným doprovodným textům. Není pochyb o tom, že Hubert Guzik, autor knihy Čtyři cesty ke koldomu z roku 2014, je dnes zaslouženě jedním z nejrespektovanějších mladých historiků architektury. Také Lenka Kužvartová se kolektivnímu bydlení věnuje dlouhodobě, v roce 2012 obhájila diplomní práci na dané téma, nyní se mu věnuje také ve své práci disertační.

Václav Hilský – Evžen Linhart, Kolektivní dům v Litvínově – model, 1947. Zdroj: archiv Ondřeje Hilského, foto: František Illek – Alexandr Paul.

V olomouckém muzeu bylo výstavě vyhrazeno pět menších, na sebe navazujících místností a jedna, od ostatních oddělená, místnost větší. Prostorové možnosti tak vyloučily chronologickou posloupnost, ta však není popřena úplně. Jednotlivá „podtémata“ – víceméně typologické sondy –, jež najdeme v pěti menších místnostech, chronologickou linku částečně sledují. Jsme postupně seznámeni s meziválečnými příklady domů s ústřední kuchyní, lidovým penzionem, prací skupiny CIRPAC ze třicátých let a teprve ve čtvrté a páté místnosti se přesouváme do poválečného období a ke dvěma domům – ve Zlíně a poté v Litvínově. Podstatná část výstavy tak akcentuje prvorepublikové kořeny myšlenky kolektivního bydlení. Stejně jako další projekty či knihy vyvrací možnou představu kolektivního bydlení coby formy vnucené obyvatelstvu mýtickými komunistickými „soudruhy“. Ač se může zdát tato poznámka banální, nesamozřejmost potvrzují i některé mediální ohlasy, například text na stránkách samotného muzea s titulkem Kolektivní domy nebyly socialistickým bludem. Zásadní napojení „socialistické modernity“ na meziválečnou avantgardu akcentují také nedávné knihy zahraničních autorek Kimberly Elman Zarecor či Any Miljacki, zatímco u českých badatelů v minulosti převažovala prezentace období 1939–1948 jako jisté cézury, jež od sebe jasně oddělila období perspektivního kapitalismu od období stagnujícího socialismu. Výstava Bydlet spolu na příkladu kolektivních domů kontinuální přesun ideí z období předválečného do období po roce 1948 dokládá a zdůrazňuje.

Systém prezentace v pěti menších místnostech, členěných do podtémat sledujících víceméně chronologickou linku, je přehledný. Po zhlédnutí  těchto pěti místností jsme nuceni se vrátit zpět a přizpůsobit se jinak koncipované expozici v místnosti poslední, největší, kde najdeme jak detailně prezentovaný Dům hotelového typu v Olomouci, tak také informativně prezentované příklady jiných (často hybridních) forem hotelového bydlení z období 60.–80. let. Zastoupena je zde ovšem také současnost. Příklady však ve srovnání s radikalitou domů ve Zlíně či Litvínově působí velmi nevýrazně až bezzubě. Trochu stranou za stoly s dětskou dílničkou a kopiemi vybraných dobových tiskovin, stojí dvě velké desky s prostorovými řezy ukazujícími dispozice a vnitřní organizaci dvou domů, které jsou na výstavě představené.

Vernisáž výstavy Bydlet spolu. České kolektivní domy. Foto: Tereza Hrubá.

Bylo by mylné domnívat se, že se výstava zaměřuje pouze na kolektivní domy, jak někdy vyznívá z mediálních ohlasů. Autoři se zajímají o všechny formy bydlení, jež akcentují sdílení – jak prostor domu, tak služeb. Podhoubí podpory vzniku takovýchto alternativních forem bydlení autoři nacházejí již u ženského hnutí z doby před první světovou válkou. Pokusy osvobodit pracující ženy od domácích prací či nabídnout bydlení studujícím nebo pracujícím dívkám a svobodným ženám se opravdu v praxi proměnily v několik realizací. Je překvapením zjistit, že domy, které bez povšimnutí míjíme, jsou výsledky těchto emancipačních snah. Dalším ideovým zdrojem, jež však v praxi nenašel naplnění, mohou být poměrně radikální představy levicové avantgardy o změně společnosti. V poválečných realizacích koldomů ve Zlíně a Litvínově najdeme ozvuky těchto představ, smíšené s přáním investorských podniků budovat korporátní sounáležitost a usměrněné povahou státního socialismu. Právě tyto dva domy, dle vzpomínek pamětníků, nabízely vysoký komfort bydlení a většina obyvatel sdílení služeb (méně už prostor) považovala za výhodné. Stojí tedy za zamyšlení, proč dnes již většina dříve nabízených služeb nefunguje a proč o ně obyvatelé domů ani nestojí, proč cítí zodpovědnost jen za prostor svého vlastního bytu. Fakt, že forma kolektivního domu nebyla v dlouhodobém horizontu zřejmě nijak úspěšnou, dokládá postupný přechod k domům hotelového typu, stavěnému od 60. let. Ve velmi malých bytech měli jednotlivci nebo mladé, zatím bezdětné páry, žít jen po určitou dobu, hotelové domy tak často suplovaly nedostatek větších bytů, na jejichž přidělení obyvatelé čekali. Právě hotelový dům v Olomouci, na jehož projektu architekti začali pracovat na konci 50. let, je na výstavě představen velmi podrobně, mimo jiné také dvěma mimořádně zajímavými videi s rozhovory s bývalými obyvateli tohoto domu.

Tomáš Černoušek – Karel Dolák – Jiří Zrotal, Hotelový dům v Olomouci – perspektiva a půdorys obytné buňky (varianta A), 1959. Zdroj: sbírka architektury Muzea umění Olomouc.

Jak již bylo uvedeno výše, výstava nepodceňuje návštěvníka, nevnucuje se závějemi retro předmětů, jež z diváka ždímají uspokojení ze zhlédnutí výstavy pomocí ukojeného sentimentu. Každé podtéma je uvedeno textem, jež – dle mého názoru – laika zaujme, a toho, kdo o tématu ví více, popřípadě už přečetl také knihu Huberta Guzika, dále obohatí. Prezentované dobové fotky či architektonické plány jsou z velké části natištěny na dýhovaných panelech, s doplňující barvou naznačující příslušnost k podtématu. Zároveň byly tyto doplňující barvy použity v propagačních materiálech a vizuálním stylu výstavy. Unikátní dobové (a často překvapivé!) materiály jsou umístěny horizontálně a chráněny skleněnými vitrínami. Nechybí několik modelů a v místnosti věnované kolektivnímu domu v Litvínově také originální nábytek z jednoho z bytů. Mohou tedy být spokojeni také ti toužící po retro selfie. Velmi osvěžující je shlédnutí archivních videodokumentů na několika obrazovkách, v klidu se sluchátky na uších. Zvlášť v případě, kdy mluví samotní obyvatelé domů a vyprávějí o bývalých slastech i strastech bydlení v takovémto typu domu, videodokumenty rozšiřují záběr výstavy. Za nenápadný, ale důležitý symbolický akt můžeme považovat vystavení několika listů Sociologického fragmentu bydlení z roku 1933. Radikální kritika třídně rozdělené společnosti je jedním z klíčů k pochopení ideje kolektivního bydlení, nabízejícího výrazné ulehčení života v mnoha směrech třídě pracujících. Poté, co jsme opustili socialistický diskurs a s ním i představu třídní společnosti, můžeme nad kolektivními domy přivírat oči a říkat (jak zaznělo v jednom z videodokumentů): „Vy se smějete, ale oni to brali vážně“. Nicméně po návratu z konference ve Frankfurtu nad Mohanem, kde švédská teoretička architektury Helena Mattsson poznamenala, že ve Švédsku se od 90. let postavilo kolem padesáti kolektivních či komunitních domů, si myslím, že se trpce můžeme zasmát jenom sami sobě.


Bydlet spolu. České kolektivní domy / autoři výstavy: Hubert Guzik, Lenka Kužvartová / Muzeum umění Olomouc / Olomouc / 17. 11. 2017 – 18. 2. 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *