Artalk.cz

Umění jinými prostředky

Domě světových kultur (HKW) v Berlíně se do 8. ledna koná výstava Parapolitik, jež nese v českém překladu podtitul Kulturní svoboda a studená válka a stručně řečeno se zabývá jednou konkrétní organizací, jež slouží jako dobrý příklad úzkého propojení politiky a umění v období od 50. do 80. let. Milena Bartlová se ve své úvaze věnuje ústřednímu tématu výstavy a poukazuje na potřebu nového zhodnocení vývoje dějin umění 20. století s ohledem na vliv euroamerických politických sil.

Umění jinými prostředky

Dům světových kultur je berlínská federální výstavní instituce, založená ministerstvem zahraničí v roce 1989 pro posílení principu multikulturality v zahraniční politice západního Německa. Sídlí v architektonicky působivé budově u řeky na kraji parku Tiergarten (dnes pár minut od nového Hlavního nádraží i Kancléřství), která byla dva roky před tím zrekonstruována poté, co se v roce 1980 zhroutila. Dnes znovu esteticky obdivovaná ikonická konstrukce je dílem amerického architekta Henry Stubbinse, předválečného Gropiova asistenta. Kongresový palác byl roce 1957 postaven jako dar USA Západnímu Berlínu spolu s dalšími stavbami, které byly záměrně umístěny na dohled od berlínské zdi. Svou modernistickou architektonickou formou názorně demonstrovaly pokrokovost svobodného světa a ztělesňovaly konfrontační kulturní dění studené války.

Výstavu Parapolitik připravil několikačlenný mezinárodní kurátorský kolektiv doslova na míru k šedesátému výročí budovy. Ukazuje, jakou roli hrála americká výzvědná služba CIA (původně USIA) v kulturním boji studené války, a její název lze čít jako „politika jinými prostředky“. První část je studijní a prostřednictvím fotografií, osobních písemností či různých tiskovin dokumentuje činnost vzdělávací a kulturní instituce Kongres kulturní svobody (Congress for Cultural Freedom, CCF), fungující mezi lety 1950 a 1979. CCF byl založen v Západním Berlíně v roce 1950 jako reakce na snahy Sovětského svazu získat na svou stranu světovou kulturní a intelektuální veřejnost pod heslem boje za světový mír. Organizoval mezinárodní kongresy, poskytoval tvůrčí stipendia a podporoval výstavy i publikace, včetně vlivných časopisů jako byl Encounter. Cílem, který CCF úspěšně splnil, bylo přesvědčit zejména levicově orientované umělce, kulturní pracovníky a intelektuály o tom, že stalinský SSSR zradil jejich ideály a že v situaci studené války je nutné podporovat svobodné myšlení a kulturu západního světa v čele s USA. CCF byl také velmi aktivní v Japonsku, Číně, Indii a tzv. třetím světě, kde například v první polovině 60. let vedl intenzivní kampaň proti chilskému komunistickému básníkovi Pablo Nerudovi. V roce 1966 se ukázalo, že CCF tajně založila a financovala CIA. V důsledku toho byla podpora tajných služeb stažena, organizace se přejmenovala na International Association for Cultural Freedom a v letech 1967–1979 celosvětová podpora kulturním aktivitám, financovaná nyní Ford Foundation, postupně slábla až do úplného kolapsu.

Větší část výstavy Parapolitik tvoří umělecká díla od padesátých let do současnosti. U přibližné poloviny starších děl nás popisky informují o tom, při které příležitosti nebo na jakou objednávku vznikala známá i méně známá díla. Obraz kapitalistického realisty Sigmara Polkeho Vyšší bytosti nařizují: namalovat pravý horní roh černě! (1969) budeme už vždy vnímat jinak, když si uvědomíme, že „vyšší bytosti“ nemusely být jen neosobní síly stylu (definovaného kritiky a kurátory) nebo požadavků úspěšného tržního marketingu. Druhou polovinu umělecké expozice tvoří malby, videa a instalace vzniklé po konci studené války. Některé zkoumají pocit nejistoty a znechucení, který vyvolává ústřední zjištění výstavy, že totiž hlavní rovnice abstrakce = moderna = svoboda = Západ byla skrytě řízeným projektem špionážních služeb. Jiné jsou aktuálními díly umělců a umělkyň mimo euroamerický svět a objevně ukazují konkrétní způsoby, jakými faktická neokoloniální mise moderního umění ovlivňovala uměleckou tvorbu v tzv. rozvojových zemích, jimž se tehdy říkalo „třetí svět“ (vedle prvního a druhého světa obou antagonistů studené války). I když se v projektu neoperuje termínem „umělecký výzkum“, představuje tato část výstavy mimořádně kvalitní příspěvek k definici tohoto jevu. Prokazuje přitom, že nejde jen o prázdnou úřednickou kolonku a nechtěný vedlejší produkt tzv. boloňského procesu evropského vysokého školství, ale o skutečnou možnost produkovat poznání rovnou vizuálním uměleckým dílem.

Německé a britské recenze a referáty o berlínské výstavě se soustřeďují na nepřímý vztah studenoválečné situace, již Parapolitik rozkrývá, k otázce, zda hodnoty modernistického kulturního projektu jako ztělesnění politické svobody obstojí při trumpovské hrozbě nového amerického izolacionismu. Pro české prostředí mi připadá důležitější vlastní obsah projektu, totiž nejen nutnost uvědomit si, jak hluboce je subjektivně svobodná umělecká tvorba zanořena v politice, ale možná ještě více prosté zjištění, že abstraktní umění se jako kanonická hodnota moderní doby celosvětově neprosadilo pouze svou vlastní kvalitou a významem, jaksi přirozeně a zákonitě, ale za podstatné pomoci peněz a vlivu mocné tajné služby. Nelze přitom říci, jak by věci probíhaly bez oné intervence, CIA z dějin umění padesátých a šedesátých let již prostě nebude možné odečíst. Ačkoli mezi odborníky jsou publikace, prokazující mechanismy americké státní podpory pro abstraktní umění, jistě známé, v širší veřejnosti tomu tak není. V knize Umění po roce 1900, jež je u nás hlavním kvalitním zdrojem informací o umění 20. století, k tématu nalezneme jednu zdrženlivou půlvětu. Naše vlastní dějiny patří k druhé rovnici studené války: figurace = zaostalost = nesvoboda = Východ.

Obě strany konfliktu se vzájemně potřebovaly a nemohly se ze spojení vymanit, jak působivě vyjadřuje video pohybové inscenace Samuela Becketta Čtverec I+II (1981). Výmluvným dílem, které zpětně zachycuje uměleckou konfrontaci padesátých let, je malba britského kolektivu Art & Language Picassova Guernica namalovaná ve stylu Jacksona Pollocka (1980). Pollockovu gestickou malbu interpretoval jako symbolické heslo svobodného umění západního kapitalismu kritik Clement Greenberg, který osobně ztělesňoval odvrat od předválečných levicových sympatií k práci financované CIA v padesátých letech. Pablo Picasso tu vystupuje jako přívrženec Sovětského svazu a jeho rétoriky světového míru. Pro naši situaci je ovšem paradoxní, že koncem padesátých let v Československu bylo třeba nemalého úsilí teoretiků (jako byl starý Vincenc Kramář či mladý Marián Váross), aby byl Picasso se svým „nedostatečně realistickým“ stylem vůbec uznán jako „pokrokový umělec“ a možný vzor pro aktuální tvorbu „socialistického modernismu“.

Hodnotová dominance abstraktního umění je dnes obecně uznávaným faktem. Lze tedy také výklad situace, již zkoumá Parapolitik, obrátit a říci, že „CIA měla mimořádně dobrý vkus,“ když podporovala to nejlepší z tehdejšího umění, jehož autonomní kvality politické využití nijak neohrozilo. Je ale také možné, že se s přibývajícím časem dostane celému vývoji moderního umění druhé poloviny 20. století nového zhodnocení z historického odstupu. Je to tím pravděpodobnější, čím více se bude nezaujatě diskutovat nejen o abstraktním a (neo)konceptuálním umění, ale i o moderních realismech včetně jejich politických a morálních konotací. A určitě si nějakou proměnu vyžádá prosazení postkoloniálního přístupu k umělecké tvorbě mimo euroamerickou oblast. Je možné, že konflikt abstrakce a figurálního umění půjde popsat jinými pojmy, než jejich ztotožněním s pokrokem a svobodou, respektive zaostalostí a nesvobodou. Je proto škoda, že k výstavě Parapolitik nevyšla doprovodná publikace, která by trvanlivěji uchovala její pozoruhodný přínos.


Parapolitik: Kulturelle Freiheit und Kalter Krieg / kurátorský tým: Anselm Franke, Nida Ghouse, Paz Guevara, Antonia Majaca / Haus der Kulturen der Welt, Berlín, 3. 11. 2017 – 8. 1. 2018

Foto: © Haus der Kulturen der Welt, autor: Zak Group.

Komentáře

  1. Vystavu jsem nevidel, nemel bych tudiz jakkoliv reagovat.
    Pravdou vsak taky je, ze nektere vystavy si postaci z ruznych pohledu pouze vygooglovat, precist, „nahlednout“, pochopit.V kazdem pripade je pro kontext Parapolitik vystavy zajimave, jeji vyrazny bipolarni podtext, samozrejme motivovan studenou valkou.Takze vuci sobe postavene rovnice v teoreticko-kuratorskem „inzenyrstvi“ : abstrakce = moderna = svoboda = Západ, kontra: figurace = zaostalost = nesvoboda = Východ, je jiste pro mnohe teorie, teze, sugestivni , vzrusujici sexy afrodiziakum, na kterem se objevi (jiz se objevuji i v souvislosti s postkolonialnim efektem atd.) bezesporu dalsi projekty.Nemeli bychom o tento pohled prijit, ale na druhou stranu ho ani prilis neadorovat jako kvalitativni meritko, nebo plakativne nalepkovat jako prostor nasi (ne)svobody, v tomto pripade umelcu.Proto lze souhlasit s lehce ironizujicim vyrokem Mileny Bartlove:Hodnotová dominance abstraktního umění je dnes obecně uznávaným faktem. Lze tedy také výklad situace, již zkoumá Parapolitik, obrátit a říci, že „CIA měla mimořádně dobrý vkus,“ když podporovala to nejlepší z tehdejšího umění, jehož autonomní kvality politické využití nijak neohrozilo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *