Artalk.cz

Svobody a alternativy

Michal Novotný hodnotí video Žít s duchy, které pro stejnojmennou výstavu v galerii Jelení připravilo autorské duo Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík. Novotný přibližuje čtenářům jak formu a scénář samotného díla, tak je řadí do skupiny podobných uměleckých počinů, což z něj činí výpověď jedné konkrétní generace autorů a autorek. „Je možná zajímavé, jak po generaci esejistických, politicky angažovaných videoautorů jako Pavel Sterec nebo Barbora Kleinhamplová přichází (snad lze říci) generace, která pracuje kriticky, ale mnohem více subjektivně a alegoricky,“ píše Novotný.

_MG_6610 copy

Svobody a alternativy

Štěkání psa. Roztřesený pohled kamery na ceduli s piktogramem glóbu. Záběr na dívčí loket v bílém tričku. Dívka něco nesrozumitelně říká. Mladý mužský hlas jí odpovídá: „Podle textu nebo podle sebe?“ Piktogram glóbu se objevuje přes obraz dívčího lokte. Střih. Roztřesená kamera přejíždí přes fasádu obloženou keramickými dlaždičkami. Záběr do okna s rozsvíceným světlem a květinami. Tmavá obrazovka. „Se to právě dělí na ten požadavek,“ říká opět mladý mužský hlas. Rozostřený záběr jakéhosi dekoru. Přes něj nápis „By sharing this license you pass on to the recipients the same freedoms that you recieved“. Kamera v neostrém detailu zabírá černobílou fotografii, lze rozeznat jakousi ruku. „Mi pořád není jasný, jakým způsobem se tamto dotýká tý politiky, nebo jestli to jako politika je /nesrozumitelné/, že něco požaduješ nějakou jako změnu, jako rovnost, nebo právě mzdu pro nějakou práci, která není vidět a není jako hodnocená. Že tohle je vlastně nějakej politickej akt,“ dodává opět hlas mladého muže. Kamera ve střihu přeskočí z bočního záběru na muže, opírajícího se zády o parapet s ležící knihou, na pozadí ženy v azurových kalhotách sedící na parketové podlaze. Střih: modrá obrazovka s třemi body licenčních podmínek užití fotografií ČTK, které se postupně rozostřují, rozpixelizují. Snížený záběr z boku na tančící postavy, pravděpodobně mladých lidí, v jakémsi bytě, laserový efekt klouže po jejich pohybujících se tělech. „The assamblage of political desires and imagineries out which alternatives may be constructed,“ říká mladý ženský hlas a propukne v smích. „Já si to nedokážu představit,“ odpovídá jí se smíchem mladý hlas mužský. „Ale já si to dovedu představit /nesrozumitelné/, že bych jako úplně ztratila nějakou vnitřní konzistenci. A možná ne. /nesrozumitelné/ že si vlastně individualizuješ tu politiku,“ odpovídá žena. Střih, muž sedí na zemi, záběr ze spodu na jeho koleno a na něm položený loket. „Pro sebe jenom, že jako tvůj politický názor by sestával jako z tvého členství v třeba politických hnutích.“ Střih, záběr na noční městskou krajinu, jakýsi park se silnicí. Kamera se obrací nahoru, měsíc, větve stromů, hluk aut. Záběr od vchodu domu. Trávník, zaparkovaná auta. Houkající siréna záchranky. Střih, černobílá fotografie s dvěma muži spícími na lavičkách, za nimi stan, u vchodu do domu sedí nebo stojí skupinka, snad demonstrujících, vchod je polepen plakáty, českou vlajkou, fotografiemi politiků. Zvuk pískání. Ticho. Obraz jakéhosi přesýpání písku, počítačová grafika. Napjatý text o vydání agenturní zprávy o zahájení demonstrace. Pohled od vchodu do budovy za denního světla.

Snímek obrazovky (82)

Tak by se zhruba dal popsat scénář pětiminutového videa Lucie Rosenfeldové a Matěje Pavlíka Žít s duchy, jediného díla prezentovaného na jejich samostatné výstavě v galerii Jelení v Centru pro současné umění Praha.

V nedávném rozhovoru pro Artalk Tomáš Pospiszyl uvedl, že považuje článek Josefa Ledviny o výstavě Kryštofa Kintery v Rudolfinum za faux-pas, neb autor hned na počátku napsal, že by běžně o Kinterovi nepsal. Musím říci, že bych také sám z vlastní vůle o výstavě Rosenfeldové a Pavlíka nepsal. Výstava se totiž na první pohled nezdá jako špatná nebo dobrá, což by značilo nějaký sdělitelný postoj, ale spíše jako vůbec nijaká. A to i kvůli instalaci, kdy nedostatečné ozvučení neumožňuje porozumět těm několika málo zčásti osvětlujícím, ale i v „originále“ velmi šumivým a fragmentárním dialogo-monologům. V doprovodném textu – rozhovoru – sice Pavlík uvádí, že chtěli vytvořit „obraz osvobození“ a Rosenfeldová, že se „snažili podívat na historii distribučních kanálů během po-listopadové transformace, kdy možnost koupit fotografii demonstrace se stala důkazem svobody obrazu.“ Ale tato deskripce jako otevírající klíč k filmu, s přepisem jehož scénáře jsem si záměrně dal práci a zároveň tím odradil většinu čtenářů od toho, aby dočetli text až sem, také nefunguje.

Snímek obrazovky (87)

Nejsem široce obeznámen s prací teoretičky Arielly Azoulay, ke které autoři v rozhovoru odkazují. Nicméně z nějakého běžného seznámení jsem snad správně pochopil, že její práce na tématu „vizuálního občanství“ vychází z chápání fotografie jako něčeho, co by ideálně nikomu konkrétnímu nemělo patřit. Stejně tak, jako by (ideálně) pojem občanství neměl vycházet se společenské smlouvy (založené na Hobbesovském odevzdání moci), ale spíše by se mělo jednat o nezprostředkovaný, nekontrolovaný vztah mezi různými účastníky (fotograf, diváci, média). Elementy, jako je ona černobílá fotografie, globus, který je logem ČTK a zároveň vodotiskem na jimi distribuovaných fotografiích, a různé pohledy na dům a z domu, který je pravděpodobně tím domem – vstupem – z demonstrační fotografie, by tedy snad šlo zjednodušeně číst jako metaforu toho, že obrazy svobody se staly komoditami zisku.

K podobnému závěru je však možno dojít po alespoň 15 shlédnutích videa (zaslaného umělci) s jeho pauzováním a hledáním vizuálních shodností (zábradlí, keramické dlaždičky, trávník) a dodatečném několikahodinovém internetovém hledání.

Snímek obrazovky (126)

Mohli bychom se samozřejmě bavit o tom, že ona fragmentárnost a eroze struktury i samotného obrazu je záměrná a video může působit jen jako určitá imprese. Nepochybně ano. Studentům, učitelům a odborníkům, kteří znají práce Rosenfeldové a Pavlíka tak jako ostatních více či méně volně sdružených autorů, jako je Alžběta Bačíková, Kateřina Konvalinová, Martina Smutná a dalších, mohou být přítomné vizuální postupy známé. Brechtovsky přiznanou falešnost konstruovaného žánru, subjektivně roztřesenou kameru se zvukem jejího pohybu a klikání, postprodukčně editační efekty i doslovné formální prvky, kdy například kamera skoro nikdy nezabírá hlavy a obličeje, jsou již skoro samy o sobě značkou. A to i u jiných autorů, ono gradační zrnění, jakýsi virtuální písek téměř totožně používá i například David Přílučík ve videu Blind Bidding, branding – symboly a nápisy mizející a objevující se skrze záběry se objevují u Jiřího Žáka (video Rozštěpený epistemolog), ale v podstatě i třeba u Martina Kohouta. U všech těchto autorů, a Pavlíka a Rosenfeldovou nevyjímaje, je tento rozptyl, šumění, rozpadávaní se a štěpení narativní i vizuální struktury nepochybně funkční a zrcadlí zkušenost doby zahlcené fakty, jež postrádá tradiční pravdu vytvářející autority (instituce). V případě videa Žít s duchy je však spíše vyprázdněným žánrem maskujícím nedotaženost, neschopnost dostát vytyčenému cíli. Což by vlastně mohla být do určité míry i funkční zpověď. Ale nějak se to nepodařilo a výsledek tak spíše zůstává v pachuti vážně zamýšleného remaku Godardovy Číňanky, který ale dopadl jako špatná parodie.

Snímek obrazovky (100)

Snad je problém právě v absenci strukturující narativity. Ve videu Open call, na kterém Rosenfeldová spolupracovala s Alžbětou Bačíkovou, vytváří rozvíjené vyprávění s nastaveným žánrem a vizuálním podkladem funkční ambivalenci. V Žít s duchy se naopak v naprostém blábolení Pavlíka a Rosenfeldové společně se z kontextu vytrženými tezemi, smluvními body a historickou citací, divák opravdu nemá čeho chytit. Kolize je v tomto střetu pociťovaného, osobního, nevyjádřitelného s oním faktickým: teoretickou tezí, smluvními podmínkami ČTK, historickou fotografií, úryvkem a konkrétní budovou, které zde byly zachovány, ale jen ze subjektivního pohledu autora. Ten je ale z pohledu člověka z ulice zcela nečitelný. Možná se této pevné půdy měli autoři zcela zbavit, vytvořit dílo jako pouhou impresi bez odkazů a hádanek, a nebo na ní naopak vystavět video více pointově, argumentačně.

Je možná zajímavé, jak po generaci esejistických, politicky angažovaných videoautorů jako Pavel Sterec nebo Barbora Kleinhamplová přichází (snad lze říci) generace, která pracuje kriticky, ale mnohem více subjektivně a alegoricky. Doufejme však jen, že se i z jejich přínosných invencí nestane brzy jen ona nadužíváním vyprázdněná forma, kterou se tak rychle stalo ono voiceoverové video s digitálními efekty a strojově objektivní (de)synchronizací slova a obrazu.


Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík / Žít s duchy / kurátorka: Gabriela Kotiková / Galerie Jelení / Praha / 6. 12. 2017 – 7. 1. 2018

Úvodní foto instalace: Michal Czanderle

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *