O Šaldovi nekriticky, s patosem a bez inspirace

Zimní sezónu věnovala Oblastní galerie v Liberci literárnímu a výtvarnému kritikovi Františku Xaveru Šaldovi, čímž se zapojila do letošních oslav výročí jeho narození a úmrtí a zároveň navázala na obdobně koncipovanou výstavu z roku 1967. Podle Evy Skopalové expozici chybí především rozměr kritické reflexe Šaldova díla, jež bylo dosud alespoň v rámci dějin výtvarného umění spíše jednorozměrně oslavováno. Jeho texty přitom podle recenzentky nabízí mnoho možností, jak jej aktualizovat pro současnost.

O Šaldovi nekriticky, s patosem a bez inspirace

V letošním roce se uskutečnilo několik vzpomínkových akcí věnovaných osobnosti Františka Xavera Šaldy, literárního a výtvarného kritika, jelikož právě uplynulo 150 let od jeho narození (a 80 od jeho úmrtí). První z nich byla podzimní konference pořádaná časopisem Revolver Revue (program zde), která ukázala problematičnost, ale i aktuálnost Šaldova díla.[1] Druhou je výstava v liberecké oblastní galerii s názvem F. X. Šalda a výtvarné umění. Expozice svým názvem odkazuje ke stejnojmenné výstavě, která byla v liberecké galerii uspořádána v roce 1967 a která se o měsíc později opakovala v Praze ve Šternberském paláci Národní galerie. Autor této výstavy, Petr Spielmann, v několika sálech paláce vystavil přes dvě stě děl jak českého, tak evropského umění. Přehlídka tak zhodnotila Šaldův přínos pro výtvarnou kritiku a představila hloubku jeho vhledu do dějin umění, ačkoli se jednalo jen o malý fragment jeho zájmu. Kurátorka aktuální výstavy Anna Habánová však k tématu nepřistoupila s takovými ambicemi. Cílem jejího letošního projektu bylo především připomenout kritikova výročí, nikoli zrekonstruovat minulou expozici, bohužel však na Spielmannovu koncepci nenavázala v rovině kritické reflexe Šaldovy práce. Přitom si myslím, že právě nyní snad nastává ta správná chvíle pro reflexi Šaldovy historické pozice a přínosu jeho textů – dnes máme částečně k dispozici korpus jeho děl, z nichž některá byla publikována již za Šaldova života. Společnost F. X. Šaldy, která texty vydávala, byla však v roce 1951 zakázána a přestože projekt stále pokračoval, až díky jejímu obnovení v devadesátých letech byla Šaldova díla znovu zveřejněna bez ideologických dodatků (např. kompletní Šaldův zápisník).

Rázný odstup Anny Habánové od výstavy z šedesátých let je z mého pohledu promarněnou šancí Šaldovo dílo kriticky zhodnotit a otevřít diskuzi o jeho aktuálnosti pro současnou uměleckou kritiku. Na druhou stranu se mi zdá, že i přes jednoznačnou distancovanost od Spielmannova zpracování liberecká výstava na předchozím projektu svým způsobem parazituje. Zaměřuje se na české umění 19. a 20. století, které tvořilo jednu ze tří hlavních částí přehlídky z roku 1967. Jsou zde vystavena díla umělců spojených především s SVU Mánes a skupinou Osma. Její ambivalentní parazitnost vidím v tom, že si na jednu stranu vypůjčuje textový doprovod, který najdeme v původním katalogu z roku 1967, výběr vystavených děl je však jiný. Jednotlivé oddíly bazénového ochozu jsou věnovány vždy jednomu umělci a jsou doplněny úryvky z Šaldových textů, jež se pojí k jejich tvorbě, přičemž až na několik výjimek se zde opakují citáty ze staršího katalogu, případně jejich upravená verze. Prezentovaná díla však totožná nejsou a je tedy otázkou, zda se jedná o záměr či důsledek nevstřícné politiky zápůjček z Národní galerie, odkud drtivá většina původně vystavených prací pocházela. Snad právě to je důvodem, proč je nahradily ty z místního depozitáře, popřípadě z Galerie výtvarného umění v Ostravě a z galerií moderního umění v Hradci Králové a Roudnici nad Labem. Konkrétní výběr není v úvodním textu kurátorky nijak vysvětlen a Šaldovy citáty nám při jejich interpretaci většinou nijak nepomáhají. Jsou totiž zaměřeny na formální projev umělce (jak napsal Petr Spielmann, Šalda byl „fanatik formy“[2]), dnes si ale s pouhým nereflektovaným formalismem příliš nevystačíme.

I přes všechnu snahu sladit vybrané citace s vystavenými díly expozice mnohdy působí poněkud nahodile a dává tušit, že vznikala stylem „co depozitář dal“. Ve výsledku je tak přehlídka, která měla sloužit jako Šaldův pomník, podle mého názoru v přímém rozporu s jeho dílem. Jestli něco Šaldovým kritikám skutečně není vlastní, tak je to nevyhraněnost. Miroslav Petříček dokonce na zmíněné listopadové konferenci srovnal F. X. Šaldu s T. W. Adornem, jelikož v pojetí obou těchto autorů kritika umožňuje najít horizont rozumění, který je umění vlastní. A právě zde liberecká výstava selhává nejvíce: pomník kritikovi není kritický ani k jeho dílu, ani k dílům vystaveným.

Právě Šaldova kritičnost byla tím, co výstava z roku 1967 vyzdvihovala. Jiří Kotalík v úvodu katalogu přímo píše: „Ale stěžejní smysl a přínos Šaldova výtvarně kritického působení vidím především v integraci českého umění do rámce evropské kultury i do dramatické kontinuity našich dějin.“[3] Šalda nazývá svůj postup kritika patosem a inspirací, což Josef Vojvodík interpretuje následovně: „[…] kritika je ‚posláním‘, ‚osudem‘ a především, velkým vášnivým pohledem v hrůzu doby, v její nezorganizovaný posud děj‘. […] Vlastní potencí díla je jeho ‚umělecký a básnický patos‘.“[4] Kritika v Šaldově pojetí je tedy vhledem do minulosti (patos) a současně prožitím uměleckého díla (inspirace). Opravdový kritik musí být podle něj citlivý a mít pro umělecké dílo vášnivé zaujetí. Stejně tak i my můžeme s obdivem hodnotit Šaldovy texty a vhlédnout do minulosti – ale nesmíme přehlédnout ani ty ostatní, protože žádný kritik není opuštěným ostrovem v širém oceánu dějin. A na díla hodnocená Šaldou pohlížíme dnes i my, a to s minimálně osmdesátiletým odstupem v historii „dívání se“, což nelze přejít bez ucelené a jasné reflexe. Je jasné, že Šaldovy a naše vize budou někdy shodné, jindy odlišné. Myslím však, že tento aspekt nelze z kurátorské pozice ponechat otevřený a spoléhat na poučenost diváka.

Šalda byl vášnivým (až „hysterickým“) obhájcem moderního umění: společně s Josefem Svatoplukem Macharem napsali Manifest české moderny (1895), psal texty o literatuře, výtvarném umění, hudbě i divadle. Jeho cílem bylo zprostředkovat nové umělecké směry veřejnosti. Sama kritika pro Šaldu nebyla jen analýzou, ale svébytnou tvorbou. Podle něj pravidla pro nové umění nelze vydestilovat z minulosti, jelikož jeho základem je experiment. Umělec je podle Šaldy tím, kdo propojuje osvědčené formy minulosti tak, aby byly nositelkami nového výrazu. V umělecké tvorbě hledal nadosobní hodnoty vztahující se k tomu, co je trvalé, co překračuje chaos světa. Právě díky tomu jej Mukařovský považoval za pre-strukturalistu (Mukařovského text je dostupný zde). Jeho pozice na české intelektuální scéně však nebyla jednoduchá – mezi lety 1910–1930 se s Karlem Čapkem střetl ve vyhroceném sporu: Čapek, o generaci mladší, vycházel z pragmatismu, jehož axiomem je nemožnost existence ideální pravdy. To bylo v naprostém rozporu s šaldovským vzýváním tzv. velké či metafyzické pravdy. Čapek se zajímal o mezní žánry literatury, mezi které patří pohádky, přísloví, říkadla atp. Ty pramení z každodennosti, jsou to žánry, ve kterých se podle Čapka střetává život s uměním a kde je na místě ona pragmatická skepse pro finální poznání pravdy – důležitá je neustálá interakce. Bylo by proto velmi zajímavé konfrontovat Šaldu, kritika moderního umění, s díly umělců ze Skupiny výtvarných umělců či Tvrdošíjných. Odlišné pohledy na moderní umění vyplývají z různých estetických konceptů: Šalda sice byl obhájcem nových projevů, nicméně jen některých. To sice nijak neubírá historické důležitosti jeho textů, některé aspekty moderní kultury ale docenit nedokázal. Jednostranný obdiv vůči této osobnosti, typický pro šedesátá léta, kdy bylo Šaldovo dílo vydáváno s rozšířením o ideologické výklady, tak dnes není na místě.

Kurátorka výstavy se proto ocitla ve velmi složité situaci. Její expozice nemohla ignorovat a zcela se distancovat od výstavy z roku 1967 (nota bene pokud zvolila i stejné pojmenování), obejít však nebylo možné ani nutnost kritického přístupu k prezentovaným dílům a analýzu schopnosti Šaldových textů tato díla interpretovat. Kurátor by v tomto případě měl být zčásti také kritikem, jinými slovy, měl by současně respektovat a reflektovat. Pokud však výstava, jež podle Anny Habánové představuje „vybrané příklady moderního českého umění [které] jsou doplněny konkrétními Šaldovými kritikami a je tak prezentován [jeho] postoj k domácímu uměleckému vývoji“, ukazuje jen jednu stranu mince, a to tu, kterou již představila výstava z roku 1967. Je škoda, že tento potenciál nebyl využit – snad se tedy s novou dekádou dočkáme i kritického postoje ke kritikovi samému. Nakonec nás ani nepřekvapí, že výstavu nedoprovází katalog ani brožura s rozšířeným úvodníkem.

Aby má recenze nebyla jen výčtem nedostatků, jistý kritický element je na výstavě přece jen přítomen, a to v díle Jana Myšáka Šalďák (2017). Záběry na Šaldovo náměstí v Liberci – dnes rušný dopravní uzel, nikoli místo společenského setkávání – můžeme snad interpretovat jako vyjádření vyprázdněnosti spojení F. X. Šaldy s městem Liberec, kde se sice narodil, ale kde pobýval pouhé první čtyři roky svého života (jak se dovídáme z úryvku z textu Dojmy z mého rodiště (1927) citovaného v popisce). Právě toto dílo funguje na výstavě, jež je pomníkem libereckému rodákovi, jako diskursivní prvek, který situovanost této vzpomínkové akce i autora samotného problematizuje. Domnívám se však, že ačkoli je tato kritika pro daný region důležitá, existují v rámci Šaldovy práce mnohem podstatnější roviny, jimiž bychom se dnes měli vážně zabývat. Samotná fetišizace F. X. Šaldy (vytvoření posmrtné masky, muzealizace pověstné Šaldovy hole) je jen důsledkem nakládání s jeho texty.

Závěrem musím konstatovat, že literární vědci se připomínky Šaldova výročí zhostili komplexněji a že historici výtvarného umění ještě zdaleka nevyčerpali všechny možnosti, jak jeho dílo uchopit. F. X. Šalda pro výtvarné umění znamenal a znamená mnoho, práce s jeho dílem (zatíženým i pozdějšími nánosy ideologie) je však obtížná a zasloužila by si soustředěnější a detailnější zhodnocení. Pokud však do Oblastní galerie v Liberci přeci jen zavítáte, nezapomeňte navštívit výstavu Metznerbund, jejíž kurátorkou je také Anna Habánová, která dějiny tohoto uměleckého spolku mezi lety 1920–1945 zpracovala oproti šaldovské výstavě zcela excelentně.


[1] K tomu konkrétněji na stránkách listopadových RR novin s anketou F. X. Šalda MMXVII. Viz zde.

[2] Petr Spielmann, F. X. Šalda a výtvarné umění (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1967, s. 11.

[3] Ibidem, s. 9.

[4] Josef Vojvodík, Patos v českém umění, poezii a umělecko-estetickém myšlení čtyřicátých let 20. století, Praha 2014, s. 76, cit. dle pozn. 31.


F. X. Šalda a výtvarné umění / kurátorka: Anna Habánová / Oblastní galerie v Liberci / Liberec / 14. 12. 2017 – 4. 3. 2018

Foto: archiv OGL

Eva Skopalová | Narozena 1991, vystudovala Dějiny umění na FF UK a Teorii a dějiny současného a moderního umění na UMPRUM. Absolvovala studijní stáž na pařížské École des Hautes Études en Sciences Sociales pod vedením Georgese Didi-Hubermana. Zabývá se problematikou času ve výtvarném umění, a především perspektivou anachronismu a jejím dopadem na dějiny umění. V současnosti působí na New York University pod vedením Alexandera Nagela (Fulbright Scholarship). Věnuje se nezávislé kurátorské činnosti a umělecké kritice, která vychází z jejího výzkumu metodologie dějin umění.