Rafani klidní a stále političtí

Natálie Drtinová navštívila výstavu umělecké skupiny Rafani v českobudějovické Galerii Měsíc ve dne. Ačkoli již tito autoři nejsou tak přítomní ve veřejném prostoru jako dříve, jejich práce je podle autorky i dnes pronikavým komentářem k aktuální společenské a politické situaci: „Rafani nejsou o nic méně političtí než jindy. Jejich tvorba nabývá nových forem, jako je apropriace současné pop kultury, a jejich počiny nejsou tak explicitní jako těch několik nejproslulejších, ale námět zůstává v podstatě stejný. Ostatně i název výstavy Pospolitost může evokovat jejich několikrát deklarované motto ‚naše spojení je vyšší formou individuality‘.“

Rafani klidní a stále političtí

Když jsem vyrazila do Českých Budějovic za poslední výstavou Rafanů, nečekala jsem, že v malinkaté galerii Měsíc ve dne strávím v podstatě celé odpoledne. Galerie sestávající ze dvou skromných místností je zaplněna nejnovějším rafaním merchandisingem ve formě triček a prezentuje paralelně dvě videa, z nichž ani jedno nepřesahuje dvacet minut. Díky komplikovanému jazyku by však nad nimi člověk mohl strávit hodiny. S Mostary (2016) jsem se naštěstí nesetkala poprvé; toto video bylo k shlédnutí již v pražské MeetFactory v rámci výstavy Universal Hospitality 2 na jaře tohoto roku, druhé video Chuť jater (2017) bylo vytvořeno přímo pro budějovickou výstavu.

Rafani jsou jedněmi z mála aktérů místní výtvarné scény, kteří z umělecké bubliny v minulosti několikrát pronikli a jejichž činnost byla diskutována širokou veřejností. Bylo to díky jejich nezapomenutelným počinům, jako přetření Lennonovy zdi, utopení obrazu zapůjčeného z Národní galerie, pálení černobílé verze české vlajky či vykálení se před dílem Milana Knížáka v Národní galerii (poslední zmíněné akci je dokonce věnována samostatná stránka na Wikipedii, kdo z nás to má?). Ačkoliv tyto akce vypovídají mnoho o povaze Rafanů, nejsou definujícími prvky jejich tvorby; ta má širší záběr a často mnohem klidnější charakter. Pozvolna se z veřejného prostoru přesunuli spíše do galerií, a tak by se mohlo zdát, že ponechali svoji angažovanost minulosti. Je tomu ale vážně tak?

Mostary a Chuť jater tematicky i stylisticky zapadají do většího celku, jehož části Rafani prezentovali na výstavách v posledních dvou letech. Tato videa navazují na Teaser a Balance of New, kde se poprvé objevuje postava rapera-moderátora, která nás touto sérií provází. Teaser předznamenával, jakým směrem se cyklus bude ubírat, přičemž podstatný byl i kontext jeho prezentace v rámci výstavy Intermarium v pražské Futuře. Koncept Intermaria (Mezimoří) pracuje s představou spojení zemí nacházejících se mezi Baltským a Černým mořem do jedné velké federace. Tato myšlenka se stala inspirací pro video Mostary, v němž se mluví jakýmsi smyšleným panslovanským jazykem, zatímco reálie ve videu nejsou výrazně odlišné od scenérií, které nás dnes běžně obklopují. Není jasné, jedná-li se o blízkou budoucnost či alternativní současnost; Mostary tak do jisté míry připomíná seriál Black Mirror, jenž ukazuje možné současnosti a budoucnosti se zaměřením na hyperbolizované prvky moderních technologií. Video Mostary nás nicméně do alternativního světa nepřenáší za pomoci technologií, nýbrž právě skrze jazyk, který by spojené mezimořské národy mohly používat.

Přestože Chuť jater je v češtině, míra srozumitelnosti není nijak výrazně vyšší než u předchozího díla. Video, začínající klasickou pouliční anketou – variací na mezi Čechy tak oblíbený pořad Nikdo není dokonalý –, přechází z veřejného prostředí do kulis veršovaného pořadu o vaření, plného slovních i vizuálních metafor. Nesrozumitelnost je však na místě, jak je zřejmé z rozhovoru kurátora výstavy Jiřího Ptáčka s členy skupiny. „Onen pospojovaný jazyk ve videích může být metaforou nedorozumění, respektive debaty, kterou vnímáme, ale nejsme schopni jí zcela porozumět,“ tvrdí David Kořínek. Marek Meduna ve stejném rozhovoru zaměření na jazyk a jeho různé formy vysvětluje slovy: „Forma jazyka je pro nás jako charizma v politické diskuzi, je důležité, ale je nutné mít vůči němu zásadní podezření“. V době postpravdy, kdy čiré lži a nenávistné emoce hýbou masami, uhodili Rafani svojí nejnovější tvorbou hřebík na hlavičku. Nejde tu jen o jazyk, ale o propojení jazyka s různými formáty mediálních sdělení, která jsou v současnosti často manipulativní a v krajních situacích lživá. Není žádným tajemstvím, že fake news a podobné dezinformace mohou mít katastrofální politické následky, avšak užívání informací jako nové formy zbraní je pro mnohé stále velmi abstraktní a těžko uchopitelnou záležitostí. To je také důvod, proč Mostary nepůsobí tak mrazivě dystopickým dojmem jako většina epizod seriálu Black Mirror, přestože také do jisté míry zveličuje aspekty současné společnosti.

Rafani nejsou o nic méně političtí než jindy. Jejich tvorba nabývá nových forem, jako je apropriace současné pop kultury a jejich počiny nejsou tak explicitní jako těch několik nejproslulejších, ale námět zůstává v podstatě stejný. Ostatně i název výstavy Pospolitost může evokovat jejich několikrát deklarované motto „naše spojení je vyšší formou individuality“. Zasazení výstavy s takovýmto názvem do kontextu Českých Budějovic – místa působiště Martina Konvičky – je samo o sobě politickým gestem. Otázkou nicméně zůstává, jestli má výstava, zamčená v patře nad literární kavárnou, reálný dosah k veřejnosti mimo umělecký svět. Může přilákat lidi z ulice, někoho jiného než ty, kteří se jdou do galerie jen utvrdit ve svých názorech? Nad tímto věčným dilematem výstav angažovaného umění jsem přemýšlela zrovna když jsem se připravovala k odchodu z galerie; při zvedání ze země jsem si všimla, že mezi bílými igelitkami s merchem leží jedna odlišná, lehce opotřebovaná. Patřila postaršímu pánovi s větrovkou, který od pohledu působil jako náhodný kolemjdoucí a byl hluboce ponořený do jednoho z videí.


Rafani / Pospolitost / Galerie Měsíc ve dne / České Budějovice / 5. 12. 2017 – 19. 1. 2018

Foto: Jan Mahr

Natálie Drtinová | Narozena 1993, absolvovala program Liberal Arts and Sciences na University College Utrecht, během kterého strávila semestr na stáži na Universidad Iberoamericana v Mexico City a poté pokračovala ve studiu teorie umění na pražské UMPRUM a genderových studií na FHS UK. Zajímá se o průsečík umění se společenskými problematikami, utopistickými imaginacemi a novomaterialistickým bádáním. Věnuje se galerijní produkci a výtvarné kritice, přispívá do médií jako Artalk, Flash Art, Fotograf Magazine či Artyčok.TV a příležitostně se věnuje kurátorství. Mezi lety 2019 a 2021 působila jako redaktorka výtvarného umění v kulturním čtrnáctideníku A2. Je členkou českého spolku ABCD věnovanému art brut a spravuje archiv Anny Zemánkové.