Artalk.cz

Zprávy z regionů aneb „Je libo prsíčko nebo stehýnko?“

Přehlídka fotografií Terezy z Davle v Alšově jihočeské galerii se pro Kláru Pelouškovou stala příležitostí k reflexi vlastního referování o dění v regionálních galeriích a jejich výstavní dramaturgii v oblasti současného umění. Aktuální výstava v AJG pak podle autorky o současném umění vypovídá jen velmi málo: „Prezentované fotografie jako takové jsou lacinou, bezobsažnou podívanou. Mají být ‚oslavou ženského těla‘, ve skutečnosti však oslavují výhradně jeho ideální, bezchybně hladký povrch a nejsou ničím jiným než přeslazenou pochoutkou pro oko diváka (pochopitelně v prvé řadě heterosexuálního muže),“ píše Peloušková. 

DSC_0142

Zprávy z regionů aneb „Je libo prsíčko nebo stehýnko?“

Občas nám bývá vytýkáno, že se (nejen) naše redakce málo věnuje výstavám v regionálních galeriích, kterým pak schází zpětná vazba. Většinou trochu provinile krčíme rameny, že tak to prostě je, protože rozpočet je, jaký je, protože přispěvatele není lehké do Ostravy nebo Jihlavy dostat, protože výstav je hodně a času i lidí málo… Zároveň ale děláme, co můžeme, aby nám nic důležitého neuniklo a aby naše pozornost vůči „centru“ i „periferiím“ byla vyvážená, protože na kvalitní kulturní vyžití mají nárok všichni, nejen ti, kdo žijí v hlavním městě. Systematickou reflexi výstavních projektů v regionálních institucích považujeme za jeden z našich hlavních úkolů, protože jsme přesvědčeni o tom, že přezíravost vůči mimopražskému dění na jakékoli úrovni je hloupá a ve výsledku se nikomu nevyplatí. S krajskými a městskými galeriemi proto uzavíráme smlouvy o mediální spolupráci, které nám nejen pomáhají dofinancovat náš rozpočet, ale předně nás zavazují k tomu, abychom o jejich činnosti informovali a také se k ní kriticky vyjadřovali. V roce 2017 jsme takovou smlouvu podepsali celkem s devíti veřejnými institucemi působícími mimo Prahu – víc už by bylo nad naše (limitované) možnosti – a z 36 recenzí tuzemských výstav v posledním půlroce jsme jich celkem 18 věnovali právě regionálním projektům. Každý ať posoudí, jestli je to málo nebo moc. Vzhledem k nepoměrně silnější koncentraci galerií i akcí na poli výtvarného umění v hlavním městě oproti regionům si ale troufám tvrdit, že zas taková ostuda to není.

Kritériem výběru výstav při tvorbě redakčního plánu je ale samozřejmě také očekávaný význam, náročnost či originalita přístupu plánovaných projektů, byť žádná z těchto „veličin“ není jednoznačně měřitelná a při pouhém pohledu do dramaturgických plánů jednotlivých galerií někdy ani odhadnutelná. Z programů (nejen) regionálních institucí se nicméně vždycky snažíme vybrat to, co by snad mohlo být nejzajímavější a co by opravdu stálo za zmínku, přičemž se občas musíme prokousávat dost prapodivnými koncepty, nebo se nám naopak stane, že z neznalosti přehlédneme něco pozoruhodného. Přestože kvalita dramaturgie regionálních galerií má bezpochyby vzestupnou tendenci a např. Galerie výtvarného umění v Chebu, Galerie PLATO či Oblastní galerie v Jihlavě dokazují, že „regionální“ rozhodně nemusí znamenat „periferní“ svým významem, zůstává místy současné umění, kterému se jinak Artalk věnuje nejintenzivněji, stále kamenem úrazu výstavních plánů. V krajních případech se pak může stát, že o něčem referujeme jen proto, že je místem konání daného projektu mimopražská galerie, což zjevně není zrovna ideální. Na druhou stranu bychom se možná neměli vždycky snažit z programu institucí, a to nejen těch regionálních, vyzobávat to nejlepší a o všem ostatním zdvořile mlčet.

DSC_0134

Vezměme si například Alšovu jihočeskou galerii v Hluboké nad Vltavou. Ve svém hlavním výstavním prostoru v zámecké jízdárně letos uspořádala dvě výstavy současného umění – malířskou expozici Patrika Hábla (jíž se v recenzi na Artalku věnovala Barbora Ropková) a přehlídku fotografií autorky, která vystupuje pod jménem Tereza z Davle. Zatímco o prvním jmenovaném projektu jsme referovali rádi a tak trochu s vděkem, že jednu z „povinných“ recenzí můžeme věnovat právě jemu, fotografie Terezy z Davle jsou podle mě něčím, co snad ani do veřejné galerie výtvarného umění nepatří.

Výstava Neue Mädchen představuje černobílé snímky více či méně spoře oděných nebo zcela svlečených dívek, neškolených i profesionálních modelek. Portrétní fotografii a aktu se Tereza z Davle věnuje už dvacet let a tato přehlídka prezentuje jak průřez jejími staršími pracemi, tak aktuální tvorbu. Název této výstavy má podle kurátora výstavy Radka Wohlmutha odkazovat ke skutečnosti, že autorka působí v českoněmeckém pohraničí, a tím, že je převzat z reklamního poutače lákajícího na „nové holky“ v místním bordelu, má reflektovat „erotické napětí fotografií“ (z doprovodného textu k výstavě). To se mu jistě daří, avšak místo aby vyzníval „lehce provokativně“, jak míní kurátor, ve skutečnosti spíše neúmyslně a bezděčně, ale veskrze trefně podtrhuje lascivnost a nepříjemnou doslovnost vystavených snímků.

DSC_0116

Práce Terezy z Davle pokračuje v linii „tradiční fotografie“ využívající klasickou analogovou technologii za účelem vizuálně poutavého zobrazení založeného na hře jemných přechodů na škále mezi černou a bílou, na kresbě světlem a jejím vyjevení v ploše barytového papíru. Toto tradiční pojetí fotografie lze charakterizovat pomocí srovnání s poněkud kontrastním přístupem umělců a umělkyň, jako jsou Lukáš Jasanský a Martin Polák, Alena Kotzmannová či Markéta Othová, kteří byli na přelomu 80. a 90. let v českém prostředí průkopníky takového užití fotografie, které namísto technologické preciznosti a kompozice zachycované scény začalo akcentovat kontext a konceptuální významy média jako takového. Jakkoli by se mohlo zdát, že obsah a smysl „tradiční“ fotografie neleží v zobrazovací technice, ale ve snímané skutečnosti, zatímco „konceptuální“ fotografie se jaksi motá v kruhu sebereference a je tedy mnohem náchylnější k vyprázdněnosti, ve skutečnosti číhá riziko fetišizace fotografického média spíše na představitele klasického přístupu. Umělci a umělkyně, kteří s fotografií pracují jako s jedním z mnoha možných vyjadřovacích prostředků, totiž často k zobrazovacím médiím přistupují kriticky, nikoli jako k něčemu nevinnému či transparentnímu. Samozřejmě, že ani toto pojetí fotografie samo o sobě nezaručuje, že výsledné umělecké dílo nebude banální nebo překombinované, u Terezy z Davle však zřetelně vidíme, že tradiční fotografický proces se může snadno stát cílem sám o sobě, prázdným estetismem s kýčovitým dozvukem, je-li navíc zcela prázdný a dokonale uhlazený i fotografovaný výjev. Snad rádoby „edukativní“ složka výstavy zdůrazňující proces tvorby a spočívající v prezentaci zvětšovacího přístroje a zavěšení několika snímků kolíčky na šňůru, pak jakoby tuto skutečnost ironicky ilustrovala a v rámci přehlídky působí ve výsledku trochu komicky a nadbytečně.

Prezentované fotografie jako takové jsou lacinou, bezobsažnou podívanou. Mají být „oslavou ženského těla“, ve skutečnosti však oslavují výhradně jeho ideální, bezchybně hladký povrch a nejsou ničím jiným než přeslazenou pochoutkou pro oko diváka (pochopitelně v prvé řadě heterosexuálního muže). Akty Terezy z Davle nabízí vizuální vjem, který šikovně obchází jakoukoli intelektuální, racionální rovinu vnímání a uvažování, aby s intenzitou sobě vlastní zarezonoval buď přímo tam, kde působí rozkoš, nebo naopak slabé znechucení. Neotvírají žádnou možnost mimoběžného, vrstevnatého čtení, a to v první řadě proto, že stejně jako jsou tyto fotografie dokonalé svým (místy nedokonalým, ale vždy efektním) řemeslným zpracováním, jsou až nepříjemně stereotypně dokonalé i portrétované modelky: všechny mají krásnou tvář, štíhlé tělo a velká prsa. To, že jsou možná některé z těchto dívek a žen před objektivem trochu rozpačité nebo nejisté, způsobuje jen měkké kolísání, které ale nikoho nevyvede z míry – maximálně jen povzbudí sympatie diváka a umocní pocit přítomnosti krásného teplého ženského těla. Žádné nepatřičné emoce zde nemají šanci. Kýčovitost fotografií nakonec ještě podtrhuje snaha napodobit styl portrétních fotografií filmových hvězd meziválečného období: jakási retro patina bohužel prezentovaným snímkům nedodává zamýšlenou eleganci a důstojnost, ale naopak jen posiluje jejich vyumělkovanou prvoplánovost.

DSC_0149

Nic proti aktům, nahotě a pochopitelně ani klasické figurativní fotografii – je naprosto v pořádku, že takové snímky vznikají a že se ženy nechávají tímto způsobem zobrazovat. Modelky na fotografiích nejsou jen objekty pohledu diváka, ale také živými subjekty, kterým možná tento druh zobrazení dodává sebevědomí, odvahu a potěšení. Můj muž by asi moc nadšen nebyl, kdybych mu takové svoje fotografie nadělila pod stromeček, jiným ale takový dárek bezesporu udělá radost. Tereza z Davle je jistě schopná podnikatelka, která svým modelkám a přítelkyním plní přání a činí je spokojenými, v kontextu současného umění předpokládajícím určitou míru sebekritiky však její práce neobstojí.

Alšova jihočeská galerie vyhradila dva výstavní termíny v letošním roce přehlídkám současného umění, v jednom případě se však příšerně sekla, a to je trochu příliš. Má-li instituce tohoto střihu pouze dvě příležitosti k prezentaci aktuální umělecké tvorby, neměla by s nimi zacházet tak marnotratně, ačkoli si umím představit, jak nadšený divácký (a snad i mediální) ohlas výstava Terezy z Davle má. Ani zdaleka však nedosahuje kvality, jakou by státní galerie od umění, které prezentuje veřejnosti, měla vyžadovat, aby komunikovala relevantní obraz toho, co to současné umění vůbec je. Abych se vrátila zase na začátek, je třeba říct, že úlety tohoto typu nejsou specialitou pouze regionálních galerií menšího formátu. Vzhledem k jejich návštěvnické vděčnosti je pochopitelné, že instituce projekty tohoto typu do svých výstavních plánů zařazují, jednou za čas se ale přece jen hodí říct, že to není tak úplně v pořádku.


Tereza z Davle / Neue Mädchen / AJG / Hluboká nad Vltavou / 22. 10. 2017 – 11. 2. 2018

Foto: © Alšova jihočeská galerie, autor snímků Pavel Černý

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *