Artalk.cz

(Kritická) architektura a umění v podmínkách současné Ukrajiny

Před několika týdny začal v Šalounu – ateliéru hostujícího pedagoga na Akademii výtvarných umění – působit ukrajinský umělec a architekt Oleksandr Burlaka. O ukrajinských uměleckých institucích, možnostech prezentace politicky kritického umění, socialistickém modernismu, ochraně poválečných kulturních památek či o důvodech, proč přestal vykonávat klasickou architektonickou praxi a dal přednost designu výstav či vlastním uměleckým/výzkumným projektům, s ním mluvila Klára Peloušková. Rozhovorem částečně navazujeme také na dříve publikovaný text Oleksiye Radynského o institucionálních podmínkách současného ukrajinského umění a mezinárodní pozornosti, které se mu dostává v aktuální situaci politické a vojenské krize.

Bergen Assembly 2013 – An Initiative for Art and Research, Bergen, Norway
Grupa Predmetiv (Oleksandr Burlaka a Ivan Melnychuk), Island, 2013, různá média, foto: Nils Klinger

Obligátní otázka na začátek: Co tě motivovalo k tomu, abys přijal pozvání Akademie výtvarných umění a několik týdnů tady působil jako hostující pedagog?

No, možností, jak se dostat do Prahy a dva měsíce tady být a pracovat tolik není, takže jsem byl moc rád, když jsem dostal tuto nabídku. Je to výzva a zároveň experiment. Nemám žádné pedagogické zkušenosti a snažím se se studenty pracovat jako s kolegy. Rád bych, abychom pracovali kolektivně a zároveň se snažím všechny myšlenky a návrhy směrovat k projektům, které by vycházely z místního kontextu. Byl bych rád, kdyby se studenti pokusili porozumět kontextu města, které na ně nějak působí. Studenti v Šalounu pochází z různých zemí a nejsou příliš sžití s českou kulturou, a tak se snažím, aby se cítili více napojení aspoň na lokální urbánní prostředí. Kromě každotýdenních schůzek v ateliéru chodíme taky na procházky po městě. Pokouším se trochu zatřást geografií Prahy a jejím obrazem turistického středověkého města, aby studenti pocítili, že je toho tady mnohem víc, že je to v podstatě stejné město jako to, v němž žijí. Že má podobnou strukturu a problémy. Byli jsme taky na výletě v Ostravě a Zlíně, abychom viděli i jiná urbanistická řešení a rozšířili si tak představu o českém městském plánování.

Říkal jsi, že nemáš z dřívějška žádné pedagogické zkušenosti a že se doma příliš nepohybuješ v akademickém prostředí. Nicméně jako absolvent kyjevské Národní univerzity výstavby a architektury a jako umělec, který se vyzná v ukrajinské institucionální struktuře, mohl bys krátce popsat, jaká je na Ukrajině situace státního vysokého školství, pokud jde o architekturu a výtvarné umění? Jak akademie výtvarného umění či architektury fungují a v čem se nejvíc liší třeba od pražské AVU?

Zatím jsem neměl možnost AVU do takové míry prozkoumat, ale jedna z prvních věcí, která na tebe udělá dojem, je, že je zdejší způsob vzdělávání mnohem aktuálnější – pokud jde o používání technologií a nových digitálních médií, ale taky co se týče pouhých materiálních aspektů, jako je možnost pracovat v prostorném ateliéru. Národní akademie vizuálních umění a architektury v Kyjevě je velmi konzervativní, je to vlastně pořád akademie jako vystřižená z 19. století, kterou ovšem jako by stále ovládali sovětští byrokraté – ti, kteří potlačovali avantgardu a tvůrce, jako byli Malevich nebo Tatlin ve 30. letech, a ti, kteří později tajné službě donášeli na ostatní… Samozřejmě jsou tam ale taky noví učitelé a je naděje, že se věci změní. Tato akademie je největší a jednou z mála státních uměleckých škol na Ukrajině, díky čemuž se zde rozšiřují malé komerční školy zaměřené na současné umění a nová média, počítačové technologie a podobně. A tyto školy samozřejmě vytváří pracovní příležitosti pro umělce, kteří si tak učením přivydělávají.

4
Melnychuk-Burlaka group, Prometheus, 2015, video a různá média, foto: PAC (Kiev)

Je vzdělání na těchto školách pro studenty dostupné?

Moc ne. Většinou je navštěvují lidé, kteří nebudou působit jako umělci a mají prostě dostatek volného času a peněz, aby si tyto kurzy mohli dovolit. Obvykle ale tyto školy nabízí taky několik volných míst – umělci se o ně můžou ucházet v malých výběrových řízeních. Jsou taky umělci a umělkyně, kteří organizují krátkodobé kurzy a semináře jako např. lidé z Visual Culture Research Center (VCRC) a Method Fund, organizací, které fungují jako nezávislé nadace pro umělecké vzdělávaní a přednáškové programy. Když mají peníze, tak nějaký kurz otevřou…

A je na Ukrajině tlak ze strany studentů, kteří by usilovali o změnu tohoto systému?

Ano, v Kyjevě už pár let působí skupina studentů/ek a absolventů/ek tamní akademie, jejichž iniciativa má vést k otřesení této situace. Tento kolektiv se v mnohém podobá pražskému Ateliéru bez vedoucího. Každý měsíc publikují magazín Vono, jehož obsah vytváří střídající se externí editoři, a pravidelně organizují různá setkání. Můžeme ale jenom snít o situaci, kdy by se rektor přišel podívat na konferenci pořádanou takovým kolektivem (jako tady v Praze před pár týdny) a poslechl si jejich názory, nebo že by někdo uspořádal otevřenou veřejnou diskusi s kandidáty na pozici rektora – to je z našeho pohledu velmi progresivní.

Nedávno jsme publikovali text Oleksiye Radynského o tom, jak válka změnila situaci, v níž se nachází ukrajinské umění, a že politická a vojenská krize ve skutečnosti přinesla mnoho pozornosti ukrajinským umělcům a umělkyním. Co si o tom myslíš? Zasáhlo to i tebe osobně?

Oleksiy má rozhodně pravdu v tom, že umělci jsou jediní, kdo má z této situace prospěch. Mnoho zahraničních kurátorů zve ukrajinské umělce, aby se účastnili projektů zaměřených na témata jako „umění po Maidanu“ a podobně. Centrum současného umění DOX v Praze je hezký příklad toho, jak to dnes funguje: momentálně je tam výstava zabývající se současnou politickou a sociální situací v Iráku, výstava věnovaná stému výročí Velké říjnové revoluce a přehlídka současného ukrajinského umění. V tuto chvíli působí DOX spíš jako noviny. Je nicméně zajímavé, že výstava o Iráku sestává především z novinářských fotografií pořízených zahraničními agenturami, nikoli místními, což samozřejmě vede k vytváření velmi specifického narativu. Situace na Ukrajině je oproti tomu prezentována z vnitřku, umělci a umělkyněmi, kteří tam žijí a pracují… V posledních letech se někteří umělci soustředili takřka výhradně na tuto problematiku – ztracená území, migraci, protesty, válku… Je to důležitý faktor, i pro mě.

2
Oleksandr Burlaka a Nikita Kadan, Reconstruction with a superstructure. Project of failure, 2013, různá média, foto: ArtPlay (Moscow)

Máš pocit, že některé z těchto prací vznikají spíše „na zakázku“ zvenčí, ze strany zahraničních institucí, které tato témata zajímají a pobízí proto ukrajinské umělce, aby vytvářeli tento typ prací? Existuje možnost, že některé práce na tato témata vychází spíš z pragmatického uvažování vedeného silnou zahraniční poptávkou?

Myslím, že umělci na Ukrajině se cítí skutečně zodpovědní za reflexi otázek a problémů, které se v médiích objevují s takovou intenzitou. A když mají možnost promluvit, snaží se říct něco důležitého.

Jaké jsou na Ukrajině možnosti, pokud jde o prezentaci politicky kritických prací směrem k místnímu publiku?

To je samozřejmě problém, protože na Ukrajině nejsou žádné nezávislé umělecké instituce, kromě několika soukromých organizací, jako je PinchukArtCentre nebo IZONE. Pokud jde o velká konzervativní státní muzea, je tam Národní muzeum umění a Mysteskyi Arsenal. Je nedostatek institucí, s nimiž by umělci mohli spolupracovat, když nevytváří práce vhodné pro trh s uměním. Proto se více orientují na zahraniční uměleckou scénu. Já nejčastěji spolupracuji s VCRC v Kyjevě, které je mimochodem také závislé na zahraničních finančních zdrojích. V posledních měsících jsem se účastnil Kyjevského bienále, které VCRC organizuje – spolu s Alexem Bykovem jsme navrhli design výstavy o architektuře krytých tržnic ze 60. a 70. let, kterou kurátorsky připravila Hanna Tsyba. Byla to naše druhá příležitost vytvořit pop-up muzeum poválečné architektury. Na Ukrajině není žádné muzeum architektury – i když máte sbírku nebo archiv vztahující se k architektonickému dědictví, není instituce, která by se o ně mohla postarat.

Ale zpět k VCRC. Je to instituce, která umožňuje umělcům prezentovat kritické projekty. Není to velká organizace podporovaná oligarchy a velkými korporacemi – má poněkud omezený rozpočet, zároveň je ale populární, a jako taková je snadným terčem pro ty, kteří chtějí ve veřejném prostoru demonstrovat fyzickou sílu. Radikální pravice válečné situace na Ukrajině do velké míry využívá. VCRC bylo už několikrát těmito lidmi napadeno, například na začátku letošního roku, když prezentovalo výstavu Davida Tschitschkana – ostraha galerie byla tehdy zbita a vystavené práce zničeny. Tyto události jsou využívány jako mediální bomby k tomu, aby mohli být někteří lidé prohlášeni za ruské agenty, separatisty a tak podobně, je to taková komediální strategie. Tímto způsobem vytváří atmosféru neustálého strachu a velmi dobře to funguje. Podílel jsem se například na organizaci výstavy nazvané The Festival Is Cancelled kurátorského kolektivu HudRada, která se odehrávala v Literárním pamětním muzeu Pavla Tychyny a zabývala se dějinami cenzury na Ukrajině. Na této výstavě mělo být prezentováno jedno z děl Davida Tschitschkana předtím zničených ve VCRC, ale muzeum to zakázalo. Báli se, že by někdo napadl i je. Na Ukrajině tedy působí silná vnitřní cenzura, která lidi odrazuje od toho, aby cokoli dělali…

8
Oleksandr Burlaka a Alex Bykov, Market economy, 2017, různá média, foto: Sasha Kovalenko, Darya Nikolenko

Tvým polem zájmu je především poválečná socialistická architektura. Jaká je na Ukrajině situace, pokud jde o uchovávání a ochranu poválečného architektonického a uměleckého dědictví?

Je to složité. Na Ukrajině platí od roku 2015 balíček „dekomunizačních“ zákonů, jehož prostřednictvím se stát snaží očistit veřejný prostor od jakýchkoli nacistických a komunistických symbolů. Chápu to jako snahu nasměrovat frustraci lidí vůči jednomu jednoznačnému nepříteli, snahu přesvědčit veřejnost, že jsme to nebyli my, kdo to všechno způsobil, ale že to byl někdo jiný, nějaká jiná společnost, která byla zodpovědná za všechny nacistické a komunistické zločiny. A samozřejmě současná politická reprezentace napodobuje politiku a rétoriku Sovětského svazu. Tyto zákony nezasahují vrstvu architektury, protože jinak by museli zbourat takových 80% městské struktury, postihují ovšem pomníky a památníky, mozaiky a další práce, které jsou založené na syntéze umění a architektury.

Další hrozbou pro architekturu jsou současní developeři – ve veřejném prostoru vedou válku, která zasahuje staletí kulturního dědictví, samozřejmě včetně dědictví modernismu. Na internetu se dá najít plno hezkých černobílých obrázků všech těch heroických ikon poválečné architektury, které jsou pro mladou generaci inspirativní, ve skutečnosti se ale tyto budovy většinou nachází v žalostném prostředí mezi parazitní architekturou a ploty ohrazujícími stavební pozemky, které dávají tušit, že jsou určeny k demolici nebo rekonstrukci. Někteří lidé se snaží vidět v této architektuře nějakou možnou realitu, nějakou inherentní kvalitu, a pokouší se usměrnit chaos rozprostírající se kolem těchto staveb, aby k nim ostatní mohli pocítit nějakou sounáležitost. Investoři ale často chtějí něco jiného.

V Kyjevě se například nachází slavná budova ve tvaru létajícího talíře, která byla v posledních týdnech místem konání Kyjevského bienále a která je nyní, po mnoha letech, kdy sloužila jako sídlo Ukrajinského institutu pro vědecký a technologický výzkum a rozvoj, připravena k rekonstrukci. Investor si nyní pronajímá 50% této stavby a vedle ní staví obrovské obchodní centrum. Investuje nějaké peníze i do rekonstrukce tohoto unikátního objektu, ale nikdo neví, co to vlastně znamená: můžeš nechat stát jednu zeď a pořád se tomu bude říkat rekonstrukce. V nedávné době se ale zformovalo poměrně silné občanské hnutí na podporu této památky – ve spolupráci s jejím architektem se tito lidé snaží ji zachránit. A samozřejmě jsou ve městě i další místa, která jsou součástí modernistického dědictví – ačkoli za ně nejsou oficiálně označena – a tento nový kolektiv lidí, který se stále rozrůstá, se pokouší i o jejich ochranu.

16
Oleksandr Burlaka, Devil’s Bridge, 2016, různá média, foto: Open Place

A co akademické autority – historikové a další výzkumníci, kteří by mohli veřejně vystoupit na podporu tohoto úsilí a vyslovit svůj názor, když dojde na debatu s investorem nebo místní politickou reprezentací? Jsou lidé z akademických kruhů ochotni se do těchto snah zapojit?

No, dosud to celé probíhalo spíše na nezávislé, aktivistické úrovni…

Mnoho průkopnických publikací věnovaných socialistickému modernismu bylo napsáno zahraničními (západními) autory. V České republice se dá nicméně pozorovat rostoucí odborný zájem o místní poválečnou architekturu. Jak je to na Ukrajině, cítíš se pořád jako „průkopník“ výzkumně orientované praxe v této oblasti, nebo máš pocit, že například socialistický modernismus už není tak nové téma?

Zahraniční badatelé byli určitě prvními, kdo se o toto dědictví začali zajímat, ale i na Ukrajině působí dnes už velmi dobří lokální výzkumníci jako například Ievgeniia Gubkina z Charkova, která každý rok pořádá konferenci Modernistki, a mnozí další. Je to nové a rostoucí pole zájmu a jsem docela optimistický, že těch badatelů bude ještě víc. Sám jsem byl zapojen do několika výzkumných a výstavních projektů, jako byla například výstava nerealizovaných experimentálních projektů ze 70. let s názvem „Superstructure“: 11 Projects that Defined Kiev’s Soviet Modernism. Tato výstava se dočkala velkého zájmu ze strany veřejnosti a je znát, že jsou lidé – nejen architekti – odhodláni toto kulturní dědictví bránit. Rozhodně je zde patrná potřeba porozumět naší současnosti skrze nejbližší historii, v jejímž průběhu se naše momentální realita utvářela.

Svou profesní dráhu jsi zahájil v klasickém architektonickém ateliéru a teprve potom ses začal věnovat umění a architektuře výstav. Proč?

Pracoval jsem v architektonickém ateliéru osm let mezi roky 2003 a 2011. Nejvíc zábavy si ale architekt užije při tvorbě modelů. A výstava je v podstatě takový velký model – je to velmi rychlé, můžeš si pohlídat všechny detaily… Je to prostě jednodušší. Skutečná stavba trvá roky, musíš přistoupit na spoustu kompromisů a mnohdy se dostaví pocit frustrace… Výstavní design na Ukrajině ale nedělá mnoho architektů, protože naše země je velká a i za války jde do výstavby hodně peněz. A na velkých projektech člověk vydělá rozhodně víc než prací pro svět umění, kde stráví hodiny diskusemi s kurátory, kteří běžně na začátku ani neví, co vlastně chtějí…

Kunstraum Lakeside, Lakeside Park Ausstellung: "Sister Europa" kuratiert von Lesya Prokopenko Foto: Johannes Puch http://www.johannes puch.at
Oleksandr Burlaka, Dungeons, dragons, knights, vassals, peasants, ancient statues, castle walls, siege, 2015, různá média, foto: : kunstraum lakeside, Klagenfurt

A co tvoje umělecké výzkumné projekty? Pociťoval jsi ve „skutečné“ architektuře taky nedostatek humoru nebo utopie?

Samozřejmě že je v ní nedostatek humoru. Ve skutečnosti je ale moje práce dost podobná: jako architekt se pochopitelně taky věnuješ výzkumu, mě jen zajímalo dělat ho v jiném kontextu – používat stejné metody, ale s jinými výsledky. Přistupuju ke svému výzkumu jako k umění, nikdy jsem nechtěl překročit hranici akademického světa a účastnit se vědeckých konferencí a podobně. Pohybuju se v trojúhelníku mezi uměním, architekturou a výzkumem a necítím se tak docela být součástí ani jedné z těchto disciplín. Roky jsem se výzkumu věnoval paralelně. Utopické projekty ale nedělám, pro mě je umění příležitostí k tvorbě kritické architektury – mluvit architektonickým jazykem, ale z jiné perspektivy. Je to taky možnost, jak o architektuře mluvit s architekty, jak být kritický ke své vlastní profesi… Protože být architektem a mít ateliér znamená, že člověk nemá moc času problematizovat sám sebe nebo možnost všeho nechat a pustit se do něčeho jiného. Nejzajímavější projekty jsou nakonec většinou ty, které zůstanou na papíře. Co je skutečně zajímavé, jsou všechny ty příběhy, obtíže a zápasy za reálnou stavbou. Architektonická praxe je neustálou guerillou a taktickým soubojem mezi architektem a klientem. Proto se často pokouším ukazovat ledovec, nejen jeho špičku.


Oleksandr Burlaka (*1982) vystudoval Fakultu architektury Národní univerzity výstavby a architektury v Kyjevě. Působí v Kyjevě jako umělec a architekt, pracuje především s médii instalace, fotografie a výstavního designu. Jeho práce je zaměřená na výzkum a kolaborativní praxi, často se věnuje architektuře a její transformaci v postsovětských zemích. V letech 2007–2011 působil jako člen skupiny Melnychuk-Burlaka, v letech 2011–2016 pak v rámci skupiny Grupa Predmetiv. V letech 2016–2017 se účastnil kolektivního projektu skupiny Travelling Academy s názvem The Empire Strikes Back?, který byl zaměřen na výzkum postsovětské městské krajiny v Kišiněvě, Kyjevě, Minsku, Moskvě, Tbilisi a Yerevanu. Je spoluzakladatelem a členem kurátorského a aktivistického interdisciplinárního kolektivu HudRada. Svůj výzkum na poli architektury publikoval v několika různých publikacích: The Book of Kyiv (Kyjevské bienále, 2015), Kiew Architekturführer (DOM Publishers), Soviet Modernism 1955–1991: Unknown History (Architekturzentrum Wien). Uspořádal výstavy ukrajinské architektury Transpassing Modernities v Istanbulu a A Parallel Modernity. Soviet Architecture 1956–1991 v Sao Paulu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *