TZ: Karíma Al-Mukhtarová

Karíma Al-Mukhtarová / The Rooms / kurátor: Michal Novotný / Centrum pro současné umění FUTURA / Praha / 6. 12. 2017 – 18. 2. 2018

Karíma Al-Mukhtarová: The Rooms

1. Tak tohle je ta první manipulace. Jako dítě tě fotí ve školce, udělají to zátiší, musíš se fotit jednotně a usmívat se. Což mne se už v tý době nelíbilo a prostě jsem nechápala, proč to mám podstupovat. A oni řekli: pro rodiče. A že se mám usmívat, a čím víc mi říkali, ať se usmívám, tím víc jsem brečela. Je to poprvý, kdy tě společnost nutí nějak vypadat, ale pořád si ještě dítě. Proto jsem jí nechala ten obličej, protože myslím, že v dětství ještě máš nějakej obličej. Spíš postupem času ztrácíš svojí tvář, kvůli tomu abys mohl fungovat, třeba ve svý práci, ve škole, nebo taky někdy jí ztratíš jenom z nějakýho důvodu, což v tom dětsví neřešíš takovýhle věci ještě. Proto jsem taky v těch dalších pracích ustoupila od těch obličejů a dalších “nezbytných” částí, který mi stejně přijde, že lidi vlastně nepotřebujou, protože ta jejich tvář se dokáže změnit skrze každou vteřinu.

2. To jde normálně koupit tyhle hodiny, je to v podstatě readymade. Třeba teďka je to docela jednoduchý to poznat,, ale furt tě mate, že se musíš zamyslet, kolik teda hodin je. Takže ti to zase tak trochu zastaví čas.

3. Má tu kytku z pouti, kterou si vystřelila. A ztratila u toho hlavu. Ale je to pocitový. Vzniklo to v lednu 2017, to je možná taky důležitý, tady už se tehdy hlásilo jak je v Iráku konec války a ISIS ustupuje. Ale to právě byly největší boje, a táta je z Rawa, a to je u hranic se Sýrií a hlavně je to u vody, a v těhle zemích, kdo má vodu, má celou zemi.

4. To je ta očista. Zlý mýdlo. Když chceš zase znova začít, tak to bolí. A tím, že to podstoupíš, tak ztratíš i některý části, který si nechtěl ztratit. A teď se je snažíš zase nějak slepit, ale ono už to nikdy na to místo nesedí. Když začínáš, tak máš tu energii, chceš všechno, ale přestaneš sám sebe vidět, protože nemáš ten odstup a tak seš zase v tom zpátky, dole.

5. Tahleta má možnost, aby byla silná, ale musí se postavit. Často máš ty věci okolo sebe, ale v tu chvíli to nevidíš. Protože čumíš třeba takhle na podlahu. Myslím, že tohle je hodně typický třeba pro mně. Já mám tady tuhletu super vlastnost, že když se mi něco nepodaří, tak je okolo temno, a už nic nevidím, najednou se mi všechno vypne a nemůžu pokračovat. Zároveň jí to ale i podpírá, že jo, to je právě ten paradox.

6. Zlej vliv. To sou ty siluety za tebou. Jak ty lidi ti něco říkaj, a ty se furt měníš, až pak ztratíš tu hlavu, už jí nepotřebuješ.

7. A to je třeba i tahle fotka. Tu sem udělala, když mi bylo 19, na škole v Ústí. Hodně jsem fotila, ale prostě mi bylo řečeno ve škole, že to je blbý. Všichni říkali, že to je blbý. A když všichni říkali, že to je blbý, tak já jsem to smazala a přestala jsem fotit. Což teď bych už neudělala. Nebyl to dostatečný koncept, já jsem začínala na nových médiích a zajímala mne spíš ta estetika a ne koncept. Jsem nikdy nerozuměla tomu, co ty spolužáci říkaj, jak o tom tři hodiny mluvěj a pak maj jeden papír na zdi. Pak jsem se nějak snažila do toho zařadit, ale prostě to nefungovalo. Protože to nechci, nemusí tam být něco, že se odkazuješ k jiným umělcům. Mne přijde, že třeba v tom Berlíně je hodně umělců. strašně moc. Typický je, že každej říká, že je umělec. A je možná vlastně jedno, co tam vzniká, ale že ty lidi z toho mají strašnou radost, že je to fakt baví dělat. A mne přijde, že tady hodně lidí tu radost nemá.

8. Tohle je kýč. Ta růžová, to je přesně ten odstín, co máš u Matella. Ty posraně drahý barbíny. A to je i ten prodej, buď se prostě prodáš, sám sebe a trošku se tak i pohřbíš, ale zároveň jako i vystavíš. Musíš se tak nějak vystavit, úplně změnit ten svůj vizuál.

9. To bylo původně v německých kancelářích. Jak jsem měla ten ateliér, tak to bylo původně “job center”. Ty úředníci měly tyhle věci jako výzdobu kanceláří a je to všechno fake. To je nějaká levná tapeta, tohle je dřevotříska. A tu výšivku sem našla, a když se koukneš zezadu, tak je to ruční práce. Přišel mi dobrej ten kontrast. Něco, co je fakt hodně práce a tady ten totální fake, co si hraje na nějaký umění.

10. A ten kůň, to je ten vrchol. To je chlap. To sou ty vztahy. Přiřítí se ti do života, všechno zničí, jako tady při vstupu do galerie. A pak v tom vztahu se houpeš nahoru a dolů. To není jako, že by ses někdy zastavil, a ten, kdo se udrží, je vítěz.

(sestavil Michal Novotný)