TZ: Anders Grønlien

Anders Grønlien / Don’t go chasing waterfalls / kurátoři: Michal Novotný a Lumír Nykl / Centrum pro současné umění FUTURA / Praha / 6. 12. 2017 – 18. 2. 2018

Anders Grønlien: Don’t go chasing waterfalls

Don’t go chasing waterfalls

Please stick to the rivers and the lakes that you’re used to

I know that you’re gonna have it your way or nothing at all

But I think you’re moving too fast

TLC – Waterfalls

Je možné splnit sny svou vůlí, má cenu se honit za smyslem v ničivě proměnlivém světě? Je lepší se stáhnout do subjektivního světa, uprchnout do náruče přírody a obrátit se do svého nitra? Anders Grø​nlien může být – skrčený lesní troll s vazbící kytarou na voru uprostřed jezírka v Prachovských skalách v sousedství čajového altánu? – klečící účastník rituálu, zahalený v kostýmu ušitém z látky užívané při katolických paraliturgických procesích v Cordobě, pokryté nášivkou, v nichž se ve volné symetrii překrývá (před)islámský ornament? – novoromantický malíř a sochař se subjektivní představivostí, pracující intuitivně ovšem se smyslem pro mystické významy, přírodu vnímá melancholicky a její obraz přenáší na plátno se sentimentální snahou o znovuzpřítomnění “hieroglyfického jazyka” přírody?

Raně romantická představa přírody jako světa ducha a symbolů, které člověk pro sebe oživuje, se skrývá v každé mlhavě barevné ploše. Umění kdysi mělo splynout s přírodou v jeden celek, příroda byla však západním malířstvím vytěžena podobně jako bylo v rámci industriálně tržní logiky přirodní bohatství přeměněno na zdroje. Raně moderní snahy o hledání nové srozumitelné alegorie ve smyslu intiutivně chápaných přirozených znaků obrazu se v nedávném umění projevovaly důvěrou v obecnou srozumitelnost masově šířených komerčních kódů a korporátních významových vzorců. Umělci a umělkyně jako Anders Grø​nlien odtud prchají zpět do vizí o univerzálně sdělné přirozenosti. Lebka berana u nohou polonahé lovkyně s oštěpem významově leží někde mezi sebeironizujícími astronologickými memy a odevzdáním oběti přežité maskulinity na oltář nezvratného vývoje. Porozumění podobenství se stromem života s kořeny v místě, kde se střetávají čtyři řeky, může být jedině podobně fragmentární, jako průhled klíčovou dírkou ve tvaru maurského oblouku. Koloniální dědictví vykořeněnosti prastarých kulturních vzorců zastiňuje možnost porozumět mytologickým prvkům jinak přítomným napříč kulturami. Podobně malebný lesní výjev s liškou a jeskyní může být sofistikovaným vizuálním komentářem k renesančnímu dědictví platonské filozofie, jako i doom metalovým vtipem o huličském doupěti. Stylově spřízněné novopohanské kostýmy a rekvizity jsou pak zakonzervovány jako v expozici Národopisného v pochozí vzdálenosti od galerie, včetně rafinované sound designové instalace terénní nahrávky deště a přerušovaného proudu potoka. Symbolické významy se zdají být záhadné jako voda tekoucí z mořského fjordu do vnitrozemí.

Úhelným kamenem je reliéfně vyvedený rituál plodnosti s kropením šiškou. Dává do pohybu celou propletenou strukturu vtělených významů Hodnotu otcovství a touhu po blízkosti i koloběh plození, narození, výchovy, ztrácení a odcizení. Potlačováné a tíživé vědomí překotných změn, které propukají za horizontem privilegovaného severozápadního pohledu. Zadržované katastrofy a vytěsňované nerovnosti náhle jako vodopád vtrhají do světa se silou, která nás srazí tváří na mokré andaluské dlaždice, ve kterých se zrcadlí norská krajina. Meditace před branami rajské zahrady se máchnutím rituálního oštěpu mění v obžalobu světa rozděleného ploty, které rozdělují lidstvo jako i smutek nad existencí hranic, které sami stavíme mezi sebe tím, že nedokážeme dohlédnout důsledky svých činů konaných v dobré víře změnit se k lepšímu.

Lumír Nykl