Artalk.cz

Moje místo je tvoje místo

Markéta Jonášová hodnotí výstavu letošních finalistů britské umělecké ceny Turner Prize. Ta podobně jako jiné umělecké ceny v Evropě prochází proměnou – například zrušila věkový limit padesáti let pro účastníky soutěže – a letos se přesunula mimo jakákoliv umělecká centra na východ Anglie, do města Hull. Jonášová se v textu pozastavuje nad každým participujícím umělcem či umělkyní a úspěšnost celé přehlídky, která se podle autorky recenze vyznačuje vysokou mírou přístupnosti a srozumitelnosti směrem k veřejnosti, vidí především v dobře zvládnutém doprovodném programu.

'Swallow Hard: The Lancaster Dinner Service, 2007' by Lubaina Himid. The Turner Prize Exhibition. Ferens Art Gallery. Hull. Photograph by David Levene 23/9/17
Lubaina Himid, Swallow Hard: The Lancaster Dinner Service, 2007

Moje místo je tvoje místo

V letošním roce převzala štafetu pořadatele výstavy finalistů Turner Prize Galerie Ferens, která se nachází v historickém centru malého města Hull na východním pobřeží Anglie. Navzdory snahám o revitalizaci původně industriálních částí města, jejíž součástí je i podpora kulturních projektů, je pověst Hullu běžně spojována s vysokou mírou nezaměstnanosti, těhotenstvím dospívajících a pro-brexitovskou náladou. Stát se městem kultury Velké Británie je tak pro Hull podstatnou událostí, od které je očekávána nejen nová reputace, ale v duchu teorie kreativních průmyslů i zlepšení stávající sociální a ekonomické situace. Že je pořádání Turner Prize doprovázeno značným očekáváním, bylo možné pozorovat nejen na kurátorském pojetí výstavy, ale především v samotném prostoru galerie. Během sobotního odpoledne postávaly před budovou hloučky debatujících návštěvníků a nejinak tomu bylo i uvnitř: návštěvníci všech věkových skupin se dávali do řeči s dobrovolníky a kustody, stáli frontu na promítání filmů Rosalind Nashashibi, svědomitě pročítali kurátorské texty a diskutovali nad doprovodnými otázkami u kulatého stolu ve vstupní místnosti.

'Peter's Sitters II, 2009' (left) and 'Flat Top, 2008' by Hurvin Anderson. The Turner Prize Exhibition. Ferens Art Gallery. Hull. Photograph by David Levene 23/9/17
Hurvin Anderson, Peter’s Sitters II, 2009 (vlevo) a Flat Top, 2008

Především díky participativnímu programu v centrální galerii, který vybízí ke sdílení názorů na témata reflektující vystavené umění, k poslouchání rozhovorů s umělci a nebo prostě jen k odpočinku, se kurátorům podařilo navodit vřelou atmosféru, značně odlišnou od pompézního a formálního prostředí Tate Britain. Výstava finalistů navíc není striktně ohraničena a navazuje na stálou expozici evropského umění 17. a 18. století v levém křídle budovy. Zatímco místnosti v pravé části galerie jsou věnované instalacím Andrey Büttner, Lubainy Himid a Rosalind Nashashibi, prostoru sousedícímu se stálou expozicí dominují malby Hurvina Andersona. Umístění abstrahovaných výjevů z holičství či krajiny, jejichž realističnost je založena na klasické metodě mřížky, do blízkosti stálé expozice nenuceně uvozuje dialog mezi historickým a současným. I přes političnost osobních námětů však Anderssonova instalace vyznívá idylicky a formalisticky, a to především ve srovnání s tvorbou nominovaných umělkyň.

Červené přítmí galerie vedoucí ke dvěma promítacím sálům předjímá poklidný neklid filmů Rosalind Nashashibi. Byť se děj obou videí odehrává na dvou značně rozdílných místech – v palestinském pásmu Gazy a na rodinné usedlosti v Guatemale, jejich spojujícím motivem je odkrývání každodenní reality konfliktů vyvstávajících na rozhraní odlišných kultur. Nashashibi používá podmanivý vizuální styl, který spočívá v prolínání dokumentárních, inscenovaných a animovaných prvků, a pomalých, kontemplativních záběrech. Děj, či spíše náznaky děje, spočívají v detailech: v oprýskaných zdech, v intimních vztazích protagonistů, v prázdných ulicích.

'Electric Gaza, 2015' by Rosalind Nashashibi. The Turner Prize Exhibition. Ferens Art Gallery. Hull. Photograph by David Levene 23/9/17
Rosalind Nashashibi, Electric Gaza, 2015

Zatímco specifický styl Nashashibi zásadně formuje způsob jejího vyprávění o střetávání v životě na pomezí historicky specifických kultur, Andrea Büttner zůstává autorsky v pozadí a přenechává hlavní část své instalace výstavnímu panelu zapůjčenému z berlínské Knihovny míru. Tématem série nástěnek, jež byly vytvořeny krátce po pádu Berlínské zdi, jsou myšlenky aktivistky, filosofky a pacifistky Simone Weil. Citáty z díla Weil o vykořeněnosti či ideji národa jsou prezentovány spolu s emotivně působivými snímky etablovaných fotografů. V doprovodném textu kurátoři uvádějí, že série nástěnných panelů vytváří dialog s aktivistickým dílem Büttner. Byť jsou úvahy umělkyně o žebráctví či asketismu politicky motivované, minimalismus výtvarných gest jejich angažovanost upozaďuje, a to především ve srovnání s emotivně a obsahově bohatým výstavním panelem, jež adresuje společenské předpoklady fašizujících tendencí.

Andrea Buttner. The Turner Prize Exhibition. Ferens Art Gallery. Hull. Photograph by David Levene 23/9/17
Instalace Andrey Büttner

Nejvýraznější postavou letošní Turner Prize je bezpochyby Lubaina Himid, jež se prezentuje čtyřmi „médii“ charakteristickými pro její mnohovrstevnatou tvorbu: malbami otroků či výjevů spojených se zrušením otroctví na porcelánové nádobí přepisuje kulturní historii běžně spojovanou s tímto tradičním designem, kolážovitou úpravou novinových stránek glosuje stereotypní reprezentaci černošské kultury v deníku Guardian, scénografickou instalací dvojrozměrných figur satirizuje britskou politiku 80. let a v malbě symbolicky zachycuje traumata spojená s transportem otroků přes Atlantik.

Himid je původem ze Zanzibaru, avšak na britské umělecké scéně působí již několik desetiletí – v době založení Turner Prize, kdy byla cena udělována výhradně britským umělcům, již nejen vystavovala v galeriích napříč Británií, ale i organizovala výstavy černošských umělkyň. Byť její letošní nominaci oficiálně umožnilo zrušení věkového limitu padesáti let, symbolicky je autorčina tvorba ozvukem širšího obratu vlivných britských institucí k přepisování a rozšiřování historie současného umění z postkoloniálních pozic, a to především ve vztahu k černošskému umění. Dvě z kriticky nejdiskutovanějších londýnských výstav letošního roku: Soul of a Nation v Tate Modern a The Place is Here v South London Gallery, mapovaly černošská umělecká hnutí ve Spojených Státech a ve Velké Británii v druhé polovině dvacátého století. Právě na druhé zmíněné výstavě se Lubaina Himid podílela nejen kurátorsky, ale i jako jedna z vystavujících. Nominaci Himid tak lze vnímat jako určité zadostiučinění pro oficiálními institucemi opomíjenou generaci umělců, ačkoliv má toto uznání po takřka třiceti letech nepochybně trpkou stránku a vzbuzuje otázky po současných podmínkách pro vystavování mladých umělců a umělkyň z etnických minorit.

'A Fashionable Marriage, 1987' by Lubaina Himid. The Turner Prize Exhibition. Ferens Art Gallery. Hull. Photograph by David Levene 23/9/17
Lubaina Himid, A Fashionable Marriage, 1987

Není pochyb o tom, že výběr letošních finalistů a vystavených prací je reakcí na politické události nedávné doby, a výstava proto i přes široké spektrum médií působí sourodě, a co je podstatnější, především komorně. Právě díky navození přívětivé a otevřené atmosféry v samotném prostoru galerie se daří otevřít dialog ohledně témat spojených s přetrvávajícími stereotypy vůči „jiným“ a dát prostor historii a kultuře, jež obvykle zůstává na okraji mediálního zájmu. Přesun Turner Prize do provinční galerie tak ukazuje, nakolik má smysl pořádat takto koncipovanou výstavu současného umění ve městě, kde je přehlídka považována za výjimečnou událost a přitahuje tak pozornost širokého spektra návštěvníku, a ne jen publika, jež disponuje určitým kulturním kapitálem. Kurátoři se s touto výzvou dokázali velmi dobře vypořádat a podařilo se jim jít naproti možnému pobouření či nepochopení, jež by se dalo v malém městě s galerií, které dominuje před-moderní umění, očekávat. Docílili toho do značné míry díky důrazu na doprovodný program, který obsahoval mimo jiné i sérii participativních otázek (z nichž některé se týkaly relevance samotné Turner Prize), zápalem a vlídností přítomných kustodů, srozumitelnými texty či zvláštní výstavou plakátů s kontroverzními titulky, jež doprovázely předchozí ročníky. Tato kurátorská rozhodnutí jsou v souladu se zastřešujícím motivem výstavy, jak jej prezentuje ona obsáhlá nástěnka představující dílo Simon Weil: že nejnebezpečnější nemocí lidstva je pocit vykořeněnosti, že je potřeba utvářet prostředí, ve kterém lze kořeny znovu nabýt, a především, že každý člověk by měl mít mnoho kořenů.


Andrea Büttner, Rosalind Nashashibi, Hurvin Anderson, Lubaina Himid / Turner Prize 2017 / Ferens Art Gallery / Hull, Velká Británie / 26. 9. 2017 – 7. 1. 2018

Foto: David Levene

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *