Artalk.cz

i-talk(.hu)

Vedle recenze budapešťského OFF-Biennále napsal Šimon Kadlčák na základě svých zážitků z rezidence v maďarském hlavním městě ještě jeden text: částečně vyprávění, částečně recenzi a částečně esej o večírcích, koncertech, maďarských umělcích a umělkyních, o angažovanosti, lidech bez domova, identitě a úsilí nějak se tím vším prokousat.

i-talk(.hu)

Rezidenční programy mohou být pro prekarizované kulturní činovníky příležitostí zažít pocity dočasné stability a pohodlí v osvěžujícím ovzduší nového místa. Nechci zobecňovat, určitě to neplatí pro každého, ale pro mne nabídka přístřeší (vlastní byt!), adekvátní finanční ohodnocení a organizátory příkladně naplánovaný program představovaly luxus jistoty, jaké si doma užívám málokdy, nebo spíš skoro vůbec. Kde ale začít s psaním o rezidenčním pobytu v Budapešti? Nabízí se postupovat chronologicky a začít příjezdem nebo samotnou cestou. Jenže ani to tak jednoduše nejde – ještě když jsem do Budapešti přijel, měl jsem i po čtyřech hodinách poklimbávání ve vlaku pořád hroznou kocovinu, jejíž lezavá přítomnost výrazně ovlivňuje veškeré prožívání. Okolní skutečnost se sice cestou evidentně proměnila, kocovina ale funguje jako pojítko s domovem i minulostí. Večer před odjezdem jsem spěchal z Prahy (kde jsem prezentoval na Pecha Kucha) zpátky do Brna, abych stihnul Jasss v Kabinetu múz, tančil na její skvělý set asi čtyři hodiny v kuse a nakonec odmítal jít spát a protahoval už tak trochu creepy večer v Modráči až do rána. Naštěstí jsem měl po návratu domů (jakkoli jsem se pokusil dát při vystupování z výtahu ve dveřích přednost sám sobě) dost rozumu na to, abych se, ještě než jsem na slabé tři hodinky usnul, sbalil na cestu a mohl vstát až těsně před odjezdem vlaku. Ale copak tohle něco vysvětluje? Když půjdu poctivě po stopách všech souvislostí, měl bych zmínit i to, že Jasss v Kabinetu byla v párty maratonu, který začal o týden dřív Blank Bansheem a pokračoval Rise Above ve Scale, až třetí v pořadí. A když půjdu ještě dál, zdá se mi, že všechno začalo už v létě, kdy jsme se po šesti letech rozešli s Danuškou a já jsem odjel do Anglie nejdřív uklízet odpadky, což pak různými shodami okolností rezultovalo v měsíční sběr třešní na farmě. A diplomka – po šesti letech na vysoké a dvaceti na školách celkově jsem ukončil etapu sebevzdělávání v institucích a potom se nikam nezařadil­ – nehraje to náhodou taky nějakou roli?

První večer v Budapešti jsem vynechal otevírací večírek OFF-Biennále, místo toho jsem se skvěle vyspal ve svém novém AirBnB útočišti, mojí pevnosti. Ráno jsem vstal už kolem osmé a po jedenácté navštívil Tamáse Kaszáse v jeho ateliéru. Byl to můj první den, takže jsem trochu bloudil, ale našli jsme se. Seznámil jsem se i s Cristinou Bogdan z rumunského Revista ARTA, která byla v Budapešti v rámci stejného programu jako já. Tamás nám v malém studiu ukazuje dokumentace prací z rebars (kovové pruty používané jako výztuž železobetonu). Reliéfní obrazy jsou evidentně inspirované sorelou a socialistickými dekoracemi i kutilstvím, povědomými fenomény kulturního dědictví postkomunistického prostoru. Kaszás je vytváří ve spolupráci s Krisztiánem Kristófem pod jménem Randomroutines. I ostatní Kaszásovy projekty jsou často výsledkem spolupráce a jejich ideové i materiální zázemí lze označit jako anarcho-eko-primitivismus. Zbytek dne (a ještě asi dva další) trávím jako účastník VIP tour po OFF-Biennále. Cítím se nepatřičně, ale tvářím se suverénně.

Byl jsem na párty v Lärmu, vystupoval tam János Borsos, dark noise techno set. Lärm je součástí klubového komplexu na Akácfa utca v sedmém obvodu. Část jeho kouzla mimo jiné spočívá právě v tom, že je obklopený dalšími kluby a kouřit se chodí na pavlač situovanou přímo nad dancefloorem ordinérní diskotéky o patro níž. Z klaustrofobního darkroomu, který je svatyní rovných beatů, pár kroků přímo do srdce EDM testosteronové diskošky! Nadhled nad diskotékovým hemžením, který balkónek návštěvníkům Lärmu nabízí, je přesnou ilustrací toho, jak se posluchači experimentální elektroniky v tomto srovnání chtějí cítit. János nebyl se svým setem vůbec spokojený. Všichni ostatní mu to vyvraceli. Já jsem si dobře zatančil. Pak jsem byl ještě na dvou diskotékách o patro níž.

Když mě vyhodili i z té druhé, zapovídal jsem se s arabským dealerem a šli jsme spolu kus cesty domů. Myslím, že jsem si ho naklonil na svou stranu, když došlo na jeho syrskou rodinu a já jsem mu slíbil, že se budu modlit za jejich zdraví. I když se zdálo, že je mezi námi porozumění, snažil se mě celou dobu ojebat a přesvědčit mě, ať mu koupím cigára, pití, ubalím jointa… Nakonec jsme se brzy zase rozdělili. To ráno jsem jedinkrát v Budapešti zabloudil, ale za to pořádně. Domů jsem šel několik hodin úplně nesmyslnou trasou.

Doma hrozná kocovina, naštěstí jsem měl před sebou volný den. Sice jsem ho chtěl původně strávit v lázních, což nakonec reálně vůbec nepřipadalo v úvahu, aspoň jsem si ale mohl dovolit jenom ležet, posmrkávat a sledovat stream československé 80s filmové produkce dostupné z YouTube. Z ložnice jsem se přestěhoval na menší gauč v obýváku, který na mne ve srovnání s daleko větší postelí působil z nějakého důvodu dojmem pohodlí a bezpečí. Do ložnice jsem se po zbytek pobytu už nevrátil.

Deprese/drogy/ve sprše/smeju je proudem vody

Jedna z prvních výstav, kterou navštívím v rámci naší „VIP tour“ byla City Theater, komorní přehledovka středo- a východoevropského performativního konceptu 70. let. Výstava je roztažená mezi čtyři malé soukromé galerie (akt spolupráce čtyř navzájem nezávislých soukromých subjektů podávají naši průvodci jako výrazný diplomatický úspěch organizátorů bienále). Tematické zúžení na akční umění ve veřejném prostoru v éře státního monopolu se na papíře zdálo jako podnětné vymezení s aktuálním přesahem. Na místě však výběr autorů a děl i konvenční instalace působí přesně opačným dojmem: jako neinvenční soubor „kanonických“ děl vybraných na základě předvídatelného klíče. Kovandovy nenápadné intervence, ufonaut Julius Koller, Sanja Iveković masturbující s knížkou na balkoně a Tomislav Gotovac pobíhající nahý po městě. Sté představení totožných děl v neměnných souvislostech jen stvrzuje jejich místo v dějinách uměleckých směrů 20. století. Přesně tak na mě výstava působí – jako prostorová variace kapitoly „akční umění ve východní Evropě“ z nějakého taschenovské příručky. Na základě ohlasů z publika se zdá, že všem ostatním účastníkům komentované prohlídky se výstava výrazně líbí. Nevím jestli proto, že tu kapitolu neznají, nebo proto, že mají rádi opakování. Hovoří se o nutnosti pečovat o dědictví neoavantgardy, svépomocně ho propagovat a popularizovat v situaci, kdy státní instituce orbánovského Maďarska selhávají a nejeví o tento typ dědictví zájem. Tomu bych rozuměl.

V pozdějších dnech narážíme na vystavování neoavantgardy (zajímavé je, že u nás se tenhle termín skoro nepoužívá, momentálně letí spíš „ČS koncept 70. let“) při rozhovorech s místními umělci hned několikrát. Ani nemusím zmiňovat svůj zážitek ze City Theatre, mluví o tom sami: „všichni soukromí galeristi teď propagujou fkn neoavantgardu, protože to frčí a je to cítit penězi a současný umělec tak o kupce nezavadí dpč.“

obrazek1 (kopie)

Seznámil jsem se s uměleckou dvojicí vystupující pod společnou identitou jako Borsos Lörinc a taky s umělcem, který je sice sám, ale vystupuje, jako by byli dva, pod jménem Szacsva y Pál. Ateliér Borsos Lörinc leží v industriálním komplexu Art Quarter v Budafóku, docela daleko od městského centra. Cestou k nim jsem trochu bloudil a na setkání přišel se zpožděním. Szacsva y Pál oproti tomu pracuje ve svém bytě přímo v centru Budapešti, jen asi 15 minut od místa, kde jsem přebýval já. Pro adekvátní pochopení práce obou (třech, čtyř,…?) se osobní setkání ukázala být téměř nutností. Práce Borsos Lörinc jsou hluboce ukotvené v jejich reálných životních prožitcích, společně sdílené zkušenosti víry a její osobní filozofické interpretaci. Výsledky jejich tvorby charakterizuje detailně dotažená, až designově čistá forma vyvolávající dojem určité odosobněnosti. V jádru jsou ale jejich věci vždy intimní, něčím až bolestně expresivní variací morálního dilematu takřka starozákonního rozměru. Umění Borsos Lörinc je introspektivní. Dává divákům možnost nahlédnout niterně prožívanou zkušenost bytí, jíž však navenek komunikují prostřednictvím obecně sdílených kulturních symbolů. Oproti tomu Szacsva y Pál ve své aktuální tvůrčí fázi deklaruje snahu pracovat s uměním jako nástrojem kritiky neustále se proměňující společenské situace. Odmítá myšlenku umění jako individuální tvůrčí kreace s tvrzením, že doba si žádá konkrétně zacílenou a srozumitelně artikulovanou kritiku. Szacsva i Pál pracují spolu z domova (i když už několik let používají výhradně kolektivní signaturu) a vytvářejí sžíravé digitální koláže z „fotografií dne“ oficiálního vládního webu nebo rozesílají facebookové výzvy. Obraz reality, který Szacsva y Pál touží podat, je ale výrazně deformovaný jeho založením poustevnického samotáře, ačkoli je navenek paradoxně vyjevovaný prostřednictvím dialogu. Ohýbá realitu a komunikuje ji divákovi jako vykloubenou projekci nekontrolovaného sarkasmu i depresivní úzkosti vlastního podvědomí.

obrazek2 (kopie)

Žijeme v době, která je extrémně identitářská. Svou integritu suverénních bytostí budujeme přivlastněním různých identifikačních znaků a jejich kombinací. Můžeme se jimi probírat jako oblečením na tržišti a vybírat, v čem se cítíme lépe. K mání jsou konsenzuálně uznávané „originály“ i jejich levnější nápodoba. Asi skoro všichni, ať stojíme za jakýmkoli názorem, věříme v to, že naše volby jsou správné. Rozhodujeme se na základě našich nejlepších představ o tom, s čím se chceme ztotožnit a vůči čemu se vymezit. Aspekt negativního vymezení se (vůči „konkurenčním“ sadám identifikačních znaků) je v procesu vytváření identity přítomný vždy, je to nedělitelná odvrácená strana pozitivního přijetí. I když jsme přesvědčeni, že identita, s níž se ztotožňujeme, je v jádru dobrá, objekt našeho odmítnutí, tento „negativní přítel“ spíš než nepřítel, je vždy přítomen. Levice má svého negativního přítele v pravici, potažmo kapitalismu, identita protestních hnutí, jako je antifa, je na odmítnutí přímo založená. Jak s tímto negativním aspektem identity nakládat? Odmítat ho (odmítat odmítnutí) ve jménu absolutního přijetí většinou končí jako patologie sama na sobě, kterou si můžeme leda ubílžit. Požadovat po někom, aby se vzdal svojí identity proti vlastní vůli znamená poškozovat druhé. Je to necitlivý, násilný akt a je tedy nepřípustný. Uvědomění si vlastní negace a opozičního postavení, které nutně zastáváme vůči někomu dalšímu, je dobrý první krok a určitě lepší než odmítání téhle skutečnosti. Jako prevence násilí ale nefunguje. Lze odmítnout identitu jako takovou? A je na tomto aktu něco pozitivního?

obrazek3 (kopie)

Navykli jsme si ztotožňovat identifikační znaky globálního kapitalismu s ideami svobody a demokracie. Aspoň v „našem“ východoevropském prostoru to tak funguje a ještě donedávna tohle tvrzení platilo skoro absolutně. Nikdy jsme se sice nezařadili na vytoužený Západ, za to nám jaksi mimochodem připadlo privilegium patřit na globální Sever a tuto naši příslušnost teď chceme bránit bez toho, abychom si pořádně uvědomovali její souvislosti, dopady nebo vůbec tuto příslušnost jako takovou. Je zvláštní procházet se po prostoru, z něhož pocházíme a jehož místní identita je nevyhnutelně otisknutá v naší identitě osobní, a pozorovat neustále se zlepšující materiální podmínky (z části fakticky a pro někoho zdánlivě) s čím dál atraktivnějším faceliftem a vědět, že na pozadí změny k lepšímu se skrývá příliš zlého.

obrazek4 (kopie)

Na zdi je napsáno „Orbán cigány azért van annyi hajléktalan“. Je pravda, že tolik lidí přespávajících a žijících na ulici jako v Budapešti jsem snad skoro nikde jinde neviděl. Občas jsem na to zaváděl řeč. Když jsem se zeptal Szacsvy y Pála, proč  je bezdomovců tolik, bez známky vzrušení a ironie odpověděl: „It’s fashion now.“

obrazed5 (kopie)

Nicoline van Harskamp v projektu Yours in Solidarity (2011–2013) rekonstruuje identitu anarchistů, se kterými se nikdy fyzicky nesetkala, na základě automatizovaného rozboru pravopisu, stylistiky a slovníku obsaženého v jejich korespondenci. Pomocí emočně nezaujatého počítačového programu vytváří jejich avatary, zjednodušené portréty, spojováním fragmentů jejich skutečných osobností zachycených v dopisech a prázdných míst namísto nuancí, které dopisy postihnout nedokázaly. Sentiment citlivě opečovávané osobní identity občas zarezonuje v nečekaných, možná až nechtěných souvislostech, třeba při čtení nervózní, neučesaně formulované a hyperaktivní korespondence zloděje z Virginie, toho času ve výkonu trestu: „What is Anarchist Black Cross? I really liked when the Red Brigade bombed the Milkon prison. Bravo! I’m no intellectual. Some day I’d like to spark the reform movement in education, prisons and politics. Will the Netherlands grant me political refuge? I only have nine months till release. I am part Czech Jew and part Cherokee.“

Výstava Flying Kayak je situovaná v areálu Konkolyho hvězdárny v kopcích na pravém břehu Dunaje. Pravý a levý břeh se určuje dle směru toku řeky. Návštěva hvězdárny a výlet mimo město slibuje zážitek i kdyby umění zrovna nestálo za to. Autobus č. 21 kličkuje serpentinami prudkého kopce, okolní zástavba řídne a já nevím, kde mám vystoupit, protože se mi smazala paměť na mobilu. Zatraceně, bylo by to přece v mém zájmu konečně si pořídit mobilní data! Rozhodnu se vyskočit ve chvíli, kdy se autobus přehoupne přes vrchol kopce a nenápadně začíná směřovat dolů po jeho opačné straně. Příroda kolem se třpytí v odstínech zlatavého říjnového slunce, ale modře zbarvené stíny prozrazují ledový vzduch a zima se usazuje pod pokožkou. Stojím v místě křížení několika cest, ale přes stromy nevidím, kam by mohly vést. Vybírám směr, za chvíli se zase vracím a tak znovu a ještě několikrát vyrážím ve směrech, z nichž už jsem se jednou vrátil, než se trochu uklidním, ukončím tenhle tanec a rozhodnu se definitivně vydat se z kopce dolů. Po levé ruce je sem tam barák, ve vzestupné posloupnosti se střídají sudá popisná čísla. Já hledám lichý dům, jenže po pravici se táhne jeden jediný obrovský, oplocený, nepřístupný komplex olemovaný CCTV kamerami. Lichá po pravici, lichá je ta pravá, správná, pravdivá, jenže to číslo, co hledám, tam není, má být vpravo a přitom tam není nic, respektive do toho, co tam je, nemůžu vůbec vstoupit, nemám na to právo, postrádám oprávnění, je to levárna a já jsem úplně levej, bez toho mobilu nevím, kde jsem a moje orientační schopnosti se redukují jenom na vlevo a vpravo a to je, jak známo, zcela subjektivní. Jdu dolů a už zmizel i chodník, musím jít po kraji cesty a když jede auto, ustupuji do trávy za krajnici. Chtěl jsem jít ještě do těch lázní, ale začíná se zdát, že dneska to nestihnu, protože jsem zabloudil. Už je to jasné, tohle nikam nevede, musím se otočit a zkusím jít zase do kopce, spolu se mnou se otáčí i moje levá a pravá. Ten úzkostlivě střežený oplocený komplex, do něhož nesmím vstoupit, mám teď po levé ruce, ale tam by měla být i moje hvězdárna, třeba ji najdu, když půjdu dost dlouho.


Text je výstupem rezidence autora v Budapešti uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ/SK), Artportal (HU), Revista ARTA (RO) a SZUM (PL). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2017 EAM finančně podporují Visegrad Fund a AFCN.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.

loga1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *