Artalk.cz

COČ 2017: Sláva solidaritě, čest soutěži

V rámci skupiny textů, které vycházejí k letošnímu vyhlášení Ceny Oskára Čepana, zveřejňujeme také dva komentáře zaslané redakci. První z nich je text od Anežky Bartlové a Martina Vrby, druhý pak od Kristíny Országhové a Lukáše Likavčana. Gesto letošních finalistů, kteří se rozhodli vytvořit kolektivní finální výstavu a cenu převzít dohromady, vyvolalo bouřlivou diskuzi nejen na slovenské, ale také české umělecké scéně. Kromě prohlášení finalistů byl zatím publikován rozhovor mezi umělkyní Ivanou Hrončekovou a kulturní manažerkou Michaelou Kučovou, následovat budou recenze samotné výstavy v Nitrianské galerii.

23456526_1499632723490679_497881440115256975_o

Sláva solidaritě, čest soutěži

Minulý týden vydaly finalistky německé ceny Preis der Nationalgalerie v Berlíně společné prohlášení, v němž kritizovaly asymetrický přístup této instituce vůči nim samotným, jakožto autorkám, a to především díky přepjatému zdůrazňování jejich národnosti a genderu na úkor pozornosti věnované jejich umělecké práci. Preis der Nationalgalerie nakonec ale není jedinou uměleckou soutěží, jíž se během poslední doby dostalo kritiky. Tentokrát se její osten obrátil na Cenu Oskára Čepana (COČ), znovu je od finalistů samých a znovu se obrací především na organizátory, respektive podmínky, za nichž se současné umění dostává blíže širšímu publiku, které tradičně veškeré ceny miluje a umění vnímá především skrze ně. At už se jedná o cenu Leonardova obrazu nebo různé Ceny.

Když se v sobotu 18. listopadu ve velkém sále nitranského Starého divadla Karola Spišáka předávalo ocenění pro nejlepší umělkyni či umělce do 40 let působící či vystudované na Slovensku, rozhodli se všichni letošní finalisté, že se zároveň stanou i kolektivem vítězů. Konkrétně tedy APART collective (Denis Kozerawski, Magda Scheryová, Peter Sit, Andrej Žabkay), Katarína Hrušková, Nik Timková a Zuzana Žabková. Z přihlášených vybírá finalisty i vítěze mezinárodní porota, v níž letos zasedli Kiki Petratou, zakladatelka a kurátorka rotterdamské galerie Joey Ramone, dále kurátorka londýnské Pump House Gallery Lily Hall, kurátor a ředitel budapešťské rezidenční platformy ACAX Barnabás Bencsik, kurátor pražské galerie Futura Michal Novotný a ředitelka východoslovenské galerie v Košicích Dorota Kenderová.

Od individualit ke kolektivu

Odmítnutí vzájemné soutěživosti ve prospěch společného solidárního gesta vyvolalo nejen mrzení a uštěpačné poznámky, ale i nervozitu z toho, co se bude dít s COČ dál. Takové gesto je sice ve středoevropském uměleckém prostoru doposud nevídané, nicméně jeho kořeny sahají hluboko. Proč tedy víkendová situace vzbudila tolik emocí, včetně reakcí na sociálních sítích? Menší společenský skandál ruku v ruce se zvýšenou mírou očekávání přinesla už vernisáž finálové výstavy na začátku listopadu, když umělkyně a umělci představili „výstavu bez popisek“, jak ji nazval jeden z účastníků sobotní komentované prohlídky, což v praxi znamenalo, že rozklíčovat autory konkrétních děl mohl pouze divák, který jejich tvorbu již znal.

O nějakou hádanku pro zasvěcené tady ale v žádném případě nešlo. Finalisté se pokusili o reakci či, jak sami tvrdí, „o adaptaci na nastalé podmínky“. Naráželi prý na problémy v komunikaci s koordinátorkou, jež ze zdravotních a rodinných důvodů probíhala složitě a obě strany shodně tvrdí, že nedostatečně. Takto nastavenou rétorikou pak finalisté vlastně porotcům nedali jinou možnost, než ocenit všechny rovným dílem (ze statutu COČ totiž vyplývá, že porota se musí dohodnout a cenu udělit). Právě to je ale na slovenské scéně momentálně vnímáno jako znehodnocení instituce COČ. Symbolické i finanční ocenění tak připadlo těm, kteří ji kritizovali, aniž by bylo jasné, čeho přesně dosáhli. Znamená to, že kolektivní solidarita a soudržnost zvítězila nad osobními ambicemi a soutěživostí? Soudě podle proslovu laureátů měl jejich počin poněkud skromnější cíl: konstruktivní kritikou a osobní angažovaností dosáhnout změny stavu COČ.

V prohlášení, které finalisté zveřejnili ještě před začátkem výstavy, najdeme výzvu k přehodnocení očekávání a otočení pozornosti směrem od produktu výstavy, respektive osobnosti laureátky či laureáta směrem k propojování a podpoře vazeb napříč výtvarnou scénou. Pro někoho může být takové zvolání až příliš obecné a abstraktní, nicméně v něm nenajdeme apel na ukončení soutěže samotné, jako spíše na přehodnocení váhy, jež je jednotlivým složkám celé COČ přikládána. Na Slovensku se tak letos podařilo odklonit pozornost od samotné výstavy směrem k institucionální kritice a problému distribuce moci. Otázkou samozřejmě zůstává, kdo a jak bude v kritice pokračovat. Toho jsou si vědomi především samotní laureáti, jak vyplývá ze stanoviska, jež prezentovali během ceremoniálu.

Z diskuse těsně před vyhlášením pak vyplynulo, že v kolektivu laureátů se mísilo několik motivů: od organizačních (nefunkční komunikace, nedostatečná finanční podpora) přes ideové (vzdání se samostatných prezentací) až po formální (provedení instalace). Umělecké rozhodnutí pro společnou výstavu je tak zároveň reakcí na to, že finalistům chyběl partner do diskuse (ať už by se mělo jednat o koordinátora nebo externího kurátora), takže nakonec našli partnery v sobě navzájem, což mělo za následek odmítnutí principu soutěžení.

Je ale na správní radě, aby řešila finanční a organizační problémy, a je na příští koordinátorce či koordinátorovi (na nějž je v současnosti vysáno výběrové řízení), aby zvážil/a, co je vůbec za současných finančních i strukturních podmínek možné, a případně – stejně jako letošní finalisté – změnil/a podmínky, adaptoval/a systém a nikoliv sebe, pokud to bude nutné. Jedině tak je totiž možné brát vážně revolučnost gesta, které namísto akceptování soutěživosti navrhlo kolektivní solidaritu.

23405779_1499632123490739_4053006659782867577_o

Strašidlo neomarxismu

Při panelové diskusi před vyhlášením v rámci Čepanvíkendu označil kurátor a pedagog Michal Murin mladé finalisty a jejich přístup za „neomarxistický“. Není sice úplně jasné, jestli se takovému výroku smát, nebo doufat, že je pravdivý. Od neomarxismu má však „pouhé“ gesto zdůraznění kolektivní namísto solitérní práce ještě daleko a tyto nálepky tak spíše představují konkrétní svědectví o strachu ze změny zavedených pořádků. Pod povrchem se ale ještě skrývá mnohem zásadnější a bolestnější aspekt kritiky, kterého se bezděčně podařilo kolektivu laureátů dosáhnout (a to ať už v případě berlínské nebo slovenské iniciativy), totiž převrácení vektoru uznání. Ocenění, které má vystupovat jako autoritativní mechanismus rozdělování uznání na umělecké scéně, se najednou samo stává terčem zvažování svých kompetencí ze strany těch, jejichž kvality má hodnotit. Toto zpochybnění autority COČ docela autentickou nevinností a přáním skutečně konstruktivně pomoci – které z prvního prohlášení finalistů čiší – ve skutečnosti představuje daleko trýznivější kritiku než pomyslný radikální manifest, který by byl plný rozmáchlých gest a své autory by umožňoval jednoduše zarámovat jako troublemakery, na které jsme tak trochu zvyklí. Jako taková má šanci být skutečně funkční. Tato subversivní figura nese daleko silnější sdělení než samotný fakt uskutečnění anonymní kolektivní výstavy, jakkoliv je nelze úplně oddělovat.

Postavit umění z hlavy na nohy

Klíčem k pochopení situace je tedy analýza fungování distribuce moci v podobě kapitálu – ať už finančního, nebo symbolického, jejž účast a případné vítězství poskytuje. Nutno k tomu však dodat opačný pohled: kolektiv laureátů ukazuje, že stejně jako tento kapitál COČ dodává zúčastněným umělkyním a umělcům, tak zároveň i oni jej poskytují COČ, přičemž oním radikálním gestem se k tomu směle přihlásili. Cena by bez dobrých kandidátů prostě nemohla být tím, čím je.

I z tohoto důvodu neobstojí argument, že pokud jsou konkrétní umělci vůči ceně kritičtí, nemají se do ní především vůbec hlásit. Naopak: je to vůbec ten nejlepší důvod, proč se do takové soutěže přihlásit. COČ (stejně jako například Chalupecký) je důležitým hráčem na domácí výtvarné scéně, proto stojí za to bojovat o její lepší kondici a potenciál jejího kulturního kapitálu rozhodně není třeba podceňovat, ale naopak s ním kriticky pracovat.

Gesto letošních čepanistů se tak obrací na celou strukturu kulturní podpory a využívání onoho kulturního kapitálu. Dává signál, že solidarita může být zbraní, nejen obranou. Bude teď na nich ležet nelehký úkol přesvědčit o tom alespoň část scény a zaslouží si v tom podporu. Nadácia, organizátor soutěže Ceny Oskára Čepana, se bude muset pro příště zamyslet nad tím, kde sehnat prostředky na realizaci adekvátní profesionální přehlídky a doprovodného programu. Už například nová aktivita v podobě Ceny ASK? pro mladé kritiky umění, je odvážným a důležitým krokem, který si zaslouží být úspěšný. Je skvělé chtít uskutečňovat zdánlivě nemožné a dávat tak všechnu moc imaginaci, nicméně pokud nebude probíhat neustálá revize a reflexe infrastruktury toku kapitálu (ať už finančního, symbolického či kulturního), přijetí zodpovědnosti, a tedy i kritiky (to platí pro obě strany), nezmění se nic. A to nesmíme akceptovat.

Anežka Bartlová, Martin Vrba


Anežka Bartlová je historička umění a redaktorka časopisu Art&Antiques. Martin Vrba je filozof a doktorand na Katedře teorie a dějin umění na AVU.


Výstava finalistov Ceny Oskára Čepana / APART collective, Katarína Hrušková, Nik Timková a Zuzana Žabková / Nitrianska galéria / Nitra / 10. 11. – 3. 12. 2017

Foto: Výstava finalistů Ceny Oskára Čepana 2017, Adam Šakový

Komentáře

  1. Byla by asi vice prinosne, kdyby se k teto situaci vyjadrili adekvatne i na Slovensku.

Napsat komentář: jiridavid Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *